Kateřina: Když neslyším, domýšlím si

sss



První známky toho, že špatně slyší, se objevily před jedenácti lety. „Kolegové už to se mnou nemohli vydržet. Říkali mi, ať si zajdu na ušní,“ vrací se zpátky v čase pětapadesátiletá Kateřina Imrichová.

První návštěva u ušního. A výsledek ji zdrtil. Ve svých 44 letech jí lékař oznámil, že má sluch jako stará babička.

„Ihned mě poslal na terapii na kapačky na roztažení cév. Ale ani po těch intenzivních deseti dnech se mi sluch nezlepšil.“

První sluchadlo pak dostala v roce 2011 na foniatrii. Zatímco mnozí se musí se sluchadlem sžít, Katka si zvykla okamžitě.

„Najednou jsem krásně slyšela. Byl to po těch letech úžasný pocit.“

Před třemi roky však přišel velký zlom. „Pamatuji si to jako dnes. Stalo se to z pátku na sobotu. Probudila jsem se, nasadila jsem si sluchadlo, ale stejně jsem nic neslyšela… A to jsem měla jet v pondělí na služební cestu…“

Týden chodila k bývalému primáři Vinohradské nemocnice na injekce. „Trochu pomohly, ale na původní sluchadlo už jsem nikdy neslyšela… Tak moc se mi ze dne na den zhoršil sluch…“

A najednou si Katka začala uvědomovat, jak moc jí jeden ze smyslů chybí. „Uvědomila jsem si, jak jsem proti lidem, kteří ztratí sluch už v mládí, ve velké nevýhodě. Neuměla jsem znakový jazyk, neuměla jsem odezírat…“

Kurzy odezírání

Prvotní pocit bezmoci se snažila zahnat hledáním kurzu odezírání. „Hledala jsem, až jsem se dostala k prezidentce Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR Šárce Prokopiusové. A ta mě odkázala na Miloše Langa, předsedu Celopražského spolku nedoslýchavých, který pořádal pobytové kurzy na odezírání.“

Tam se v roce 2016 seznámila poprvé s nedoslýchavými lidmi. „A nejvíce mi pomohl Vladimír Král, který mi i řekl, že se svou ztrátou sluchu na levém uchu 99,9 procent a na pravém 67 bych mohla mít i invalidní důchod. Podle lékaře, který mi dělal audiogram, bych prý měla slyšet ale lépe, než slyším… Prý je to moje vina, že neslyším… Naštěstí mi Jaroslav Paur ze Svazu půjčil sluchadlo a nastavil tak, že opravdu konečně slyším.“

Přišla, krátce se rozkoukala, stala se předsedkyní. Tak by se v krátkosti dala shrnout Katky cesta do vedení Celopražského spolku nedoslýchavých, které převzala před necelým rokem po Miloši Langovi. A na starosti má mimo jiné pořádání pobytových kurzů odezírání, kde sama začínala.

Jak těžké je odezírání pro Katku nyní, po třech letech? „Hodně těžké. Je pravda, že to netrénuji denně. Však ono také není vůbec jednoduché shánět i lektory na odezírání…“

Často lidem, kteří na mě mluví, nerozumím

S odezíráním tedy Katka stále bojuje. „Slyšící veřejnost si často mylně myslí, že když má člověk sluchovou vadu, automaticky začne skvěle odezírat. Že mu chybějící smysl odezírání kompenzuje. Ale není to tak. Často lidem, kteří na mě mluví, nerozumím. Proto mi v životě v běžných situacích nezbývá nic jiného než předvídat. A domýšlet si…“

Na pobytových kurzech odezírání se pravidelně dostává do rukou logopedky Líby Kubertové. „Když chodí k logopedům malé děti, učí se rychle. Ale v mém věku už to jde pomaleji,“ směje se Katka.

