Ondřej: Největší nepřítel sluchadla? Pot
Scházíme se v karlínské kavárně. Usedáme k jednomu
z venkovních stolů. Kolem nás se baví lidé, projíždějí auta, slyšíme
tramvaje… A k tomu ještě… „Ty ženské za námi pořád tak brebentí,“ směje se
Ondřej Bastl a pak zvážní. A mluví o tom, jak v Karlíně – ale i na dalších
místech v Praze – je šílený zvukový smog.
„Ale mají tu dobré pivo, to jo, to za ten ruch stojí,“
usmívá se šibalsky Ondřej, který má ztrátu sluchu 99 procent. „V dnešní době se
už ale naštěstí vyrábějí tak silná sluchadla, že slyším i tak. Jedno procento
sluchu, to není moc… I proto mám to nejsilnější sluchadlo na 115 decibelů.“
Komfort. Master. Hudba. Telefon. To jsou čtyři základní
programy na Ondřejově sluchadle. „A hlavně ten poslední je bezva, pokud
funguje. Sluchadlo je spojené přes bluetooth s telefonem. Když se zadaří,
mohu přijmout hovor, který slyším rovnou ve sluchadle.“
Telefony Ondřej přijímá. „Telefonuji… Ale abych pravdu řekl,
nerad. Nedivím se, že někteří nedoslýchaví hovory nepřijímají. Když máte
sluchadlo a vadu sluchu, mluvení s někým, jehož ústa nemůžete sledovat a
odezírat, je složité. Na druhou stranu – občas mi volá neznámé číslo a může to
být něco důležitého – například úřad – takže to radši beru.“
Zrádný streptomycin
O příčinách ztráty sluchu má Ondřej jasno. „Když mě maminka kojila,
podávali jí lékaři streptomycin. A jedním z vedlejších účinků je, že tento
lék poškozuje sluchový nerv… Narodil jsem se tedy jako slyšící, ale přes mléko
se mi do těla dostávaly látky, které mi postupně zničily sluch.“
Přestože se mu sluch zhoršoval, naplno to začal pociťovat až
po vojně. „Když jsem se u odvodu zmínil, že hůř slyším, jen se ušklíbli a
mysleli si, že chci modrou knížku…“
Osmdesátá a devadesátá léta byla ve znamení hlasitého
poslechu. „Na výtky rodiny, že si pouštím televizi nebo hudbu příliš hlasitě,
jsem se bránil, že je vše v pořádku. Zlehčoval jsem to. Měl jsem pocit, že
slyším. Až když jsem pak po revoluci dostal sluchadlo, zjistili jsem, jak špatně
jsem celou tu dobu slyšel.“
Že postupně ztrácel sluch, si zpětně uvědomil až po třicátém
roce věku. „Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem celou tu dobu špatně rozuměl
třeba učitelům, pořád jsem se na něco doptával… Jako malý jsem také trpěl na
časté záněty středního ucha. A tomu se mylně přičítalo, že jsem občas špatně
slyšel.“
Když mu ve třiceti letech nasadili v Žitné sluchadlo,
nestačil se divit. „Doslova se mi otevřel svět! Uvědomil jsem si, že skutečně neslyším.
