Petra: Učitelkou navzdory praktické hluchotě
Byl jí rok a půl, když se její rodiče zmínili před dětskou
lékařkou na pravidelné kontrole, že dcera nereaguje na zavolání. Že vydává
jenom zvláštní zvuky.
„Ale to je normální! Některé děti do tří let nemluví vůbec,
to se nebojte,“ konejšila lékařka maminku Petry Fajtové.
„Mamce to ale nedalo. Přes její kamarádku jsem se dostala na
foniatrii do Ústí nad Labem. A tam se potvrdilo to nejhorší. Že neslyším. Pro
rodiče to byl hrozný šok. Brečeli a s tou informací se nemohli srovnat. Následovaly
tedy měsíc co měsíc návštěvy logopedie v Ústí nad Labem.“
Každá kontrola znamenala naučit se spoustu nových slov. „A
to se mi nelíbilo, podle maminky jsem byla pěkně tvrdohlavá a nechtěla jsem
naučená slova na logopedii říkat,“ směje se Petra.
Oboustranná percepční
vada
Do lékařské zprávy jí doktoři zapsali diagnózu oboustranná
percepční vada. „Laicky řečeno mám problém s vnitřním uchem. Na levém uchu
mám ztrátu 96 dB, na tom pravém 97. Tedy praktická hluchota.“
Protože má ale Petra na každém uchu ještě zbytky sluchu a používá
na obou uších sluchadla, během rozhovoru nemáme žádný problém s komunikací. Povídáme
si na lodi Europé, kde právě slaví Pražský spolek neslyšících 150 let své
existence. A přestože tu hraje hudba, jen párkrát se Petra doptá nebo potřebuje
otázku zopakovat. Tlumočníka tedy nepotřebujeme.
Dvě sluchadla
Doposud nosila každá osobnost Ucha, která měla problémy se
sluchem, vždy jen jedno sluchadlo. „Já mít jen jedno sluchadlo, tak se špatně
orientuji a mám problémy s rovnováhou,“ vysvětluje Petra, která je
v celé rodině jediná se sluchovým handicapem.
Doteď lékaři nezjistili, proč. „Mám dva syny, oba jsou slyšící.
A ani během těhotenství moje mamka nebyla nemocná… Ale mám takové jedno
vysvětlení… Možná jsem při porodu měla omotanou pupeční šňůru kolem krku a něco
se někde skříplo.“
Petry maminka pracovala jako sestřička v jeslích. Dceru
si tam tedy brala s sebou. Následně Petra chodila do školky mezi slyšící.
„Narušovala jsem jim ale režim, tak mě vyhodili,“ směje se Petra, se kterou pak
maminka zůstala rok doma.
Do internátu ne!
Lékaři pak doporučovali rodičům, aby dali Petru na mateřskou
školu pro neslyšící v Liberci. „To ale rodiče nechtěli. Nedovedli si
představit, že bych takhle malinká spala na internátu a oni mě viděli jen o
víkendech. Táta v tu dobu navíc začal studovat v Praze práva, takže
byla dohoda, že mě bude vozit do Radlic, kde v té době byla škola pro žáky
se zbytky sluchu. I z toho ale nakonec sešlo, na poslední chvíli nám
řekli, že už tam nemají místo.“
Nakonec Petra strávila poslední rok na internátu
v mateřské škole v Plzni. „Učitelka mateřské školy se maminky ptala,
proč chodím do školky v Plzni, kterou navštěvují děti se zbytky sluchu a
neslyšící, a ne do Ječné v Praze 2. Že podle mých schopností soudí, že
tamní škola by pro mne byla lepší, víc bych se tam naučila. Učitelka totiž nevěřila,
že mám jen zbytky sluchu, mluvila jsem jako normální dítě. Dřív tu ale bohužel nebyla
žádná střediska rané péče či speciálně pedagogická centra jako dnes. Rodiči
tedy neměli dostatek včasných informací…“
Začala znakovat,
přestala mluvit
Petra nakonec pokračovala v Plzni na internátu až do prvního
pololetí druhé třídy. „Za tu dobu v Plzni jsem zjistila, že je znakovka
super. Jenže! Přestala jsem mluvit, zhoršovala se mi řeč… Jak si člověk hledá
vždy podvědomě snazší cestu, tak pro mě to bylo znakování, které bylo lehčí než
mluvení… Když to rodiče zjistili, zanechali veškeré příbuzenstvo a kamarády
v Bílině na Teplicku a přestěhovali se kvůli mně do Rokycan. Doteď jsem jim
vděčná, že se tehdy vzdali všeho a dali mě na školu pro žáky se zbytky sluchu,
odkud jsem mohla jezdit každý den domů.“
V Rokycanech dělala obrovské pokroky. A to takové, že
když byla v sedmé třídě na foniatrii na kontrole, řekl jí lékař, že její řeč
je tak výborná, že by mohla zkusit běžnou základní školu.
