Marie: Nevidím, neslyším. Přesto jsem se naučila s počítačem

„Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“ To řekla Helen Kellerová, slavná spisovatelka, kterou nemoc připravila o zrak i sluch. Podobný osud čekal i Marii Biedermannovou, která se narodila s kombinovaným postižením – je neslyšící a má těžkou slabozrakost.

Její tatínek se narodil jako zcela zdravý, ale v šesti měsících onemocněl a přišel o sluch. Maminka měla kombinované postižení – od narození byla neslyšící a současně měla problémy se zrakem.

„Přestože je to většinou škola, ve které se toho děti naučí nejvíce, já to tak neměla. Chodila jsem sice v Plzni do školky i školy pro neslyšící, ale tehdy se ještě nesmělo znakovat, preferovala se orální metoda – a ta pro mě byla strašně náročná, protože jsem nemohla odezírat. Vidím totiž jen na vzdálenost jednoho metru.“

Na písmenka jsem neviděla

Spoléhat se nemohla ani na tabuli. „Paní učitelka psala malými písmeny. Dokonce i když mi psala perem informace na papír, byla pro mě stejně malá a tenká, takže jsem nic neviděla.“

To se samozřejmě odráželo i na známkách a motivaci učit se. „Čtyřky ani pětky jsem sice neměla, ale hodně jsem se trápila s českým jazykem. Neviděla jsem na písmenka. A u dalších předmětů to také nebylo lepší – například při zeměpisu jsem nemohla číst z mapy. Všechno jsem tak musela dohánět doma s tatínkem, který se mi hodně věnoval a psal mi všechno velkými písmeny. To on mi časem také sehnal fixy…“

Bez spolužáků

Nebyla to ale zdaleka jen ztížená výuka, která Marii trápila. Kvůli svému handicapu byla stranou i kolektivu. „Spolužáci se bavili tak, že na dálku mezi sebou znakovali. Já jsem to ale neviděla, tento způsob komunikace mě limitoval, zůstávala jsem tedy hodně stranou, byla jsem sama a trápila se tím.“

Po základní škole ji čekalo dilema. Jít se vyučit, nebo nastoupit do práce? Marie se toužila stát švadlenou, ale znala své limity. „Věděla jsem, že bych měla velký problém s učením, navíc ten problém se zrakem… Švadlena, to je velmi pečlivá práce, neviděla bych na stehy… To by nešlo.“

Nastoupila tedy do firmy, kde pletla košíky. „Pracoval tam i můj tatínek, který mě zaškolil. Strávila jsem tam čtyři roky, pak jsem se vdala a odstěhovala se do Valašského Meziříčí.“

Denně až 1 500 balíků

Marie nastoupila do Tesly, která vyráběla televize. „Balila jsem tam balíky a počítala je. Denně jsem bez kalkulačky zvládla spočítat 700 velkých balíků. A malých až 1 500!“

Byla loajální zaměstnanec, do firmy se vrátila i po mateřské. V Tesle tak strávila dohromady dvaadvacet let. Spolu s ní tam byli i další neslyšící, ona jediná ale zvládla práci i s kombinovaným zrakovým postižením.

Během vyprávění se Marie na chvilku zarazí. A zeptá se tlumočnice znakového jazyka Moniky Boháčkové, kdo kolem nás právě prošel. „To byl lektor pan Radek,“ odpovídá tlumočnice.

A Marie mi vysvětluje, že naštěstí jako někteří lidé se zrakovým postižením nemá trubicové vidění. „Já naštěstí vidím periferně. Zachytím pohyb a zpozorním. Postřehla jsem, i když tu před chvílí upadl na zem papír.“

Parťák Ben

Po chvíli se vedle nás začne protahovat Ben. Už tři roky tento asistenční vodicí pes pomáhá Marii v soběstačnosti. A díky němu – i předešlému čtyřnohému parťákovi, kterého měla osm let – se pohybuje bez cizí pomoci. Mimo jiné ji doprovází na počítačový kurz, po kterém spolu děláme rozhovor.

„Kamarádka měla počítač a říkala mi, ať to také zkusím. Ptala jsem se tedy v jedné organizaci, která poskytuje služby pro hluchoslepé, jestli bych se mohla učit na počítači. Oni mi ale řekli, že to pro mě není vhodné, když nevidím na klávesnici.“

Díky lékaři ORL se dostala do pardubického Tyflocentra. „Doktor mi tehdy dal na centrum pouze telefon, zavolat jsem tedy nemohla. Zjistila jsem si ale adresu a začala jsem sem chodit na různé kroužky. Deset let jsem se snažila dopátrat, jak bych se mohla naučit na počítači. A tady mi to konečně umožnili.“

Lektor Radek – sám se zrakovým postižením – Marii už pět let učí s počítačem. Pomohl jí také získat domů počítač se speciálním programem pro osoby se zrakovým postižením ZOOM TEXT. 

Počítač se speciálním programem pro osoby se zrakovým postižením ZOOM TEXT.  Foto: Veronika Cézová

Vy jste se naučila na počítači?

Když pak v organizaci pro hluchoslepé řekla, že se učí s počítačem a baví ji to, ani jí to nechtěli věřit. „Byli zaražení a řekli mi, ať jim to ukážu. Začala jsem psát, oni se na to dívali… A neřekli k tomu ani slovo… Osvěta je tedy hodně důležitá. A odborníci ve všech těchto organizacích by nás měli naopak povzbuzovat, že práce na počítači není tabu.“

Počítačové kurzy Marii naprosto pohltily. Ze začátku se jí ale pěkně prodražily. „Nebylo vůbec lehké sehnat do Pardubic tlumočnici. A pak také proplatit tlumočníka. Více než rok jsem tedy přispívala tlumočnici dvě stě korun na cestu, tři stovky jsem pak platila za hodinu tlumočení. A takhle jsem platila pět set korun týden co týden. Bohužel jsem nevěděla, že jsou tu sociální služby, které by mi to tlumočení zajistily, a já tak nemusela ze své peněženky tu pětistovku týdně platit.“

Konečně zadarmo

Díky tlumočnici Daně Prellové se jí posléze povedlo získat přes Centrum zprostředkování tlumočení neslyšícím (CZTN) podporu tak, aby měla tlumočnici placenou v rámci sociální služby.

„CZTN reflektovalo mé potřeby a zájmy, díky nim jsem získala bezplatně tlumočníka. I když je teď Dana Prellová na mateřské, chci jí ještě jednou na těchto řádcích poděkovat. Bez ní bych si to musela sama platit snad doteď...“

Marie zmiňuje, že i v nedalekém Hradci Králové jsou počítačové kurzy pro neslyšící. Ty by jí ale nevyhovovaly. „Vidím to na příkladu mé vnučky, která tam studuje na speciální škole. Pedagogové jsou sice neslyšící, komunikují s ní tedy ve znakovém jazyce, ale protože má vnučka stejně jako já kombinované postižení, není pro ni ten typ výuky vhodný a přizpůsobený jejím specifickým potřebám – není tam program ZOOM TEXT, který mám já v Pardubicích a který by jí zvětšovat písmo a obrázky.“

Nebudu sedět v koutě!

Proto je Marie vděčná, že má už pět let lektora Radka, který ji každý měsíc zasvěcuje do tajů počítačů s respektováním jejích potřeb. „I díky tomu je má motivace učit se obrovská. Přece nebudu sedět v koutě! Už tak jsem izolovaná od komunikace. Díky počítači jsem u zdroje informací. V mnoha ohledech umím díky kurzu najít dokonce to, co ani moje děti neumí. Nedávno jsem zjišťovala, jak zdokonalit přáníčko různými grafickými prvky. Ptala jsem se svých dětí na název. Nevěděly. Nakonec jsem si sama našla, že je to „gif“. A sama jsem si i vyhledala, kde je najdu.“

Podobné to bylo i u dotazu směrem k dětem, co na klávesnici znázorňuje „Tab“. „Vůbec nevěděly. Protože s tím nepracují, tak to nepotřebují vědět… Takže postupně při práci s počítačem zjišťuji, že jsem v mnoha ohledech vzdělanější než ony,“ směje se Marie.

