Emilie: Tlumočila jsem první tiskovou konferenci Václava Havla
„Kdybych měla napařovací žehličku, trošku bych tomu pomohla,
ale jinak to jde,“ směje se Emilie Mrzílková na dotaz, jak je možné, že za pár
dní oslaví osmdesáté narozeniny, ale elánem a vizáží byste jí hádali nejméně o deset
let méně.
Emilie se narodila jako slyšící dítě neslyšících rodičů.
„Vidím a slyším jako rys. Ale tím, že jsem měla neslyšící rodiče, sourozence i
manžela, neslyšící jsou moje krevní skupina.“
Kdy si začala uvědomovat, že jsou rodiče „jiní“, že na ni
znakují? „Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Znakovali na mě od mimina, můj první
jazyk byl znakový. Při znakování na mě maminka mluvila, takže jsem nepřemýšlela
nad tím, že to mají ostatní děti třeba jinak.“
Zánět mozkových blan
i záškrt
Její maminka přišla o sluch v devíti měsících po zánětu
mozkových blan, táta ohluchl ve dvou letech po záškrtu. Pro rodiče se tak
Emilie stala spojkou mezi slyšícím a neslyšícím světem. „Byla jsem de facto od
tří let jejich tlumočníkem. Zuřila druhá světová válka a já tak nějak
automaticky jsem měla starost ne o sebe, ale o rodiče. Už jako malinká jsem si
uvědomovala, že jim chybí informace, že musím být jejich spojkou se světem.“
Psal se únor 1945. Prahu bombardovali spojenci, kteří místo
na Drážďany shodili bomby na naše hlavní město. „Bydleli jsme v Podskalské
ulici v Praze 2. Na jednom rohu byl barák – lakýrnictví, na druhé straně
drogerie s léky. A náš barák byl mezi nimi. Dopadli jsme nejlíp. Náš dům sice
nespadnul, ale maminka dopadla zle. Měla sklo v obličeji, tak ji odvezli
do podzemní nemocnice na Palackého náměstí. Doteď si pamatuji ten pocit, jak
jsme stáli s tatínkem před barákem bez oblečení a byla nám strašná zima.“
Byli bez oblečení, bez jídla, bez domova. Útočiště na pár
týdnů našli na Václavském náměstí u tatínkova zaměstnavatele –
v krejčovském salónu.
Alou do pohraničí!
„Pak zapracovala teta – tatínkova sestra – a na chvíli jsme
se přesunuli do Dobřichovic, kde jsme byli až do konce války. A pak jsem šla
s maminkou na Národní výbor. Maminka tomu tedy říkala magistrát. Býval to
takový dřevěný dům ve Veletržní ulici… Řekly jsme, že nás vybombardovali, a
jestli tedy pro nás mají nějaký volný byt. A úředníci? Prý v pohraničí je
místa spousta, ať jdeme tam… A bylo rozhodnuto… Stěhovali jsme se s rodiči celkem
sedmnáctkrát!“
Krásná Lípa, Terezín, Ústí nad Labem, Maršov, Novosedlice…
Nakonec zakotvili v Lovosicích. Ale i tam se rodina Emilie stěhovala
natřikrát. Ze starého bytu bez koupelny do většího. Po smrti tatínka se však s
maminkou musela stěhovat opět do menšího.
Každý přesun byl plně v režii Emilie. „Dříve nebyla
auta, to nebylo jako dnes, že si objednáte stěhováka a ten všechno zařídí.
V pohraničí to se stěhováním vypadalo následovně – musela jsem zařídit
povoz, ten musel přijet včas na nádraží, kde jsem musela objednat vlak…“
Stěhování? Povoz a
vagony
Emilie to vypráví všechno tak samozřejmě, tak prostě… A
přitom byla v době prvního stěhování osmiletá holčička… „A jak jste
věděla, kam máte kdy jít?“ Otázka ji rozesměje. „No to je jednoduché. Viděla jsem
koně, šla jsem za sedlákem, řekla jsem, máme bedny, potřebujeme je přepravit…
Během toho jsem to zároveň znakovala rodičům, aby věděli, o čem se se sedlákem
bavím. Potom jsem oběhala vagony na nádraží… Zapsali si, v kolik hodin
přijedeme, napsali mi na papírek, v kolik hodin bude připravený vagon… No
a druhý den jsme to udělali přesně podle plánu.“
Stejně samostatná byla i ve škole. „Musela jsem být
soběstačná. Vždyť jsem kolikrát rozhodovala i za rodiče! To je nepochopitelné,
viďte?“ klade mi řečnickou otázku.
