Dagmar: Spartakiáda pro postižené v šedesátém? Zážitek na celý život
Že je nedoslýchavá, zjistila její paní učitelka na základní
škole v Řevnicích u Prahy. „Když jsem šla do první třídy, byla jsem na
svůj věk dost velká, proto mě posadili dozadu. Tam jsem ale logicky dělala
všechno, co jsem neměla. A neslyšela jsem tudíž pokyny paní učitelky. Přesadila
mě tedy dopředu. Tam se ale přišlo na to, že je jedno, jestli sedím vzadu, nebo
vepředu. Neslyšela jsem paní učitelku ani v první lavici…“
Sedmasedmdesátiletá Dagmar Radilová si jako dnes vybavuje tu
chvíli, kdy ji paní učitelka přivedla na chodbu, kde stála její maminka, a
prohlásila: „Vaše holčička špatně slyší.“
„Máma pochopitelně začala hned brečet. A přitom moje babička
ji na to upozorňovala od mých tří let! Máma tomu ale nevěnovala pozornost,
vykašlala se na to.“
Ty hluchoune!
Sluchové testy se tenkrát ještě nedělaly, Dagmar tedy
nezbývalo nic jiného, než se smířit s tím, že špatně slyší a dochodit
základní školu se slyšícími. „Přinášelo
mi to ale spoustu problémů, protože se mi děti posmívaly, že jsem hluchoun.
Určitě znáte, jak děti umí být kruté… Chodila jsem domů, celou cestu jsem
brečela… Učitelka s tím ale nic nedělala, tak jsem to musela vydržet až do
devítky.“
V padesátých letech existovaly komise, které umisťovaly
děti ze základních škol do tzv. učebních poměrů. „A mě chtěli dát na kartářku.
Neslyšela jsem, tak prý bude lepší, když budu někde mimo lidi.“
Zasáhl ale osud. Dáši táta procházel Ječnou ulicí
v Praze 2, kde si všimnul školy pro nedoslýchavé. Zašel rovnou do
ředitelny. „A předpokládám, že si dal s ředitelem někde pivo, protože
jinak si neumím představit, že by to tak rychle dokázal domluvit. Táta totiž
vůbec nebyl na vyřizování. Tohle se mu ale fakt povedlo.“
Zatímco na základní škole byla Dáša pro ostatní děti za
hluchouna, v Ječné byla premiantkou. „Oproti všem jsem byla daleko více
v obraze co se týče informací. Daleko rychleji jsem reagovala, byla jsem
pohotovější. A to přesto, že to byla jedenáctiletka, ostatní tam chodili od
první třídy a já se přidala až na poslední čtyři roky.“
Neznakuj, mluv
V Ječné vyučovali slyšící profesoři, kteří studenty
vyučovali ve třídách v půlkruhu. „Bylo to šikovné, protože jsme na sebe
navzájem viděli a mohli jsme odezírat.“
A co znakový jazyk? „Nesměli jsme znakovat!“ rázně odmítá
Dáša. „Museli jsme hodně povídat. Tím, že to nebyla škola pro neslyšící, ale
jen pro nedoslýchavé, naopak jsme museli pořád slova opakovat, žádné znakování,
ručičky dozadu a pěkně povídat. Když cokoli, plesk! Ruce dozadu… Do třídy
s námi chodil jeden spolužák, který měl neslyšícího kamaráda, tak se pořád
snažil ve škole znakovat. Vždycky na to ale doplatil. Učitel mu řekl –
Neznakuj, mluv! Tečka.“
Znakovat se naučila, až když dělala vedoucí v Pionýru
pro nedoslýchavé děti. A nejvíce se zdokonalila ve Svazu invalidů (dnešní Svaz
neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR), kde si prošla prvním uceleným
kurzem znakového jazyka.
Lesní brigáda
Na školu v Ječné vzpomíná Dáša s nostalgií. „Byla to
krásná léta. Jezdili jsme na výlety, dokonce jsme byli se třídou ve druhém
ročníku na lesní brigádě ve Špindlerově mlýně, kde jsme sázeli stromečky. A co
je důležité říci, tehdy jsem tam byla ještě jako Hroudová. To je potřeba
zdůraznit, kdyby si tento text četl některý z mých spolužáků, aby věděli,
že to jsem já.“
Největší zážitek však na Dášu čekal v maturitním
ročníku. V lednu 1960 se spolužáky v tělocvičně nacvičovali sestavu,
kterou pár měsíců na to předvedli v Bratislavě na spartakiádě pro
zdravotně postižené.