„To jsem ale odmítla. Už jsem byla v pubertě a říkala
jsem si, co bych dělala mezi slyšícími. I moje maminka mě přemlouvala, ať si to
zkusím, ale marně.“
Neslyšíš, učitelkou
být nemůžeš
Už odmalička si Petra přála být učitelkou. Okolí ji od toho
ale odrazovalo. Když neslyší, tak to prý dělat nemůže. „V Hradci ale zrovna ten
rok otevírali první ročník pedagogické školy pro sluchově postižené. Brala jsem
to jako osud…“
Byla šťastná, že ji vzali. Radost ale na začátku září
vystřídal šok. „Přechod ze základní školy na střední byl velmi náročný. Navíc
jsem se musela učit nová slova, pojmy, začaly nové náročné předměty jako třeba
psychologie…“.
Škola byla internátní, za rodiči Petra jezdila jen o
víkendech. „A musím říct, že mi to naprosto vyhovovalo,“ směje se. „Konečně
svoboda, nikdo mě nehlídal, měla jsem tam spoustu kamarádů a celé středoškolské
studium jsme hráli volejbal. Byly to nádherné roky.“
Středisko Teiresiás
Cesta stát se učitelku pro ni byla otevřená. Udělala
přijímačky na Masarykovu univerzitu. Velkou roli při Petřině studiu sehrálo
Středisko Teiresiás, které pomáhá handicapovaným studentům a patří pod Masarykovu
univerzitu.
Jak konkrétně funguje? Když student zvládne přijímací řízení
a má rozvrh, kontaktuje středisko, pošle rozvrh, řekne, kdo daný předmět
vyučuje… A středisko pak pro neslyšící, kteří znakují, zajistí na dané hodiny
tlumočníka, pro nedoslýchavé pak přepisovatele.
„Ročník, ve kterém jsem studovala, byl silný. Sešlo se nás
tam osm neslyšících a nedoslýchavých. Přestože se sluchadly slyším, měla jsem
objednaného tlumočníka znakového jazyka. Od nedoslýchavých spolužáků jsem ale
dostala i přepis přednášek, takže jsem se pak z toho učila na zkoušky.“
Znakový jazyk pro
neslyšící, přepis pro nedoslýchavé
Samotnou výuku znakovali vždy dva tlumočníci, kteří se
zhruba po třiceti minutách střídali. „Tlumočníci už dopředu rámcově věděli, co
budou tlumočit, neboť vždy oslovovali daného profesora, aby jim poslal
přípravu. Tlumočníci se musí dopředu naučit spoustu nových znaků v každém
předmětu, ale výhoda je, že hodně z nich už někdy daný předmět tlumočilo.
Ti pak měli výhodu.“
Dějiny pedagogiky, patopsychologie, sociální pedagogika,
pedagogická psychologie, vývojová psychologie, psychopedie, oftalmopedie,
surdopedie… To je jen malý výčet toho, co musela Petra zvládnout.
