Martin: Někdo má brýle, já mám kochleární implantát

m



Bylo pátečního odpoledne. Stála jsem v nákupním centru Fénix v obchodu s potravinami. Zrovna jsem si vybírala chleba, když jsem zaslechla hovor kluka a holky.

O něčem spolu diskutovali. Pamatuji si, že jsem v tu chvíli nebyla schopná přemýšlet nad obsahem slov, ale nad tím, jak mluvili.

Mluvili velmi zřetelně, výborně artikulovali.Automaticky jsem se jim podívala na hlavu. Kluk měl kochleární implantát.  

Rychle jsem v kabelce začala hledat vizitku. A než jsem ji za chvíli našla, oba byli fuč. Zběsile jsem chodila mezi regály. Nikde nebyli.

Nakonec jsem je zahlédla těsně před kasou.

Zaťukala jsem jim na rameno. Překvapeně se otočili. Vysvětlila jsem jim, že jsem si všimla, že mají kochleární implantát. A že píši příběhy Jsem jedno ucho o lidech s různými sluchovými vadami.

„Jo, o tom projektu jsme slyšeli.“

Dali jsme se do řeči a domluvili se, že uděláme rozhovor.

V tu chvíli jsem ještě netušila, na jak inspirativního člověka jsem v osobě Martina Truhláře narazila.

Ale pěkně popořadě…

Diagnóza: praktická hluchota

Martin se narodil před dvaceti sedmi roky ve Zlíně. První podezření, že něco není v pořádku, se vyskytlo v létě roku 1992 před jeho prvními narozeninami. Následovalo CT mozku, kde se obavy potvrdily. Praktická hluchota. V březnu roku 1993 Martin dostal první sluchadla a následovaly začátky orální komunikace.

Začal jezdit dvakrát ročně na Mrázovku na kontrolu, audio a tvarovky. O rok později dostal výkonnější sluchadla a vysílací soupravu od společnosti Audionika vedenou Ing. Janem Odstrčilíkem, se kterým je dodnes v kontaktu. Následovala předškolní příprava v Kyjově. A v roce 1998 nastoupil do 2. ZŠ v Napajedlech. Mezi slyšící.

Obrovskou oporou mu v dětství byli rodiče, kteří s ním až do třetí třídy intenzivně rozebírali veškerou látku, kterou bral ve škole. Od čtvrté třídy už většinou fungoval sám, rodiče si ho jen občas prověřili a zkoušeli, zda všemu rozumí.  A rozdělili si i předměty. Otec dominoval spíše v technických předmětech jako byla matematika a fyzika, maminky doména byla zase čeština či přírodopis…

Díky vysílací soupravě, kterou měli učitelé na krku, a v kombinaci s odezíráním, dokázal absolvovat školu se slyšícími spolužáky. A to i díky skvělé třídní učitelce Janě Paulové.

„Před začátkem výuky v prvních ročnících se mnou občas trénovala odezírání a pomáhala mi s přípravou na nadcházející výuku. Někdy jsem tedy musel do školy přijít dříve než ostatní spolužáci. Jsem za tuto školu hodně vděčný. Byla to ta nejlepší základní škola, kterou jsem mohl dostat. Vyšli mi vstříc opravdu ve všem, za což jsem jim moc vděčný.“

Ze základky pak zamířil na průmyslovku. Opět mezi slyšící. S přibývajícími starostmi a náročností látky se mu sluch začal rapidně zhoršovat. A sluchadla mu přestávala stačit.

Pískání v uších už bylo nesnesitelné

„Začalo mi tak pískat v obou uších, že jsem najednou třeba dva měsíce nic neslyšel. Pak to bylo zase dobré.  Ale kvalita sluchu se nevrátila do původního stavu. Díky panu Odstrčilíkovi, který mi odmalička seřizoval sluchadla, jsem se dozvěděl o možnosti kochleárního implantátu. Znal jsem ho od dětství a neměl jsem důvod mu nevěřit. Věděl jsem, že nemám co ztratit, tak jsem si vybral kochleár na levé ucho, které mi už stejně nepomáhalo. A na pravém jsem věděl, že mi zůstane sluchadlo, se kterým se ještě dá fungovat.“

Před operací čekala Martina série důkladných vyšetření. Logopedie, psychologie, oční, ušní, audiologie, ale i pohovor se sociálním pracovníkem.

Samotná operace pak trvala tři hodiny. „Dnes už ale pacienti stráví na sále méně času,“ doplňuje Martin.

Další tři dny strávil v nemocnici. A měsíc trvalo, než se ucho zahojilo.

Implantát hodil do šuplíku

KI

Foto: Martinova vnější část kochleárního implantátu - řečový procesor.

Po měsíci Martinovi lékaři zapojili vnější část kochleárního implantátu – řečový procesor. „Slyšel jsem najednou mnoho zvuků. Bylo to nepříjemné. A na hlavě to vypadalo zvláštně… A protože jsem měl současně pocit, že se mi sluch trošku zlepšil na pravém uchua přestalo mi pískat v uších, hodil jsem implantát do šuplíku a zase jsem fungoval jen se sluchadlem, které jsem měl, byť už jen na pravém uchu.“

Po dvou letech ale opět cítil, že se mu sluch začíná zhoršovat a sluchadlo, i to nejvýkonnější, přestávalo stačit. Dal tedy kochleárnímu implantátu druhou šanci.

mm

Projekt „myCimply“

Po operaci kochleárního implantátu začal jezdit na pobytové srazy s neslyšícími, kteří mají také kochleár. A tam vznikl nápad na projekt „myCimply“.

„Nikoho jsem tam ze začátku neznal, a tak se mě všichni ptali, jak jsem to měl se sluchem a kochleárním implantátem já. Půl hodiny jsem to dotyčnému popisoval, ušel jsem deset kroků a už to po mně chtěl slyšet zase někdo jiný… Tak mě napadlo, že by bylo super, kdyby to bylo na internetu, třeba i anonymně, společně pro všechny. A když by se někdo o někoho zajímal, mohl by ho odkázat na internet,“ směje se Martin.

O projektu řekl nejbližším přátelům a rodině. Líbilo se jim to. „S Jakubem Lysoňkem jsem tedy rozepsal projekt a zjišťovali jsme, kdo by nám ho mohl udělat. Bylo to finančně i časově náročné. Proto jsme nejprve zkusili crowfundingovou kampaň přes Hithit.“

Na vlastní triko

Zde byl ale kámen úrazu. Projekt Martin s Jakubem popsali hodně obecně. „Lidé tedy nevěděli, na co přesně se peníze vybírají… Proč by měli dát na rozjezd „obyčejného“ webu tolik peněz. Měli jsme ale předběžné nacenění od firmy, a bylo nám jiným člověkem doporučeno, ať počítáme raději s dvojnásobkem plus nějaké rezervy… Tím, že jsme projekt nepopsali do detailů, jsme byli připravení, že to nemusí vyjít.“

Zajímali se i o granty. Opět ale narazili. „V podmínkách bylo, že by už projekt musel nějakou dobu fungovat. Navíc kolem toho bylo tolik papírování, tolik času navíc, že jsem se pak radši sám rozhodl projekt financovat ze svého.“

Povedlo se. V listopadu Martin – ve spolupráci s dalšími lidmi – spustil „myCimply“. Přehledný osvětový web, kde jsou příběhy lidí s kochleárním implantátem, ale i informace pro širokou veřejnost.

A hlavní myšlenka webu? „Chtěl jsem ukázat, aby se lidé na člověka s kochleárním implantátem dívali jako na člověka s brýlemi. Aby tato problematika byla rozšířená mezi širokou veřejnost, aby si lidé neprohlíželi implantovaného člověka pořád s takovým údivem, jako se mi to často stává.“

Jako nedávno…

„Pane, co to máte na hlavě?“

Martin seděl v autobuse. A na ramenu mu zaklepala asi čtyřicetiletá žena.

„Pane, co to máte na hlavě?“ zeptala se Martina.

„Odpověděl jsem, že je to kochleární implantát, který neslyšícím lidem vrací sluch. Že je to určeno pro lidi, kteří mají velkou ztrátu sluchu a nepomáhají jim už ani sluchadla. A rovnou jsem jí dal vizitku, ať mi napíše, kdyby ji ta problematika zajímala ještě více.“

V současné době má Martin na levé straně kochleární implantát, na pravé straně sluchadlo. „Sluchadlo stále používám, aby se stimuloval sluchový nerv, aby ucho bylo stále funkční. Rád bych totiž, kdybych měl možnost absolvovat v budoucnu implantaci i druhého ucha.“

Ať se klidně dívají…

Co všechno Martin nyní slyší? „Kdybych to srovnal před operací a po, je to velký rozdíl.  Před implantací jsem se sluchadlem neslyšel nic, teď s implantátem slyším skvěle. Slyším mnoho zvuků, které jsem předtím nikdy neslyšel, zpěv ptáků, tikot hodin apod.“

V restauraci, kde děláme rozhovor, Martin konkrétní slova kvůli hluku nerozezná. „Slyším, jak tu hosté mluví. Co konkrétně, to už ne. Ale kdyby byl dotyčný blíž, tak pár slov poznám. Celou větu ne. Ale rozhor face to face je naprosto bez problémů.“

To, že přitahuje pozornost, když jezdí v MHD, už neřeší. „Aspoň se ti lidé dozví něco nového,“ směje se. Začátky ale tak jednoduché nebyly.

„Bál jsem se kochleární implantát ukazovat veřejně. Všichni na něj koukali, znervózňovalo mě to. Teď už je mi to jedno, neřeším to, ať se lidé klidně dívají.“

Do životopisu problémy se sluchem nepíši

Kvůli projektu se Martin přestěhoval z Moravy do metropole, kde si současně našel práci ve strojírenské firmě. Konstruktérů je obecně málo, takže sehnat práci nebyl takový problém. „Že mám sluchové postižení, jsem ale dopředu neříkal, až na místě. Nechtěl jsem, aby měl budoucí zaměstnavatel třeba pocit, že když jsem sluchově postižený, že se spolu nedomluvíme…“

Když je potřeba, může Martin i telefonovat. „Ale záleží na tom, kdo je na druhé straně telefonu a v jakém prostředí komunikujeme. Třeba teď, když přišlo do restaurace více lidí, bych se nedorozuměl. Stejně tak v MHD. V prázdné místnosti, nebo někde, kde je klid, by to ale bylo v pohodě.“

Projekt „myCimply“, který Martin spustil v listopadu, je v začátcích. Do budoucna se bude zlepšovat, výhledově se do něj budou zapojovat i lidé s kochleárními implantáty z dalších zemí.

„Osvěta je hodně důležitá. A jsem rád, že se postupně téma kochleárních implantátů dostává na veřejnost. Chci lidem – i díky projektu – ukázat, že kochleární implantáty nejsou nic divného. Jako mají lidé se zrakovým postižením brýle, já mám kochleár…“

Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout