Martin: Někdo má brýle, já mám kochleární implantát
Bylo pátečního odpoledne. Stála jsem v nákupním centru
Fénix v obchodu s potravinami. Zrovna jsem si vybírala chleba, když
jsem zaslechla hovor kluka a holky.
O něčem spolu diskutovali. Pamatuji si, že jsem v tu
chvíli nebyla schopná přemýšlet nad obsahem slov, ale nad tím, jak mluvili.
Mluvili velmi zřetelně, výborně artikulovali.Automaticky jsem se jim podívala na hlavu. Kluk měl
kochleární implantát.
Rychle jsem v kabelce začala hledat vizitku. A než jsem
ji za chvíli našla, oba byli fuč. Zběsile jsem chodila mezi regály. Nikde
nebyli.
Nakonec jsem je zahlédla těsně před kasou.
Zaťukala jsem jim na rameno. Překvapeně se otočili.
Vysvětlila jsem jim, že jsem si všimla, že mají kochleární implantát. A že píši
příběhy Jsem jedno ucho o lidech s různými sluchovými vadami.
„Jo, o tom projektu jsme slyšeli.“
Dali jsme se do řeči a domluvili se, že uděláme rozhovor.
V tu chvíli jsem ještě netušila, na jak inspirativního člověka
jsem v osobě Martina Truhláře narazila.
Ale pěkně popořadě…
Diagnóza: praktická
hluchota
Martin se narodil před dvaceti sedmi roky ve Zlíně. První
podezření, že něco není v pořádku, se vyskytlo v létě roku 1992 před jeho
prvními narozeninami. Následovalo CT mozku, kde se obavy potvrdily. Praktická
hluchota. V březnu roku 1993 Martin dostal první sluchadla a následovaly
začátky orální komunikace.
Začal jezdit dvakrát ročně na Mrázovku na kontrolu, audio a
tvarovky. O rok později dostal výkonnější sluchadla a vysílací soupravu od
společnosti Audionika vedenou Ing. Janem Odstrčilíkem, se kterým je dodnes v kontaktu.
Následovala předškolní příprava v Kyjově. A v roce 1998 nastoupil do
2. ZŠ v Napajedlech. Mezi slyšící.
Obrovskou oporou mu v dětství byli rodiče, kteří
s ním až do třetí třídy intenzivně rozebírali veškerou látku, kterou bral
ve škole. Od čtvrté třídy už většinou fungoval sám, rodiče si ho jen občas
prověřili a zkoušeli, zda všemu rozumí. A
rozdělili si i předměty. Otec dominoval spíše v technických předmětech jako byla
matematika a fyzika, maminky doména byla zase čeština či přírodopis…
Díky vysílací soupravě, kterou měli učitelé na krku, a v kombinaci
s odezíráním, dokázal absolvovat školu se slyšícími spolužáky. A to i díky
skvělé třídní učitelce Janě Paulové.
„Před začátkem výuky v prvních ročnících se mnou občas
trénovala odezírání a pomáhala mi s přípravou na nadcházející výuku. Někdy
jsem tedy musel do školy přijít dříve než ostatní spolužáci. Jsem za tuto školu
hodně vděčný. Byla to ta nejlepší základní škola, kterou jsem mohl dostat.
Vyšli mi vstříc opravdu ve všem, za což jsem jim moc vděčný.“
Ze základky pak zamířil na průmyslovku. Opět mezi slyšící. S přibývajícími
starostmi a náročností látky se mu sluch začal rapidně zhoršovat. A sluchadla
mu přestávala stačit.
Pískání v uších
už bylo nesnesitelné
„Začalo mi tak pískat v obou uších, že jsem najednou třeba
dva měsíce nic neslyšel. Pak to bylo zase dobré. Ale kvalita sluchu se nevrátila do původního
stavu. Díky panu Odstrčilíkovi, který mi odmalička seřizoval sluchadla, jsem se
dozvěděl o možnosti kochleárního implantátu. Znal jsem ho od dětství a neměl
jsem důvod mu nevěřit. Věděl jsem, že nemám co ztratit, tak jsem si vybral
kochleár na levé ucho, které mi už stejně nepomáhalo. A na pravém jsem věděl,
že mi zůstane sluchadlo, se kterým se ještě dá fungovat.“
Před operací čekala Martina série důkladných vyšetření.
Logopedie, psychologie, oční, ušní, audiologie, ale i pohovor se sociálním
pracovníkem.
Samotná operace pak trvala tři hodiny. „Dnes už ale pacienti
stráví na sále méně času,“ doplňuje Martin.
Další tři dny strávil v nemocnici. A měsíc trvalo, než
se ucho zahojilo.
Implantát hodil do
šuplíku
Foto: Martinova vnější část kochleárního implantátu - řečový procesor.
Po měsíci Martinovi lékaři zapojili vnější část kochleárního
implantátu – řečový procesor. „Slyšel jsem najednou mnoho zvuků. Bylo to
nepříjemné. A na hlavě to vypadalo zvláštně… A protože jsem měl současně pocit,
že se mi sluch trošku zlepšil na pravém uchua
přestalo mi pískat v uších, hodil jsem implantát do šuplíku a zase jsem
fungoval jen se sluchadlem, které jsem měl, byť už jen na pravém uchu.“
Po dvou letech ale opět cítil, že se mu sluch začíná
zhoršovat a sluchadlo, i to nejvýkonnější, přestávalo stačit. Dal tedy
kochleárnímu implantátu druhou šanci.
Projekt „myCimply“
Po operaci kochleárního implantátu začal jezdit na pobytové
srazy s neslyšícími, kteří mají také kochleár. A tam vznikl nápad na
projekt „myCimply“.
„Nikoho jsem tam ze začátku neznal, a tak se mě všichni
ptali, jak jsem to měl se sluchem a kochleárním implantátem já. Půl hodiny jsem
to dotyčnému popisoval, ušel jsem deset kroků a už to po mně chtěl slyšet zase někdo
jiný… Tak mě napadlo, že by bylo super, kdyby to bylo na internetu, třeba i
anonymně, společně pro všechny. A když by se někdo o někoho zajímal, mohl by ho
odkázat na internet,“ směje se Martin.
O projektu řekl nejbližším přátelům a rodině. Líbilo se jim
to. „S Jakubem Lysoňkem jsem tedy rozepsal projekt a zjišťovali jsme, kdo by nám
ho mohl udělat. Bylo to finančně i časově náročné. Proto jsme nejprve zkusili crowfundingovou
kampaň přes Hithit.“
Na vlastní triko
Zde byl ale kámen úrazu. Projekt
Martin s Jakubem popsali hodně obecně. „Lidé tedy nevěděli, na co přesně
se peníze vybírají… Proč by měli dát na rozjezd „obyčejného“ webu tolik peněz. Měli
jsme ale předběžné nacenění od firmy, a bylo nám jiným člověkem doporučeno, ať
počítáme raději s dvojnásobkem plus nějaké rezervy… Tím, že jsme projekt
nepopsali do detailů, jsme byli připravení, že to nemusí vyjít.“
Zajímali se i o granty. Opět ale
narazili. „V podmínkách bylo, že by už projekt musel nějakou dobu fungovat.
Navíc kolem toho bylo tolik papírování, tolik času navíc, že jsem se pak radši sám
rozhodl projekt financovat ze svého.“
Povedlo se. V listopadu Martin
– ve spolupráci s dalšími lidmi – spustil „myCimply“. Přehledný osvětový
web, kde jsou příběhy lidí s kochleárním implantátem, ale i informace pro
širokou veřejnost.
A hlavní myšlenka webu? „Chtěl
jsem ukázat, aby se lidé na člověka s kochleárním implantátem dívali jako
na člověka s brýlemi. Aby tato problematika byla rozšířená mezi širokou
veřejnost, aby si lidé neprohlíželi implantovaného člověka pořád s takovým
údivem, jako se mi to často stává.“
Jako nedávno…
„Pane, co to máte na hlavě?“
Martin seděl v autobuse. A na
ramenu mu zaklepala asi čtyřicetiletá žena.
„Pane, co to máte na hlavě?“
zeptala se Martina.
„Odpověděl jsem, že je to
kochleární implantát, který neslyšícím lidem vrací sluch. Že je to určeno pro
lidi, kteří mají velkou ztrátu sluchu a nepomáhají jim už ani sluchadla. A
rovnou jsem jí dal vizitku, ať mi napíše, kdyby ji ta problematika zajímala
ještě více.“
V současné době má Martin na
levé straně kochleární implantát, na pravé straně sluchadlo. „Sluchadlo stále
používám, aby se stimuloval sluchový nerv, aby ucho bylo stále funkční. Rád
bych totiž, kdybych měl možnost absolvovat v budoucnu implantaci i druhého
ucha.“
Ať se klidně dívají…
Co všechno Martin nyní slyší? „Kdybych to srovnal před
operací a po, je to velký rozdíl. Před
implantací jsem se sluchadlem neslyšel nic, teď s implantátem slyším
skvěle. Slyším mnoho zvuků, které jsem předtím nikdy neslyšel, zpěv ptáků,
tikot hodin apod.“
V restauraci, kde děláme rozhovor, Martin konkrétní
slova kvůli hluku nerozezná. „Slyším, jak tu hosté mluví. Co konkrétně, to už
ne. Ale kdyby byl dotyčný blíž, tak pár slov poznám. Celou větu ne. Ale rozhor
face to face je naprosto bez problémů.“
To, že přitahuje pozornost, když jezdí v MHD, už
neřeší. „Aspoň se ti lidé dozví něco nového,“ směje se. Začátky ale tak
jednoduché nebyly.
„Bál jsem se kochleární implantát ukazovat veřejně. Všichni
na něj koukali, znervózňovalo mě to. Teď už je mi to jedno, neřeším to, ať se
lidé klidně dívají.“
Do životopisu
problémy se sluchem nepíši
Kvůli projektu se Martin přestěhoval z Moravy do
metropole, kde si současně našel práci ve strojírenské firmě. Konstruktérů je
obecně málo, takže sehnat práci nebyl takový problém. „Že mám sluchové
postižení, jsem ale dopředu neříkal, až na místě. Nechtěl jsem, aby měl budoucí
zaměstnavatel třeba pocit, že když jsem sluchově postižený, že se spolu
nedomluvíme…“
Když je potřeba, může Martin i telefonovat. „Ale záleží na
tom, kdo je na druhé straně telefonu a v jakém prostředí komunikujeme.
Třeba teď, když přišlo do restaurace více lidí, bych se nedorozuměl. Stejně tak
v MHD. V prázdné místnosti, nebo někde, kde je klid, by to ale bylo
v pohodě.“
Projekt „myCimply“, který Martin spustil v listopadu,
je v začátcích. Do budoucna se bude zlepšovat, výhledově se do něj budou
zapojovat i lidé s kochleárními implantáty z dalších zemí.
„Osvěta je hodně důležitá. A jsem rád, že se postupně téma kochleárních
implantátů dostává na veřejnost. Chci lidem – i díky projektu – ukázat, že
kochleární implantáty nejsou nic divného. Jako mají lidé se zrakovým postižením
brýle, já mám kochleár…“
Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