Bakalářské státnice dopadly dobře. Petra věděla, že pro její
práci by tento titul stačil. „Byla jsem ale tak rozjetá, zvyklá se učit na
zkoušky, že jsem si řekla, že nebudu čekat, kdy pak třeba v budoucnu zpřísní
podmínky a budu si muset magistra dodělat, tak jsem ve studiu rovnou
pokračovala.“
Po roce přišla přestávka. Petře se narodil druhý syn. Rok
zůstala doma a pak se vrhla opět do studia. „Bylo to šílené a doteď nevím, jak
jsem mohla obhájit magisterské státnice s malým synem… No, vlastně vím…
Nebýt mé maminky, které mi často syna hlídala, a kamarádky v Brně, nevím,
nevím, jak by to dopadlo. Mamince za to patří velký dík!“
Nastavení hranice
bylo nejtěžší
Už během studia Petra působila v Berouně ve školce.
Dřívější název Institut pro neslyšící vystřídal název Dětský domov a speciální mateřská
škola. A v současnosti učí na Základní škole speciální v Berouně.
Ve třídě má Petra děti s kombinovaným postižením,
s poruchou autistického spektra, s poruchami chování, zrakovým,
sluchovým postižením i mentálním.
Jak moc Petře dává tato práce zabrat, když má sama sluchový
handicap? „Na rovinu říkám, že je to hodně složité. Když jsem tam nastoupila,
měla jsem pocit, že to nezvládnu. Jsou tam i děti, které mají nařízenou ústavní
výchovu, jsou bez rodičů… Bylo mi jich hrozně líto… Ty děti mají citovou
deprivaci, žebrají o lásku. Musela jsem si tedy nastavit hranice a dávat si
pozor. Po práci se tedy snažím se zavřením dveří zároveň vypustit i problémy a
udržet si hranici… Ale je to hodně náročné.“
Syn nechtěl říkat, že
má neslyšící maminku
Děti, o které se v práci stará, si všimly, že se Petra
liší od ostatních pracovnic. „Jeden kluk to začal vnímat velmi brzy. Zatímco na
kolegyně mluví, na mě ukazuje. Vnímá tedy, že je mezi námi rozdíl…“
A jak se s Petry handicapem vypořádali její synové?
„Starší syn zpočátku nechtěl říkat, že má neslyšící maminku. Bál se, že když se
to spolužáci dozvědí, budou se mu smát. Po čase jim to ale přiznal a berou to
v pohodě. A s mladším synem občas dochází k nedorozumění, když
jenetrpělivý a něco drmolí… Tak ho musím občas
srovnat a říct mu, ať se nevzteká, že mu stejně nerozumím…“
Třídní schůzky pak obstarává Petry bývalý manžel. „A já,
když něco potřebuji, tak danému profesorovi napíšu. To je pro mě nejlepší
způsob komunikace se školou.“
Když Petra mluví o bývalém muži, z jejích slov není
cítit žádná zášť. „Byli jsme spolu krásných patnáct let. Už spolu nejsme, ale
s tím už nic nenadělám…“
Mohl v odloučení hrát roli i Petry sluchový handicap? „Upřímně
myslím, že ano. Už byl vyhořelý, chápu ho.“
Když život plyne…
Kde se vidí za deset let? Ve stejné práci? „To asi ne,“ přemýšlí
Petra. „Když jsem tu měla praxi, po 2,5 letech jsem otěhotněla, šla jsem na
mateřskou… Pak jsem tu byla sedm let a po nich přišlo druhé dítě… A přesně
v té době už jsem se cítila vyhořelá… No a teď už tu jsem šestý rok a zatím
to zvládám. Je to psychicky velmi náročná práce. Ale už jsem v životní
fázi, že neplánuji. Nechávám život plynout. Jak to bude, tak to bude. Teď jsem
šťastná, že mám zdravé děti, mám kde bydlet, cestuji do zahraničí, podnikám s přáteli
různé akce… Takhle to všechno asi teď má být…“
VERONIKA CÉZOVÁ