„Logopedka vysvětluje, jak vznikají souhlásky a samohlásky, jak vypadají třeba písmena a, o, u při vyslovování, pak také ukazuje různá spojení, u kterých člověk nepozná, co je to za písmeno – například ch. Člověk si tak musí opravdu hodně domýšlet a dávat si to do kontextu. Problém je také u cizích slov, která neznám. Když je neznám, nedokáži je odezřít.“

Kamarádky babička ve Svazu invalidů

Přestože na špatný sluch přišla až ve 44 letech, v průběhu rozhovoru se s Katkou dostáváme k tomu, že podvědomě jako by tušila, že jednou nebude slyšet. „Kamarádky babička pracovala ve Svazu invalidů, ze kterého vznikl dnešní Svaz neslyšících. Už tehdy se mi líbil znakový jazyk.“

Katka si koupila knížku, ve které četla, jak američtí vědci učili šimpanze – tenkrát – znakovou řeč. „Bohužel jsem zůstala jen u té knížky. Až před dvěma roky jsem se seznámila s vynikající legendou Emilkou Mrzílkovou a začala jsem chodit na kurz znakového jazyka.“

Všechno zlé je pro něco dobré

Přestože je pro Katku těžké smířit se s tím, že ji sluch v produktivním věku opustil, dokáže najít po třech letech strávených v komunitě i pozitivní stránky. „Díky handicapu jsem poznala spoustu báječných lidí, kteří mají sluchový handicap nebo pomáhají lidem, kteří špatně nebo vůbec neslyší.“

A mezi ty, kteří pomáhají, se řadí díky Celopražskému spolku nedoslýchavých i Katka.

Ve svém volném čase řídí tento pobočný spolek Svazu a obklopuje se lidmi se sluchovým handicapem. Jinak je stále mezi slyšícími. Navzdory handicapu zůstala ve Státním zdravotním ústavu.

„Naštěstí mám kolem sebe báječné kolegy. Moc netelefonuji, vše osobně oběhnu. Před třemi roky, kdy se mi zhoršil výrazně sluch, mi kolegové koupili smazávací tabulku, kam mi píší srandovní vzkazy…“

Jako Niagarské vodopády

Když chce Katka nejen kolegům, ale i okolí vysvětlit, co obnáší její sluchová vada, přirovnává to k Niagarským vodopádům.

„Na jednom uchu mám praktickou hluchotu a na jednu frekvenci slyším 30 decibelů, na 500 frekvencí slyším na druhém uchu 90 decibelů… Šumí mi to v hlavě jako Niagarské vodopády…“

Před patnácti lety prodělala neuroinfekci – parézu lícního nervu. „Způsobuje ji herpes simplex, pěkná potvora… Říkala jsem to i na ušním, jestli to právě nemá spojitost s tím, že jsem přestala slyšet. Doktoři říkali, že to spolu nesouvisí. Ale já si myslím něco jiného… I časově by to odpovídalo.“

Láska jménem Olympic

Ale uvědomuje si, že to není asi jediná příčina. „Hodně jsem chodila na koncerty. A vlastně chodím doteď. Na Olympic. To je moje láska. Je tam však hodně hlasitá hudba… Tak je možné, že i to mi mohlo poškodit sluch… Ale chodím tam stále, teď už to je asi jedno,“ směje se Katka.

A právě na koncerty lídra skupiny Petra Jandy vyráží pravidelně se svou nejlepší kamarádkou Zdenou, se kterou se zná od střední školy.

„Přihlásila se se mnou na kurz znakového jazyka, dokonce se kvůli mně stala členkou Celopražského spolku nedoslýchavých, aby mi mohla pomáhat. Jsem jí vděčná, bez ní bych spoustu věcí nezvládla. Zažily jsme spolu tolik krásného včetně Olympicmánie. Když jsme spolu na koncertu a já třeba hned nepoznám, co hrají, ona mi to znakuje. Prostě skvělá parťačka pro život. Někdy se mi zdá, že nás ten handicap ještě více spojil…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout