Eva: Někdo má brýle, já mám sluchadla

ddd



Byla tak zabraná do hry, a tak ani neslyšela, že ji maminka volá. Kdyby to bylo jednou, maminka by mávla rukou, jenže ono to bylo čím dál častěji.

„Mamce a také babičce to pak už bylo divné, a tak jsem se poprvé ocitla na foniatrii, kde zhruba v mém roce života zjistili, že mám více než šedesátiprocentní ztrátu sluchu,“ začíná své vyprávění dnes devatenáctiletá Eva Doudová z Prahy.

Na levém uchu má aktuálně ztrátu kolem 90 procent, pravé je o něco lepší. „Proto jsem si k vám sedla automaticky vpravo, abych vás dobře slyšela. Kdo mě zná, tak ví, že si tak sedám automaticky.“

Kdybyste se s Evou bavili, nepoznáte, že má tak velkou ztrátu sluchu. „Mám sluchadla a pomáhám si odezíráním… Ve slyšící společnosti tedy dokáži fungovat. Bez odezírání by to ale bylo horší. Kolikrát si zkouším jen poslouchat, ale není to úplně ono.“

Sluchadla Eva dostala ve dvou letech, kdy začala chodit pravidelně k foniatrovi. Toho současného má od svých 4 let. Nebyl to však jediný lékař.

Dny, kdy se Evě nechtělo

„Daleko více času jsem trávila na logopedii. A zpětně musím vyjádřit mamce obdiv, jak to všechno se mnou doma zvládla. I když bylo kolikrát vidět, jak je unavená, vždy se zapřela a cvičily jsme mluvení a správnou výslovnost. Měla se mnou hodně trpělivosti… Byly totiž dny, kdy jsem se nechtěla vůbec nic učit,“ směje se Eva.

Ve chvíli, kdy Eva dostala sluchadla, otevřel se jí svět. Svět zvuků. „Najednou jsem začala slyšet. A všechno bylo tak úžasně nové!“

eva

Než dostala sluchadla, maminka se učila znakový jazyk a tím s Evou komunikovala. „Jakmile jsem ale nasadila sluchadla, už na mě hlavně mluvila. Znakový jazyk byl pro nás s mamkou podpůrný prostředek pro prvotní komunikaci, protože jinak bychom se nedomluvily. Ale je fakt, že se mi stále líbí a chtěla bych se ho začít učit.“

Máma, táta, babička, dávno, potom…to je pár znaků, které si Eva ještě pamatuje. „A mamka na mě některé dělá dokonce i teď, když jsem zrovna bez sluchadel nebo v příliš hlučném prostředí. Třeba znak „potom“… Ten používáme často,“ směje se Eva.

Neviditelná sluchadla

Skvěle díky nim slyší, ale vidět jsou málo. Řeč je o malých sluchadlech, které Eva nosí. „Když mám rozpuštěné vlasy, tak na první pohled ani nejsou vidět, ale když mám culíky, tak si jich lidé při komunikaci se mnou dříve či později všimnou. Na základce byli spolužáci zvědaví, co to mám v uchu. Pořád jsem kvůli tomu nosila rozpuštěné vlasy a docela jsem se styděla. Pak jsem si ale jednou udělala culík a řekla si – Proč bych se vlastně měla stydět? Někdo má brýle, já mám sluchadlo… Proč bych se měla stydět za to, že mám pomůcku, díky které slyším? Jsem šťastná, že je mám!“

Mezi slyšícími i neslyšícími

První kontakt s dětmi měla Eva ve školce pro neslyšící v Holečkově ulici v Praze. Tam strávila přes dva roky a poté další dva roky v běžné školce pro slyšící děti v Dolních Měcholupech. Mezi slyšícími pokračovala i na základní škole v Praze-Dubči.

„Rok od roku jsem se zlepšovala v mluveném projevu, a tak si mamka řekla, že mě zkusí dát do normální základní školy. Chvíli váhali, neměli zkušenost s dítětem se sluchovým handicapem. Nakonec jsme to, i díky ochotě a trpělivosti učitelů, všichni zvládli a učitelé si vyzkoušeli, jaké potřeby takové dítě má.“

Místo diktátů doplňovačky

V čem se lišila výuka Evy oproti jejím spolužákům? Z češtiny nepsala diktáty, ale dostávala doplňovačku. Při velkých písemkách z matematiky měla více času. Ale Eva zmiňuje ještě jeden důležitý faktor: „Když jsou dobří přátelé, jde všechno líp. Ve škole se mi kamarádi snažili pomáhat, jak to šlo. Jsem jim doteď vděčná, moc mi to pomáhalo.“

Samozřejmě, bylo i období, které pro Evu nebylo tak růžové. „Byly časy – hlavně v pubertě – které jsem musela překonat. Brzy jsem však pochopila, že kluci jsou blázniví puberťáci, kteří se jen předvádějí, a naučila jsem se je ignorovat. Když měli hloupé řeči, vrátila jsem jim to. Působím sice nevinně, ale když se mi něco nelíbí, také si umím dupnout,“ směje se Eva.

