Beata: Na školu mě nechtěli vzít. Kvůli sluchovému handicapu
Byl jí rok, když prodělala zánět mozkových blan. Přestala slyšet. „Doktoři mým rodičům natvrdo řekli, že nebudu vůbec mluvit, že budou mít hluchoněmé dítě. Nakonec ale zjistili, že tam přece jen nějaké malé zbytečky sluchu jsou. Mamka se mi hodně věnovala, stále se mnou mluvila… Zpětně vidím, jak neuvěřitelně trpělivá musela být,“ vrací se zpátky v čase dvaačtyřicetiletá Beata Dvorská.
Přestože s maminkou poctivě trénovala mluvení, do
školky ji vzít nechtěli. „Tehdy ještě nebyla závěsná sluchadla, ale ta
krabičková, která se nosila na krku. Učitelky se toho bály, neměly
s takovým dítětem zkušenost. Nakonec mě přece jen v jedné školce
vzali. Musela jsem ale s rodiči jezdit až na opačný konec Prostějova.“
Chodila tedy do běžné školky mezi slyšící děti. Výborně
prosperovala. Přesto opět narazila. U zápisu do první třídy jí řekli, že musí
do speciální školy.
„Mamka je prosila, ať to se mnou zkusí. Nechtěla mě pouštět
do internátní školy do Kyjova. Nakonec je přemluvila. Měla jsem štěstí na
úžasnou paní učitelku, která mi dala šanci. Ve škole pak hodně koukali, když
jsem měla samé jedničky.“
Premiantka. A přesto
ji nechtěli vzít
Přestože byla premiantka, ani na střední škole ji nechtěli.
„Vzhledem k tomu, že jsem z oděvního města, padla volba na oděvní průmyslovku.
Tam mi ale na rovinu řekli, že se na mě nebudou ohlížet… Já jsem jim
odpověděla, že jim nechci dělat problémy. Že když nebudu něco stíhat, nebudu je
obtěžovat a opíšu si to od kamarádek.“
Nakonec kývli. A opět se ukázala jako skvělá studentka.
„Po celou dobu studia jsem ale dělala, jako bych tam nebyla.
Vždycky jsem chtěla splynout, nikdy jsem na sebe nechtěla upozorňovat… Proto
jsem i celý život měla dlouhé vlasy, abych neupozorňovala na to, že mám
sluchadla, že mám sluchový handicap… Zjistila jsem totiž, že lidé reagují
jinak, když o sluchovém handicapu ví… Berou mě hned jako postiženou, a to já
nemám ráda.“
Když nemusí, nikomu o tom neříká. Výjimkou jsou jednání na
úřadech. „Když potkám člověka, který mrmlá, tak ho musím upozornit, že špatně
slyším, jestli to může zopakovat. Bohužel se to stále děje hodně na úřadech,
kde je ještě malá osvěta o tom, jak se mají zaměstnanci chovat ke klientům se
sluchovým postižením, kteří za nimi přijdou.“
Beata měla skvěle našlápnuto i na vysokou školu. Nakonec ji
ale osud nasměroval jinam. „Potkala jsem mého muže, začali jsme spolu bydlet,
za další dva roky jsme měli svatbu, po pár letech se nám narodily dvě zdravé děti…
Z plánu na vysokou sice sešlo, ale já nelituji. Asi to tak mělo být.“
Před manželem jsem
handicap tajila
Budoucímu manželovi o své sluchové vadě řekla až po dvou
měsících chození. „Chtěla jsem, aby mě poznal takovou, jaká jsem. Když jsem mu
to řekla, chvíli zaváhal. Dokonce se ptal své mámy. A ona řekla, ať to se mnou
zkusí,“ usmívá se Beata.
Před manželem měla ještě jednoho partnera. Se sluchovým
postižením. „Bohužel jeho vada byla dědičná, měl ji po otci a věděl, že i on
sám v padesáti už nebude nic slyšet. Nakonec jsem se s ním rozešla.
Vzal to špatně, ale já jsem cítila, že je to správné rozhodnutí. Mít
neslyšícího partnera by pro mě – se sluchovým handicapem – byla velká
nejistota. Můj manžel je slyšící, včas mě upozorní, když se cokoli děje, cítím
se s ním v bezpečí. A nechtěla jsem ani svým dětem udělat to, že by
neslyšeli… Nechtěla jsem jim připravit to, co jsem zažívala já…“
Až do čtyřiceti Beata vydržela se sluchadly. Vzhledem ke
ztrátě sluchu 99,3 procent na pravém uchu a 99,8 procent na levém měla ta
nejvýkonnější na trhu.
Když už nestačí ani
ta nejvýkonnější sluchadla…
Po 40. narozeninách se jí ale sluch začal rapidně zhoršovat.
„Starala jsem se o manželovu maminku, která vážně onemocněla. Do toho děti,
domácnost, zaměstnání. Bylo toho na mě moc. Paradoxně po dvou měsících, po
smrti manželové maminky, kdy už byl klid, přišel menší kolaps. A nejspíš –
následkem stresu – se mi sluch začal rychle zhoršovat, že už mi přestala stačit
moje nejlepší sluchadla.“
V Praze 5, odkud má sluchadla, jí řekli, že lepší sluchadla vzhledem
k její velké ztrátě už bohužel nejsou. A doktoři z Prostějova jí doporučili
vyšetření do Brna k doktoru Havlíkovi.
Kandidátka na
kochleární implantát
„Řekl mi, že jsem ideální kandidátka na kochleární
implantát. Byl to strašný šok. Nikdy jsem si totiž nepřipouštěla, že by to
došlo tak daleko. Kochleární implantát pro mě byla vždy až ta poslední možnost.
A možná právě proto jsem se o to záměrně nikdy nezajímala. Reálně mi ale
hrozilo úplné ohluchnutí, a tak jsem do toho nakonec šla.“
S Beatou děláme rozhovor v hotelu, kde se
účastníme 25. výročí oslav spolku SUKI (Spolku uživatelů kochleárních
implantátů). Od operace neuplynulo ani půl roku. Ale Beata už teď vypráví o
tom, že slyší daleko lépe než s těmi nejvýkonnějšími sluchadly.
„Dokonce už tři týdny po operaci jsem byla v práci.
Jsem hodně aktivní člověk, doma mě to už nebavilo,“ směje se Beata, která
rychle naskočila do práce, přestože ještě neměla v tu dobu spárovanou
vnitřní a vnější část kochleárního implantátu. To nastalo až za další tři
týdny.
Paréza lícního nervu
Původně chtěli Beatě lékaři implantovat to lepší ucho. „Já
jsem se ale rozhodla pro to horší, kde jsem si říkala, že už stejně nemám co
ztratit. Doktoři nakonec souhlasili, protože ten rozdíl u obou uší byl
z jejich pohledu minimální. Ale z mého pohledu to bylo jasné.
Potřebovala jsem co nejdříve po operaci fungovat a kdyby se to nepovedlo,
chtěla jsem mít zachované to lepší ucho.“
Beata nikdy v životě nedostala nic zadarmo. A osud si
s ní pohrál i po implantaci kochleáru. „Pár dní po operaci mě postihla
paréza lícního nervu. Ochrnula mi půlka tváře a já jsem i chvíli váhala, zda
jsem udělala dobře, že jsem šla na operaci. Cítila jsem bezmoc.“
Bezmoc ale časem vystřídala naděje. Beata poctivě třikrát
denně cvičila, dvakrát týdně chodila na rehabilitace.
Doma bych zblbla
A pak se to po pěti týdnech zlomilo. „Díky stimulaci bodů na
tváři se to poprvé posunulo a pak už to šlo rychle k lepšímu. To mě hnalo
kupředu. Nechtěla jsem, abych měla následky. Šílela jsem při představě, že by
mi to zůstalo. Proto jsem nepolevovala. A i s tímto handicapem jsem šla do
práce. Doma bych jinak zblbla. Práce mě zachránila, abych na to tolik
nemyslela.“
Beata pracuje v Prostějově jako vedoucí úklidového
střediska. Pod sebou má třicet lidí. A s telefonem doslova vstává i ulehá.
„Na pravém uchu telefonuji. Moje práce je totiž hlavně o organizaci práce.
Uklízečkám volám, kdy kde mají být, ony mi volají, že je potřeba například
někde doplnit saponát, řeším dovolené a záskoky, rozvážím uklízečky do práce…
Je to akční práce, ve které jsem se našla. Každý den je jiný, a to mě baví.“
Já neslyším, manžel
nevidí
Doma na Beatu čeká už dvacet let stejný muž. „A on trochu
hůře vidí, takže se krásně doplňujeme… Když jdeme třeba k někomu na
návštěvu a stojíme u zvonku, manžel mi říká, ať zazvoním, že na to nevidí. A já
pak zase ten zvonek neslyším. Ideální kombinace,“ směje se Beata.
Neuvěřitelně silná žena, která vždy dokázala slyšící
veřejnosti, že na to má.
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: VERONIKA CÉZOVÁ, archiv Beaty Dvorské