Bez sluchadla téměř nic…“
Jsem jedno ucho
Donutila ho ztráta sluchu k tomu, aby se začal učit znakový
jazyk? „Zatím umím jen pár znaků. Ale přemýšlím, že bych se to naučil, protože
mi reálně hrozí naprostá ztráta sluchu. Chci proto proniknout do komunity lidí
se sluchovým handicapem. Chci vědět, kde se s nimi mohu seznámit… I proto
jsem vás kontaktoval ohledně projektu Jsem jedno ucho. Vyskočilo mi to jednou
na Facebooku. Byl jsem nadšený, že něco takového vzniklo. Uvědomil jsem si, že
přestože mám už téměř čtyřicet let velké problémy se sluchem, nikdy jsem neměl
s kým si o nich popovídat… Žiji v nejistotě. Mnozí zneužívají toho,
že nevíte, co se děje. Lidi se sluchovým handicapem mají zkrátka informační
deficit.“
Od té doby, co má sluchadlo, provází Ondřeje nepříjemný
pocit. A ten se s přibývajícími roky jen zhoršuje. „Mám pocit, že nikam
nepatřím. Mezi slyšící? S jedním procentem zbývajícího sluchu? To těžko…
Ale zároveň nepatřím ani mezi neslyšící, nejen proto, že neumím jejich jazyk…“
Z elektrikáře
archivářem
Před revolucí dělal v metru elektrikáře – sdělovacího
mechanika. „Živil jsem se tedy původně poctivou prací,“ směje se Ondřej. „Pak
mě ale tchán přesvědčil, ať už se nevymlouvám na bolševika a jdu konečně
studovat to, co jsem chtěl celý život. Ve 31 letech – už se sluchadlem – jsem
tedy nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na Katedru pomocných
věd historických ke studiu archivnictví.“
Studoval dálkově, za semestr přišel do školy čtyřikrát. Aby
dobře slyšel, seděl vždy v první lavici a nahrával si přednášky na
diktafon. Po pětiletém studiu ho čekaly v září roku 1995 státnice. A hned 1.
října nastoupil do Archivu hl. m. Prahy.
„To musel být rozdíl, viďte? Z metra do archivu…“ říkám
tak trochu zasněně. „No to jo. Člověk byl rázem špinavější než v metru,“
směje se Ondřej.
Staré špinavé papíry…
A za to vás platí?
Oproti ostatním studentům měl nevýhodu, že žádnou praxi v archivu
do té doby neměl. „Většina spolužáků tam pracovala už při studiu. Zato já jsem
málem zabil jednoho profesora svým upřímným přiznáním. Když se mě zeptal,
v jakém archivu pracuji a já řekl, že jsem elektrikář v metru, málem
spadl ze židle…“
Když se pídím po tom, co konkrétně Ondřej v archivu
dělá, opět se směje… „Odpovím vám slovy naší paní uklízečky Hanákové… Když jsme
se přestěhovali do nového archivu a ona tam něco uklízela, ptala se nás, co tam
vlastně děláme… A odpověděla si sama: Staré špinavé papíry… A za to vás
platí?!... Takže asi tak,“ směje se Ondřej.
Fascinující životní
křižovatky
Práce v archivu ho i po více než dvaceti letech stále
baví. „Pracuji s historickými dokumenty, dávám jim řád, aby v nich
pak badatelé nacházeli, co potřebují. A kromě toho má práce zahrnuje i agendu
popisního referátu, kde se setkávám se zajímavými lidskými osudy. Někdy jsou
lidé hodně překvapení, co všechno lze na jejich předky dohledat. Například když
si myslí, že jejich babička byla dvakrát vdaná… A já zjistím, že měla za sebou
svateb třeba rovnou pět…“
Jaké je to odrývat lidské osudy? „Velmi zpestřující.
Nabízelo by se, že práce v archivu je nudná. Ale díky těmto výletům do
minulosti je opravdu fascinující sledovat kolikrát spletité životní
křižovatky…“
Sluchový handicap v archivu téměř nepociťuje, pokud na
něj kolegové mluví v klidném prostředí. „Občas je jen problém, když mi do
archivu někdo zavolá, to mám problémy rozumět, mluví-li druhý nezřetelně či slabě.“
U doktorů či na úřadech je to horší. „Hned na začátku
upozorňuji, že špatně slyším. Chvíli se sice snaží, ale pak většinou zase
začnou mluvit rychle a špatně artikulují…“
Když něco nechci
slyšet, sluchadlo vypnu
Říká se, že slepota odděluje od věcí a hluchota od lidí. A
podle Ondřeje na tom něco opravdu bude. „Neslyšet, to je obrovský handicap.