„Maminka sice měla smysl pro zodpovědnost, snažila se… Ale
kolikrát jsem ji prosila o radu, ona se chvíli zamyslela… A pak řekla, že neví…
Takže jsem se stejně nakonec musela rozhodnout sama. V okolí jsem neměla
nikoho ze slyšících, komu bych natolik věřila, abych se mohla s něčím
důležitým svěřit… Udělala jsem tedy v životě spoustu kopanců a špatných
rozhodnutí… A začala jsem brát jako samozřejmost, že musím všechno dělat sama.“
Zmydlila jsem kluka
hlava nehlava
Do školy Emilii maminka doprovodila na zápis. A tím její
role skončila. „O tom, že mám neslyšící rodiče, věděl jen ředitel a jeho
zástupkyně. Postupně to zjistili ale i spolužáci. A ti se mi začali posmívat…
Tak jsem skočila na jednoho kluka a mydlila ho hlava nehlava… Pak žaloval
v ředitelně, jak jsem hrubá… Musela jsem se bránit, že jsem to neudělala
bez důvodu, ale protože se mi posmíval, že mám neslyšící rodiče… Následovala ve
školním rozhlasu přednáška o tom, jak se mají spolužáci chovat, když potkají
neslyšícího…“
Žáci dostali nařízeno, že musí uctivě zdravit pokýváním
hlavy. Najednou to všichni začali dělat a Emilie dostala vynadáno… „Maminka mi
hubovala, že ji teď všichni zdraví a že nebude pořád hýbat hlavou, že by se
z toho ukývala,“ směje se při vzpomínce na maminku.
A dodává, že se jí ve škole třeba i běžně stávalo, že ji ve
vyučování paní učitelka vyvolala, aby něco vyprávěla a ona místo mluvení začala
znakovat.
Odpracuji si to
v sobotu!
Po základní škole odešla pracovat jako tlumočnice znakového
jazyka do Ústí nad Labem do nově vzniklého Svazu invalidů. „Neměla jsem na to
žádnou školu. Ale ani jsem žádnou nepotřebovala. Vždyť znakovka byla můj
mateřský jazyk!“
Po práci ve Svazu se dostala do účtárny do Prahy. V té
době bylo i s Emilií v hlavním městě pouze pět tlumočníků. „Neslyšící
za mnou chodili i několikrát týdně, pořád mě někam chtěli. Šéf mi říkal: Ty
furt někam chodíš… Tak jsem mu říkala, že si to odpracuji v sobotu…“
Následovala mateřská. A po dvou měsících zpátky do práce.
„To nebylo jako dnes, s dítětem tři roky doma… Po dvou měsících šup dítě
do jeslí. Bylo to náročné období… Navíc jsem musela všechno zařizovat i za
neslyšícího manžela.“
Ani když už byl syn ve školce, Emilie si moc neodpočinula.
„Syn začal trpět na průdušky a nesměl chodit do kolektivu, musela jsem
s ním být doma. Šla jsem proto na Národní výbor, abych dostala papír, že
mohu pracovat z domu. Dělala jsem pak ruční práce pro Obzor – obrubovala
jsem šátky, šila podprsenky… Ne, že by mě to nebavilo… Ale byl to strašný
stereotyp.“
Říci si neslyšícím o
peníze? Nikdy
V tu dobu za ní čím dál častěji chodili neslyšící.
Věhlas Emilie se roznesl po celé Praze. „Nikdy jsem nikoho neodmítla. Chodila
jsem tlumočit na policii, na soudy, k lékařům…“
Byla sedmdesátá léta a Emilie všechno dělala ve svém volném
čase. A zadarmo. „Přece jsem si nemohla říkat neslyšícím o peníze! Když mi
někdo dal kávu, neodmítla jsem. Ale peníze, ty bych si od neslyšících vzít
nemohla!“
Až později, v roce 1986, ji zaměstnal Svaz invalidů na
Karlínském náměstí, který od magistrátu dostával na tlumočníky peníze.