Asistent zubního technika

Přechod na střední byl oříšek. Eva ráda kreslila a modelovala. „Bavila mě výtvarka, ale nechtěla jsem úplně na uměleckou školu, kde by malování bylo alfou omegou. Přemýšlela jsem o módním návrhářství, ale uvědomila jsem si, že se v módě vlastně neorientuji. Nechtěla jsem na obchodku, kam chodí všichni. Hledala jsem obor, kde bych mohla být trochu kreativní a dělat rukama.“

Ten obor nakonec našla. Asistent zubního technika.

„Na veletrhu středních škol jsme s mamkou našly dvě školy s tímto oborem (v Praze-Radlicích a v Praze 1 na Alšově nábřeží) a hned jsem si tam zkusila vyrobit svůj první model zubu. Nejprve jsem se šla podívat do Radlic, kde je zároveň i škola pro neslyšící. Říkala jsem si, že by bylo zase fajn se dostat po letech zpátky do komunity neslyšících, byl tam i předmět znakový jazyk… Ale šla jsem se podívat i mezi slyšící na Alšovo nábřeží. Problém byl, že se tam hlásila spousta lidí…“

11. ze 120

Přihlášku podala nakonec na obě školy. Už se viděla v Radlicích a najednou jí přišel po přijímacích zkouškách dopis, že se dostala i na Alšovo nábřeží. Ze 120 žáků brali 30. A Eva byla jedenáctá!

„Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Bylo to jako sen. Těžké talentovky, kreslení, modelace zubů, drátem jsme museli kleštěmi vytvarovat stejný tvar, jako byla předloha na papíře…“

Rozhodla i Lucerna

Radost však vystřídaly pochyby. Zvládne to? Budou respektovat její handicap? Jak dlouho se na škole mezi slyšícími udrží? Nakonec tehdy rozhodla zdánlivá maličkost – Eva moc toužila mít svůj budoucí maturitní ples také v té staré krásné Lucerně, jako měl zrovna před nedávnem její brácha a předtím i ségra.

„No a nakonec jsem se dopracovala až do čtvrťáku a Lucerna je nadohled,“ směje se Eva.

Jak bude vypadat Evy maturita? Z angličtiny se vyhne poslechu. A bude mít více času. Toť vše.

Zatímco odborné předměty má Eva zmáknuté, horší je to s matematikou. „Tu nesnáším. Takže tam mám samé čtyřky. Ale laborky, to je moje láska a nosím jedničky.“

Po maturitě do práce

Práci v laboratoři Eva miluje. Když o ní mluví, úplně září. „Na laborkách mi vyhovuje, že se tam toho tolik nenamluví. Mám zadaný text a podle toho zpracovávám svůj úkol. Vyučující nám ukazují, co a jak máme dělat. Jsme rozdělení na tři skupinky, takže maximálně deset studentů v laboratoři,“ pochvaluje si Eva, která se po maturitě už vidí v práci.

„Přemýšlela jsem i o vysoké škole, ale bojím se, že bych ztratila praxi. Chci v práci v laboratoři plynule pokračovat.“

Kořenové náhrady, korunky i protézy

Možná, že až budete příští rok v létě u svého zubaře, od kterého dostanete nové korunky, kořenové náhrady, protézu, snímatelnou náhradu nebo rovnou celé zuby, bude to právě Eva, která vám je v laboratoři zhotoví…

Když Eva zasvěceně mluví o tom, jak a z čeho se zuby dělají, že v laboratoři pracuje s kovem, pryskyřicí i keramikou a že práce asistenta zubního technika je tak trochu alchymie, neboť se pomocí pryskyřice dobarvuje náhrada zubu tak, aby byla co nejblíže okolním zubům, nepochybuji o tom, že Eva bude jedním z těch lidí, pro které bude práce zároveň zábavou.

„A bonus bude, že v malém kolektivu laboratoře dobře zvládnu i komunikaci s lidmi,“ raduje se Eva.

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout