Miloslav: Už od tří let jsem tlumočil neslyšícím

Je jen málo lidí, kterým byste tipovali o dvacet let méně. A to je přesně příklad Miloslava Škardy. Tlumočníka znakového jazyka, který za pár dní oslaví 80. narozeniny…

Na svět přišel ještě před druhou světovou válkou, v roce 1938, jako slyšící syn neslyšících rodičů – tzv. CODA.

„Podle vyprávění rodičů jsem byl schopen už od tří let tlumočit. A kde jsem se naučil mluvit? První dva roky jsem vyrůstal u babičky v Táboře. Když pak umřela, dostal jsem se zpátky k rodičům na Kladno.“

Cokoli bylo potřeba koupit, vyřídit, domluvit, všude byl Míla jako tlumočník. „Aniž bych si to jako dítě uvědomoval, chodil jsem všude s neslyšícími a tlumočil. Samozřejmě zadarmo. Ale jo, občas jsem dostal cukrátko,“ směje se Míla.

Tatínek: 1899, maminka: 1904

Neslyšící rodiče byli jediní v rodě. „Naštěstí nejsme geneticky zatíženi. Tatínek ztratil sluch ve 4,5 letech po zánětu mozkových blan, o maminku se údajně špatně starala její babička. Mamince natekla voda do uší a způsobila paseku… Je potřeba si uvědomit, že v té době nebylo zdravotnictví na takové úrovni jako dnes. Vždyť tatínek se narodil v roce 1899 a maminka 1904.“

Jako dítě školou povinné byl Míla odkázán sám na sebe. „Rodiče mi nepomáhali. A ani nemohli. Byl jsem odkázaný na ulici, na sousedy… Navíc se tři roky po mně narodil brácha, takže jsem kromě povinné školní docházky a občasného tlumočení neslyšícím v Kladně pomáhal i s výchovou bráchy.“

Nejlepší pracovník

Na střední školu nastoupil na hornickou průmyslovku. A jelikož byl pilný student a všechno mu šlo dobře od ruky, brzy udělal kariéru na šachtě. Stal se báňským technikem, revírníkem, zástupcem vedoucího úseku, ale i důlním záchranářem.

„A to byla velmi ceněná profese. Bylo mi 19 let a jako nejlepší pracovník jsem byl dokonce vyslán do Bulharska!“

Na šachtě stavěli nový dům. Čtyři bytovky první kategorie. „A bylo přesně určené, kdo tam bude bydlet. Lékař, vedoucí povrchu, vedoucí ekonom a důlní technik, záchranář. Projevil jsem tedy o ten velký byt 3+1 zájem. Ale odpálkovali mě, že nejsem ženatý a nemám děti.“

Míla už ale v té době chodil dva roky s dívkou, tak se rozhodl jejich vztah formálně zpečetit. „Bylo to však přes nepřízeň jejích rodičů. Prý takový cucák a bude si brát jejich holčičku…“

Místo sádla deset korun

Po svatbě – než se dostavěl bytový dům – našel Míla s manželkou na pár měsíců útočiště u svých rodičů. „Čekali jsme dítě a bydleli v nuzných podmínkách u rodičů v podkroví. Manželka z toho byla samozřejmě nešťastná… Moji rodiče znakovali a manželka jim nerozuměla… Jednou za mnou přišla, že potřebuje sádlo. Tak jsem jí ukázal, jak se sádlo znakuje, ať jde za mými rodiči a poprosí o něj… A po chvíli za mnou přišel táta a ptal se mě, proč si manželka chce půjčit deset korun…“

Takových příhod bylo hodně, a tak Mílova manželka odpočítávala dny, kdy se konečně odstěhují do vlastního, už s prvorozenou dcerou.  A současně s příchodem potomka a přestěhováním Míla skončil i s tlumočením neslyšícím.

Zbraně do šachty

„Měl jsem svoji rodinu, práci, dlouhá léta jsem se navíc věnoval sportu. Byl jsem přední svazák, kandidát KSČM, všude mě jako strkali jako velkou naději… Jenže přišla doba srpnová, přepadli nás okupanti… Pro mě to byl obrovský zásah. Nebylo mi ani třicet let a nesouhlasil jsem s tím, co se tu děje. Byl jsem v milicích a příkaz zněl, že musíme před Rusy schovat zbraně do šachty. No a pak přišlo Pražské jaro a papaláši říkali, že je všechno vlastně jinak…“

Mílovi se stal osudný 21. srpen 1969. „Povolali nás, že musíme zpacifikovat kontrarevoluci v Praze. Odmítl jsem tam jet, vrátil jsem legitimaci. A od té doby jsem měl těžký život.“

Míla byl rád, že ho nakonec nechali vůbec pracovat na šachtě. A že nemusel z bytu. Vzhledem k tomu, že na něj chodily negativní posudky, byl zbaven všech funkcí a odvolán z předsednictva Českého svazu házené.

Zpátky do školy. Navzdory režimu

„Vyhodili mě odevšud, do zahraničí jsem nemohl jezdit… A na just jsem pak dělal různé věci naschvál. Třeba ve čtyřiceti jsem jim chtěl dokázat, že se dostanu na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Dokonce jsem musel zašvindlovat i kvůli přihlášce u doktora. V roce 1967 jsem měl těžký úraz – byl jsem zavalený pod zemí, měl jsem proraženou lebeční kost a uražené všechny obratlové výběžky v oblasti bederní páteře. A doktor mi říkal, ať jsem vůbec rád, že jsem přežil… Ale já jsem místo toho za půl roku zase začal hrát házenou.“

Přestože dostal negativní posudek, ze 120 uchazečů byl mezi 30 přijatými. Zvládl zkoušky z atletiky, plavání, sportovní gymnastiky i sportovních her.

Přestože si vedl mezi výrazně mladšími spolužáky dobře, po roce školu opustil. „Tím, že mi šachta nedala doporučení na studium, nedostával jsem ani studijní volna. Přitom jsem musel absolvovat soustředění cyklistiky, hokeje, krasobruslení, rychlobruslení a v zimě jsem musel ještě na týdenní lyžařský výcvik.“

Na všechno si musel brát dovolenou. V té době měl už dvě děti. A dlouhodobě to nebylo udržitelné. „Manželce se pochopitelně nelíbilo, že s nimi netrávím volný čas. Proto jsem toho nechal. Tu školu jsem stejně nepotřeboval, nejvyšší trenérskou třídu jsem získal státnicemi v roce 1964. Tou školou jsem chtěl jen všem mým spolupracovníkům a hlavně těm, kteří mi to v té napjaté době nepřáli, dokázat, že se tam dokáži dostat.“

Čekal, až nevlastnímu synovi předá žezlo

Po dvaceti letech se rozvedl. A z Kladna zamířily jeho kroky do Prahy za láskou – shodou okolností dlouholetou reprezentantkou, mistryní sportu v házené. „Jsme spolu přes čtyřicet let a máme velikánskou rodinu. Dvě děti mám z předchozího manželství, jedno dítě máme společné a manželka má ještě syna, kterého znám od jeho čtyř let.“

A právě v něm našel svého následovníka v házené. Míla ho dal do přípravky. Chytlo ho to, a tak nevlastní syn vystudoval nejen Filozofickou fakultu UK, ale i trenérskou školu.

„Bylo mi 64 let a říkal jsem si, že když už Michal končí trenérskou školu, mohu mu předat v klidu žezlo. Dnes je trenérem tréninkového střediska mládeže při DHC Slavia Praha a vede národní družstvo juniorek ČR.“

Po čtyřiceti letech zpátky k neslyšícím

Míla skončil s trénováním. Najednou ale zjistil, že je jeho život bez sportu prázdný. „Nechtěl jsem být bezprizorní a hledal jsem další využití. Chtěl jsem nějak smysluplně trávit dny. A v tu dobu jsem si vzpomněl, že jsem přece z neslyšící rodiny a mám základy znakového jazyka.“

Psal se rok 2000 a Míla hledal spolek, kde by se mohl realizovat. A narazil na Pražský spolek neslyšících na Neklance, který spadá pod Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, kde ho s otevřenou náručí přivítal předseda Pavel Šturm.

„Říkal jsem ve spolku, že umím znakovat. Tlumočnice Monika Kleisnerová mi však řekla, že abych za to mohl aspoň něco dostat, musím mít základní kurz znakového jazyka. Tak jsem tehdy absolvoval můj první kurz na „Tesáku“ u Brna.“

Kurzy Mílu ale hodně zmátly. „Čekal jsem, že se tam zdokonalím ve znakovém jazyce, ale oni mě učili znakovanou češtinu. Pletli mě a musím říct, že mi to bylo nepříjemné. Znakovaná čeština – kde se znakuje každé slovo – pro mě byla nepřirozená.“

Hodně mu naopak dal v roce 2009 roční kurz na Filozofické fakultě UK. Tam si oprášil nejen znakový jazyk jako takový, ale zabýval se i lingvistikou.

Preferují mě starší neslyšící

V současné době tlumočí pravidelně desítkám neslyšících. „Někteří neslyšící tlumočníky hodně střídají, ale musím říci, že ke mně se pravidelně lidé vracejí. A někteří chtějí jenom mě, což se divím,“ směje se Míla.

Ale má to podle něj logické vysvětlení. „Starší lidé za mnou jdou, protože mě znají z dřívější doby. Používám stejné znaky jako se oni učili v mládí ve školách. Samozřejmě to neznamená, že tlumočím jen starším. Jsem v kontaktu i s mladou generací. A navíc – neustále vznikají nové znaky, takže si je samozřejmě musím doplňovat. To k mé profesi patří,“ vysvětluje Míla a upozorňuje, že má povinnost každý rok absolvovat – jako každý pracovník v sociálních službách - 24 hodin školení.

Úřady, banky, servisy. Ale hlavně ordinace lékařů. To jsou nejčastější místa, kam Míla pravidelně doprovází neslyšící klienty.

„Poslední zkušenost mám z Motola, kde jsem byl s roční holčičkou na vytahování hlenů z uší. Neslyšící mamince jsem nejen tlumočil všechno, co lékař říkal, ale pomáhal jsem jí i se všemi potřebnými formuláři s vyplňováním.  Přestože byla neslyšící maminka vysokoškolačka, musel jsem jí vysvětlit a upřesnit několik věcí ve formulářích.“

Rozprášení na hřbitově

Jedním z netradičních tlumočení bylo pro Mílu rozprášení nebožtíka na hřbitově. „Musím přiznat, že jsem se necítil dobře. Pokud je to možné, odmítám i liturgické mše, svatby, soudy… Na to je potřeba kulaté soudní razítko. Nemám ho a ani mít nechci.“

V sobotu do Bartolomějské

Přestože se tlumočením u policie a na soudech vyhýbá, letos na jaře neměl na vybranou. Jedno sobotní odpoledne mu volali z policie, ať se dostaví do Bartolomějské, že tam mají neslyšícího Slováka, který byl na základě mezinárodního zatykače v Praze zadržen.

„Řekl jsem, že je sobota, že nepracuji. A nikam nepojedu. Oznámili mi, že si mě našli v databázi tlumočníků znakového jazyka a že si pro mě přijedou. A tak mě odvezli do Bartolomějské, kde na mě čekal takový mladý průserář, který tu falšoval doklady a byl zadlužený. Přijel tam jen tak v šortkách, neuvědomil se, že už bude zavřený… A opakoval, že má doma kočku, že ho tam nemohou držet…“

Když se po výslechu Míla zvedal s tím, že už pojede domů, policisté mu sdělili, že s nimi musí ještě doprovodit zatčeného na Pankrác do věznice.

„Tam jsem mu také ještě tlumočil, než byl odveden do cely. Fakt příšerný zážitek…“

Po pěti hodinách se Míla konečně rozloučil s policisty a zdůrazňoval, že tímto jeho tlumočení končí. Zopakoval, že není soudní tlumočník, takže kdyby bylo třeba, ať si najdou někoho s kulatým razítkem.

Musíte k soudu!

„A za týden mi volali rovnou ze soudu! Že se mám dostavit, že nevadí, že nejsem soudní tlumočník. A že jestli nepřijedu, tak si mě předvedou. Řekli mi, že mi Slovák dobře rozumí, tak chce tlumočit jen ode mě… Nakonec soud dopadl tak, že byl Slovák vyhoštěný.“

Na práci tlumočníka znakového jazyka Mílu nejvíce baví různorodost. „Potkávám zajímavé lidi, dnes a denně se učím nové znaky, které souvisejí třeba s moderními technologiemi. A úplně nejradši jsem, že pracuji v terénu.“

Dříve vypadal Mílův kalendář následovně. Tlumočení například v osm v Karlíně, v deset na Vinohradech, ve dvě v Malešicích a ve čtyři na Proseku.

„Letos jsem si dal ale předsevzetí, že zvolním, že se budu snažit mít maximálně dvě tlumočení denně. Vždyť za pár dní mi bude osmdesát, tak už nemám potřebu se za něčím honit…“

Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