Když je třeba velká parta v hospodě, snažíte se také bavit, stát se
součástí zábavy, ale většinou nevíte, o čem se zrovna mluví… Sice se smějete, ale
vlastně jen předstíráte, že se bavíte… Člověk se sice snaží žít normálním
životem, ale ten handicap tam je. Ale má to i výhodu. Když nechci něco slyšet,
prostě sluchadlo vypnu,“ směje se.
Když není v archivu, vaří, čte, nebo překládá – hlavně
z němčiny a polštiny. Například má na svědomí překlad knihy Dva tisíce let
dějin církve, která se používá i jako učebnice, nebo Slovník papežů.
Sport si neodepře.
Ale…
Kromě intelektuálních zálib miluje Ondřej i sport.
Vysokohorskou turistiku, plavání, kolo… Ale to s sebou nese i nepříjemné
dodatečné náklady na sluchadlo. „Při sportu se potíte. A jak pot teče do
sluchadla, poškozuje ho. Bohužel ještě nejsou sluchadla konstruovaná tak, aby
byla odolná proti potu.“
Oprava pak není levnou záležitostí. Do sluchadla, které
stojí například kolem třiceti tisíc, se musí investovat další dva až tři
tisíce. „Je to opravdu drahá sranda. Vždyť jenom vysoušedlo, do kterého se dává
sluchadlo každou noc, stojí 1 500 korun. Navíc je dobré mít i náhradní sluchadlo.“
Sport si odepřít nechce. Proto Ondřej ví, že každý rok
zhruba dvakrát – po zimní a letní sezóně – si musí sluchadlo nechat opravit.
A že by sluchadlo během aktivit neměl, to nepřipadá
v úvahu. „Například občas jezdím na ferraty. A slyšet je tam základ. Pod
vámi jsou skály třeba i stovky metrů a vy musíte komunikovat s člověkem
před vámi i za vámi. A pak je problém, když pot steče do elektroniky ve
sluchadle… Začne v něm praskat… A to je pak člověk hodně nervózní.“
Když Ondřej vidí, jak bedlivě naslouchám a jsem překvapená,
jaký je pot nepřítel sluchadla, mávne rukou. „To přece v příbězích Jsem
jedno ucho musel zmiňovat každý druhý, ne?“
„Kdepak, ve vašem čtrnáctém dílu to bude poprvé.“
Šup do krabičky
Teď je v šoku zase Ondřej. Chvíli přemýšlí. „Když
chtějí lidé se sluchadlem sportovat, je to velký problém. A také dost drahý. Je
tedy asi fakt, že lidé se sluchovým handicapem pak možná některé sporty radši
ani nedělají…“
Sám chodí i plavat. I za cenu, že musí sluchadlo zůstat na
břehu. A on tak zůstává ve vodě kompletně bez jednoho smyslu. „Do vody si
sluchadlo vzít nemůžu. Limitovalo mě to třeba i na Jadranu na jachtě, kde jsem
byl s přáteli. Než jsem skočil do vody, vždycky jsem musel myslet na to,
že ho musím sundat… A pak taky dát do krabičky. A ještě ke všemu uložit někam,
aby ho někdo neskopl… Je to prostě starost navíc.“
Celý život Medvědem
Na rozloučenou dostávám od Ondřeje roztomilého medvídka.
„Medvědi mě provázejí celý život. Od narození mi tak říkal táta a už mi to
zůstalo. Dokonce u skautů, u kterých jsem od roku 1968, mám také přezdívku
Medvěd.“
Doma jich má neuvěřitelných šest tisíc. V nejrůznějších
podobách a z nejrůznějších materiálů. „Někdo chodí do hospody, někdo si
kupuje boty… A já chodím po bazarech a nakupuji medvídky…“
VERONIKA CÉZOVÁ