„Jeli jsme rychlíkem do Bratislavy. Byla to velká událost! V dnešní
době už o tom málokdo ví. A ještě méně lidí má doma ze spartakiády fotky,“
ukazuje mi Dáša hrdě jednu z nich. „Sešlo se nás tam tolik, samí nedoslýchaví.
A za prvních tónů jsme tam napochodovali a odcvičili naučenou sestavu spolu
s dalšími oddíly.“
Diplomovaná sestra
Po maturitě na gymnáziu v Ječné následovalo studium na sociálně
právní škole. První rok chodila do Resslovy ulice, druhý ročník se přesunul na
Vinohrady. Pak si Dáša udělala ještě sociálního zdravotního pracovníka, takže
se z ní stala diplomovaná sestra.
A od toho byl jen krůček do Svazu invalidů, kde se stala
předsedkyní základní organizace a členkou Výkonného výboru. Organizovala
rekondiční pobyty, zájezdy, volnočasové pobyty. Pět let. Potom ji dostihly
problémy s kyčlí a žaludkem, tak se přemístila na klidnější místo do
Berouna, kde zároveň i bydlí. Jako vedoucí sestra sociálního zabezpečení měla
na starosti pečovatelskou službu.
Rychle z tábora
Jako pamětnice byla Dáša součástí historických milníků naší
země. „Třeba 21. srpna 1968 jsem byla zrovna na mateřské dovolené, kterou jsem
trávila s holkou na táboře, kde můj táta dělal vedoucího kuchyně. Já jsem
měla funkci vedoucí skladu potravin. Tábor se nacházel v lese u Bechyně,
ještě teď si vybavuji, jako by to bylo dnes, jak nad námi létala letadla, jak
jsme měli puštěné rádio na plné pecky. A také si pamatuji, jak jsem rychle
odvážela všechny potraviny z tábora do školy a školky, aby na táboře nic
nezůstalo.“
Sedmnáctý listopad byl v jejím životě také mimořádný.
V lázních v Teplicích se zrovna zotavovala po operaci kyčlí. A kromě
revoluční zprávy se k ní dostala i ta, že se jí narodil vnuk. „Měl čtyři
kila, 53 centimetrů dlouhý… A dnes je mu 27 let, chlap jako hora…“ říká
nostalgicky.
My si nebudeme nic
vyčítat
S manželem strávila Dáša nádherných 52 let. „Ale poslední
tři roky byly náročné… Krmila jsem ho, myla, přebalovala… A před rokem zemřel…“
Na léta strávená po manželově boku vzpomíná s láskou. Jejich
vztah byl pro ni o to více vzácný, protože si ho musela vybojovat. „Manžel byl
slyšící, ale pro změnu tělesně postižený. Špatně chodil. A moje máma mě tak
bránila zuby nehty. Tenkrát to totiž bylo normální, že rodiče rozhodovali,
jestli si toho kterého muže můžete vzít… To není jako dnes, kdy do toho člověku
nikdo nemluví… Tenkrát máma dělala všechno pro to, abych si ho nevzala.“
Dáša si ale dupla. „Řekla jsem mámě: Já špatně slyším, on
špatně chodí. My si nemáme navzájem co vyčítat. Někteří chlapi by to neunesli,
že mají ženu se špatnýma ušima. Možná i proto bylo tedy naše manželství tak
dobré.“
Přiznává ale, že někdy doma měli „Itálii“. „Narodila se nám
holka. No holka. To byl ďábel! Nevím, po kom to má. Byla divoká, zlobivá… Kvůli
ní jsme se kolikrát pohádali. Manžel jí radši všechno dovolil, já ne… A už jsme
byli v sobě… Nakonec jsem to ale byla já, která to všechno vyžehlila, aby
byl doma klid.“
Průkazka ZTP
Nyní už mají s dcerou hezký vztah, pravidelně spolu
cestují i do zahraničí. „Naposledy jsme byly v Egyptě, to bylo krásné.
Iva, když jsme někde spolu, hned každého informuje, že maminka špatně slyší,
abychom se nedostávaly do problémů. A třeba na recepci v egyptském hotelu okamžitě
při příjezdu nahlásila, že špatně chodím a slyším… No, skoro to až někdy
vypadá, že toho mého stavu zneužívá, že chce dostávat něco lepšího,“ směje se
Dáša.
Sama o výhody nestojí. „Nejradši bych byla, kdybych byla
zdravá a nemusela toto vůbec řešit. Ale kromě problémů se sluchem mám už za
sebou i spoustu operací, tak můžu být ráda, že ještě vůbec chodím.“
Jedinou výhodou je pro ni průkazka ZTP, kterou využívá na
MHD. „V Praze mám tramvaje, autobusy i metro zadarmo, za dálkové autobusy a
vlaky platím půlku. To mi jako seniorce dělá hodně pomáhá.“
Prvotní nedůvěra
Mezi lidmi se sluchovým handicapem se pohybuje celý profesní
život. Začátky byly ale těžké. „Jejich počáteční nedůvěra byla ke mně –
neznakující, s „malým“ sluchovým handicapem velká. Hodně se stranili. Ale už se
to zlepšilo. Vědí, že jsem tu pro ně, že jim neublížím.“
Dáši „malý“ handicap vypadá následovně. Celkovou ztrátu
sluchu má 85 decibelů. Na levém uchu má sluchadlo a slyší na 75 procent, na
pravém uchu před pěti roky prodělala zánět zvukovodů a slyší pouze na 15
procent.
Často se jí stává, že jí někdo něco říká a ona odpovídá na něco
úplně jiného. „Kvůli tomu na úřadech říkám hned na rovinu, že na mě musí mluvit
pomalu a zřetelně. Většinou se snaží. Ale u doktorů… Pravidelně říkám – Pane
doktore, špatně slyším, prosím, mluvte přímo na mě… Ale znáte to. Podepřou si
důležitě rukou bradu, mumlají si něco pro sebe… Někteří doktoři jsou opravdu
hrozní, velmi málo empatičtí…“
Na důchod není čas
Ač v důchodu, čas na zahálení nemá. Stále organizuje
pro ostatní seniory se sluchovým postižením plavání, rehabilitace, přednášky,
kurzy, rekondiční pobyty či výlety. Naposledy vstávala minulou sobotu ve čtyři
hodiny ráno, protože jela se seniory na jednodenní výlet do Německa. A za dva
týdny ji pak čeká rekondiční pobyt s berounskými nedoslýchavými a
ohluchlými seniory v Jánských Lázních.
„Párkrát jsem také pořádala i kurzy odezírání
v Berouně, ale o to moc zájem nebyl. Lidé se obecně nechtějí moc učit.
Jsou samá zábava, masáže, nechtějí sedět v místnosti. Ze začátku rekondice
vypadaly úplně jinak, ale teď už mi lidé říkají, že se chtějí bavit, chodit po
cukrárnách, po obchodech… No co mám s nimi dělat?“ směje se Dáša.
Generál v sukni
Je na ní vidět, že má ráda pořádek. A umí si ho také i zjednat.
Kde se to v ní vzalo? Kde přišla k té pečlivosti a smyslu pro řád a
organizaci? „Mám to po mamce, která byla celý život prodavačka. A také generál
v sukni. Vždycky muselo být po jejím. Tátu jsem obdivovala, že to dokáže
snést. Celý život ho komandovala. A teď si představte, jaké bylo mé zděšení,
když jsem se přistihla, že používám na manžela stejné fráze jako máma… A to
jsem se jich chtěla vyvarovat…“
Často tedy sklopila uši a manželovi se omlouvala, že už se
chová jako jeho tchýně. „A manžel? Ten jen se smíchem říkával – Ale já už dávno
vím, že jsi jako tvoje máma. Ale můžeš být v klidu. Já to jedním uchem
poslouchám a druhým vypouštím…“
VERONIKA CÉZOVÁ