Skype ne, mail ano

A co takový Skype, který ke komunikaci využívá hodně neslyšících, kteří znakují? „Ráda bych ho používala, bohužel obrazovka není tak velká, dotyčný mě nevidí. Potřebuji být hodně blízko u monitoru, abych toho druhého viděla, ale když sedím blízko, druhá strana vidí jen můj velký obličej a nevidí dostatečně to, co znakuji…“

Co naopak využívá ve velké míře, to jsou maily. „Díky nim jsem hodně samostatná. Prostřednictvím počítače komunikuji se svým lékařem, doma se ještě mohu na cokoli doptat. Občas se na receptu objeví například jiný lék, lékař mi pak mailem odpoví důvod změny, zopakuje mi dávkování… Je to velká výhoda.“

Kromě toho jí lékař už v ordinaci píše všechno silnou černou fixou a velkými písmeny. „Zvykla jsem si na běžné pravidelné kontroly k praktickému lékaři chodit sama. Tlumočníků je takový nedostatek, že si je objednávám pouze na odbornější vyšetření.“

Díky znalosti internetu si Marie začala objednávat přes počítač i oblečení. „Zkusila jsem to. A balíček mi skutečně došel,“ usmívá se. „Je to pro mě opravdu pohodlné, že k takovéto věci nemusím mít druhou osobu. Dokonce jsem se na počítačovém kurzu naučila na IDOSu vyhledávat i spojení!“

Inspirace u dětí

Co se zrovna učit na počítačovém kurzu? Marii inspirují její děti i vnoučata. „Dcera Marie mi ukáže třeba videa, já se obrátím na pana Radka a on mě to naučí. Ne vždy je to jednoduché, někdy to osvojení trvá i dvě tři návštěvy. To je třeba příklad práce s dokumenty, soubory či flash diskem. A samozřejmostí je, že si to doma musím často procvičovat, abych to nezapomněla.“

Na začátku prosince, kdy vzniká tento rozhovor, jsme s tlumočnicí v Tyflocentru v Pardubicích v praxi viděly, jak náročné jsou pro Marii některé úkony na počítači.

„Dnes jsem se učila komprimovat složky. Je to pro mě sice opakování z listopadu, ale už tehdy mi to přišlo hodně složité. Kolikrát se mi stane, že mi to tady jde, ale když přijdu domů, zápasím s tím. Dnes jsem si ale utřídila myšlenky a už vím, kdy mám – podle velikosti – zazipovaný soubor poslat přes úschovnu a kdy to projde mailem. Nejhorší je, že kolikrát stačí jeden špatný pohyb na klávesnici, a dostanu se z menu, které mám naučené, někam úplně jinam. Problémy mi dělá i to, že musím hodně často zvětšovat písmo na obrazovce, ale ztratím pak občas přehled o celém okně… Ale myslím, že jsem už udělala velký kus práce. A hlavně – pořád mě to baví.“

Předsevzetí: Facebook

V roce 2016 si založila po pár letech výuky na počítači mailovou adresu. „Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, co mám kam zapsat. Občas jsem poslala e-mail někomu jinému, nebo se mi mail vrátil jako nedoručený, protože jsem třeba udělala při zapisování adresy překlep. Teď už s ním ale umím dobře, protože ho často používám. Jsem už samostatná.“

Protože chce jít s dobou, pomýšlí Marie i na Facebook. „Každý kolem mě ho už má. Lidé se díky němu propojují. Jsou na něm videa ve znakovém jazyce, zajímavosti ze světa… Na druhou stranu ale vím, že je také nebezpečný. Že tam jsou někdy hodně zlí lidé, kteří se pomlouvají… Už jsem se ale rozhodla. V novém roce mám předsevzetí, že si ho založím a budu pasivní uživatelkou.“

Komplikovaná autorizace textu

Je tu konec rozhovoru. Vypínám diktafon. A uvědomím si, že se musím Marie zeptat ještě na „malý“ detail. Jak budeme její příběh autorizovat…

„Mám vám poslat příběh mailem ve Wordu?“

„To ne, v českém jazyce je to pro mě hodně těžké… Určitě to budu potřebovat přetlumočit do znakového jazyka.“

„A kdy za vámi tlumočnice pojede?

„Nevím, další termín ještě nemáme určený. Ale zase to bude zhruba za měsíc, až pojedu do Pardubic na počítačový kurz. Pošlete tedy tlumočnici sepsaný příběh, ona si ho vytiskne, přetlumočí mi ho, já jí řeknu, jestli je potřeba něco opravit, ona si to zapíše, vy si pak spolu sednete, tlumočnice vám ukáže případné připomínky a vy je zapracuje.“

Toto – na první pohled – komplikované řešení, je vlastně strašně jednoduché. Je banální oproti tomu, jaké překážky musela celý život překonávat Marie…

Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