Teprve s rokem 2007 a Zákonem o sociálních službách se
tlumočníci profesionalizovali. „Do té doby oficiální tlumočníci znakového jazyka
nebyli, ale třeba na svatbě museli neslyšící tlumočníka mít… Tak jsem musela
před úředníky prokázat, že tlumočím… Podepsala jsem papír o mlčenlivosti… A
později mi dal Svaz invalidů doporučení, šla jsem k soudu v Praze 1…
Byli tam tlumočníci z cizích jazyků a já jako jediná tlumočnice znakového
jazyka!“
Nejsem právník!
Kdyby mohla, pro neslyšící by i dýchala. Ale za desítky let
tlumočení se musela naučit i říkat NE. „Tolikrát se mi stalo, že se na mě
obrátili neslyšící s nějakým problémem a co si já o tom myslím. Tak jsem
jim musela důrazně říci, že je jedno, co já na to. Že zajdeme za právníkem. Ten
jediný může kvalifikovaně rozhodnout. Nebo se mi jednou stalo i to, že mě
neslyšící poprosil, jestli bych s ním nešla koupit kalhoty! To je přece
absurdní! Zdá se mi, že neslyšící dnes trochu zpohodlněli. Nepamatuji si třeba,
že by si maminka sama neuměla nakoupit. A to dříve nebyly samoobsluhy jako
dnes. Došla k pultu, na papírku měla napsaný seznam a hotovo.“
Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a
nedoslýchavých osob v ČR, která je přítomná rozhovoru s Emilií,
pokyvuje hlavou. „Je to tak, neslyšící jsou trošku pohodlnější. Dřív tlumočník
nebyl placený, tak by nikoho podobná prosba ani nenapadla. Ale dnes jsou
tlumočníci pod sociální službou. Neslyšící může tlumočníka využít na všechno.
Někteří se tak na tlumočnících stávají závislí.“
Emilie pokyvuje hlavou a doplňuje: „Tlumočník není právník,
není to sociolog, ani psycholog. Tlumočník je jen ucho! Profesionální
tlumočníci neradí! Kdepak, celý život jsem se bránila udílet rady…“
Eva – středa –
knedlík
Ani osm křížků Emilii nebrání v tom, aby své znalosti
předávala týden co týden dalším generacím. A jak to na jejích kurzech znakového
jazyka vypadá? „Nechrlím na ně hned znaky. Nejprve je seznamuji
s problematikou neslyšících. Vysvětluji slyšícím, že neslyšící jsou
normální lidé jako my všichni, že nemají na čele napsáno: Pozor, jsem hluchý!“
Kurzisty zasvěcuje do znakosledu, učí je princip znakového
jazyka, vysvětluje, že neslyšící nepoužívají například spojky či předložky nebo
neznají vykání.
Stejně jako v češtině může mít jedno slovo více
významů, funguje to podobně i ve znakovém jazyce. „Třeba Eva – středa –
knedlík. Pravou rukou kroužíte nad levou rukou, která krouží v protisměru.
A musíte k tomu artikulovat. Jedině tak poznáte, který znak neslyšící
zrovna myslí.“
Když se začne slyšící učit znakový jazyk, má často tendenci
překládat doslova každé slovo. Ale ve znakovém jazyce má každý znak spoustu
synonym. „Třeba větu Takže jsem se rozhodla… Znakuje se to jednoduše takto: bouchnu sevřenou pěstí do stolu ve znamení rázného rozhodnutí.“
Aby byla komunikace ve znakovém jazyce kvalitní, radí Emilie
vytvářet krátké věty. „Nic složitého, žádné skloňování, časování… Holá
jednoduchá věta stačí. Kurzisté jsou překvapení. A zároveň v šoku
z toho, jak je vlastně těžké si to srovnat v hlavě a podstatné věci
říkat jednoduchým způsobem.“
Provázek na noze
Když Emilie vypráví, současně znakuje. V očích jí
poskakují rarášci a je vidět, že ji práce tlumočnice nepřestala naplňovat ani
po desítkách let tlumočení. Napadá mě, jestli se vůbec může slyšící tlumočník
někdy dostat na její úroveň… „Může se to stát. Ale moc tomu nevěřím. Takový
tlumočník může být jeden z milionu,“ říká na rovinu.
Emilie během vyprávění vzpomíná na to, jak ji maminka měla
od miminka pod kontrolou a vychovala ji tak, že ji měla stále na ruce. „Jak
jinak by slyšela, že křičím?“ směje se Emilie.
Naopak když se Emilii narodil v Krásné Lípě bráška,
její maminka učinila pokus. „Uvázala mi na nohu provázek, sobě ho omotala na
ruku. Provázek se táhl do pokojíčku, kde spal i můj bráška. Jakmile zabrečel,
zakopala jsem nohou a tím jsem maminku probudila… Takhle důmyslná maminka byla…
To není jak dnes… Samé chůvičky, všechno bliká, svítí… Dnes je pro neslyšící
spoustu vychytávek. Od tabletu až po světelný budík či hovory na Skypu.“
Neslyšící manžel
instruktorem v autoškole
Emilie boří mýty i v tom, jací jsou neslyšící řidiči.
„Skvělí! Dokonce bych řekla, že mají větší zrakové schopnosti než slyšící. Více
sledují okolí, jsou opatrní. Manžel je toho důkazem – vždyť byl instruktorem
v autoškole!“
Neslyšící mají vzadu na okně velký modrý znak – symbol
přeškrtnutého ucha. A protože jsou si vědomi svého handicapu, co chvíli se
koukají do zpětného zrcátka, aby se ujistili, že za nimi nejede například
sanitka.
„Manžel byl nejen instruktorem, ale jedenáct let i
taxikařil. Vozil s sebou blok a tužku, ve městě už byl známý. Každý
s ním chtěl jezdit.“
„Takže ani nepotřeboval dispečink…“ zamyslí se Šárka
Prokopiusová. „Já jsem byla jeho dispečink,“ odpovídá se smíchem Emilie.
Implantát za každou
cenu?
Jak se Emilie – slyšící z neslyšící rodiny – dívá na
kochleární implantáty, které v dnešní době zažívají velký boom? „Když
v roce 1986 začínal s implantátem Jarda Hrubý, každý měl pocit, že
k tomu musí něco říct, každý na to měl nějaký názor. Obecně si myslím, že
toto dilema – dát či nedat implantát – řeší hlavně slyšící rodiče, kterým se
narodí dítě se sluchovým handicapem. Slyšícím rodičům je to líto, špatně nesou,
že má jejich dítě vadu, a snaží se mu dát kochleární implantát za každou cenu.
Je tu ale zásadní otázka! Co bude dítě dělat, až bude starší? Sluch se tak jako
tak bude zhoršovat. Kam bude patřit? Mezi slyšící, nebo neslyšící?“
S prezidentem
jsme se dohadovali, kdo půjde první do dveří
Emilie je vyhlášenou pražskou tlumočnicí. Není tedy divu, že
to byla právě ona, která byla pozvána na Pražský hrad, aby neslyšícím tlumočila
první tiskovou konferenci Václava Havla. „Bylo to zrovna v době, kdy jsem
byla dlouhodobě nemocná. A první den po nemoci jsem přišla do práce a telefon.
Bum! Prosím, přijďte na Hrad! Říkala jsem si, co jsem asi provedla,“ směje se
při vzpomínce Emilie.
„Čekal tam na mě pan Žantovský, Malý, Vondra a Havel. A ten
mi řekl, že budu tlumočit tiskovou konferenci.“
Ještě, než začal samotný přímý přenos v televizi,
provedl ji Václav Havel po Pražském hradu, seznámil ji s Věrou Čáslavskou…
A když nastala ta chvíle a měli spolu vstoupit do sálu, Václav Havel se přede
dveřmi zarazil. „Prosím, vy první, vy jste dáma!“ oznámil Emilce. „Prosím, vy
první, vy jste hlava státu,“ pobídla ho Emilie.
„Chvíli jsme se tam dohadovali, ale nakonec jsem vyhrála,“
říká s lišáckým úsměvem Emilie.
Bez jakékoli přípravy tlumočila celé dvě hodiny. „Pak za
mnou chodili novináři a říkali, jak to bylo úžasné. Klobouk dolů, paní
Mrzílková! Samozřejmě jsem byla šťastná… Ale na druhou stranu… My tlumočníci –
stará škola – jsme nikdy neměli přípravu, nikdy jsme dopředu nedostali
k nastudování žádné materiály. To není jako dnes. Neslyšící si zvykne na
tlumočníka a bum! Za dvacet minut střídání… A na scéně je jiný tlumočník. To za
nás nebylo! Museli jsme překládat tady a teď, byl to adrenalin,“ končí své
vyprávění Emilie.
Žena, která 23. července 2018 oslaví 80. narozeniny. Žena,
která se nikdy nezalekla žádné překážky. Žena, která neslyšícím dala celé své
srdce.
VERONIKA CÉZOVÁ