Věra Oračková: První sluchadlo jsem naschvál rozbila

Dlouho nevěděla, že má problémy se sluchem. „Bydleli jsme ve Studénce, s rodiči v paneláku, babička v rodinném domku kousek od vlaku. Když jsme s bratrem chodili k babičce přes koleje, vždycky jsme slyšeli, že jede vlak. Nebo když na nás maminka volala, abychom už šli k obědu, také jsme slyšeli,“ vzpomíná dvaapadesátiletá Věra Oračková.

Když byla ve druhé třídě, lékaři zjistili jejímu o dva roky staršímu bratrovi praktickou hluchotu. „Ve škole nereagoval na pokyny, tak s ním maminka jela do Ostravy na vyšetření. V tu dobu jsem slyšela ještě jakž takž dobře. Ale je pravda, že už jsem tak čistě neslyšela televizi. Bratr si dával k uchu takovou placku – sluchadlo. Vyzkoušela jsem si to a zjistila, že mi to také pomáhá…“

Do ústavu NE!

Věry mamince doporučili, ať dá své děti s praktickou hluchotou do ústavu. „To ale maminka odmítla. A místo toho se s námi přestěhovala do Liberce, kde byla škola pro nedoslýchavé.“

Tam také Věra – žačka třetí třídy – dostala své první sluchadlo. Dlouho jí však nevydrželo. „Nelíbilo se mi, tak jsem ho rozbila,“ říká Věra věcně.

Jak?

„Hodila jsem ho na zem. A pro jistotu jsem na něj ještě šlápla,“ směje se.

Povinná školní docházka utekla velmi rychle. A v osmé třídě stálo před Věrou rozhodování, kam na střední školu.

„Mezi slyšící jsem se na střední bála. Sluch se mi zhoršoval. Když jsem si večer před spaním sluchadlo vyndala, už jsem nic neslyšela. A tak jsem šla na jistotu. Na střední odborné učiliště.“

Zámečník nebo švadlena

Velký výběr v osmdesátých letech pro ni s praktickou hluchotou nebyl.

„Mohla jsem si vybrat zámečníka nebo švadlenu. A jedna kamarádka ze základky si opravdu natruc vybrala zámečníka a pak chodila mezi samé chlapy. Ale jinak to bylo samozřejmě tak nějak dané. Holky se učily krejčovství, kluci zámečnictví.“

Když nastoupila do školy, chodila do 1. E. Třídy A až D byly pro slyšící učně, do „éčka“ chodilo pět neslyšících a pět nedoslýchavých švadlen.

Nedoslýchavé versus neslyšící

„Byly to poprvé, kdy jsem se setkala se znakovým jazykem. A musím přiznat, že jsem se ze začátku mým neslyšícím spolužačkám trošku smála. Říkala jsem si, co to ukazují, co je to za divné znaky. Navzájem se tedy naše dvě skupinky neměly moc rády.“

Věra neslyšícím nerozuměla, a tak se s nimi neměla o čem bavit. Ale po pár měsících ve škole dostala rozum. „Bylo mi líto, že se spolu nebavíme, tak jsem se k neslyšícím připojila. Holky mě začaly učit znakový jazyk a já jsem mu nakonec propadla. A dokonce se pak jedna z neslyšících spolužaček stala mou nejlepší kamarádkou.“

Spolužačkám tlumočnicí

Díky znalosti znakovky pak byla ve třídě i tlumočnicí. „Neslyšící viděli, že relativně dobře slyším, tak mě prosily, jestli bych jim mohla tlumočit, co kantorka říká. Takže jsem časem opravdu stála u katedry vedle vyučující. A také, když neslyšící kamarádka něco nevěděla, mohla jsem jí díky znakovce poradit, přestože jsem nevydala ani hlásku.“

Už během učňáku Věra absolvovala půlroční praxi v podniku KRAS Na Bělidle v Brně.  A po vyučení tam automaticky zůstala. „Šla jsem na pásovou výrobu, šila jsem saka, kalhoty…“

Bavilo ji to?

„Ne,“ odpovídá automaticky. „Na švadlenu jsem byla nucená. Chtěla jsem být herečkou…“

Sen o JAMU

Po učňáku přemýšlela, že by se vrhla ještě na studium. Kvůli zhoršujícímu sluchu to však zavrhla. Sice se vzdala studia, díky práci však poznala svého manžela.

„Můj manžel měl nedoslýchavého bráchu. A ten byl nejlepším kamarádem mého bráchy. Od vidění jsem ho tedy trochu znala. A když jsem začala jezdit šalinou do práce, on vystupoval zastávku přede mnou. Domů jsme jezdili opět tou stejnou tramvají a k domu jsme šli společně. A z kamarádství se vyvinul vztah.“

Jak přijmul Věry manžel její sluchový handicap? „Úplně v pohodě. Právě proto, že měl nedoslýchavého bráchu, tak věděl, do čeho jde.“

Ani na mateřské se Věra nechtěla vzdát svého snu stát se herečkou. „Pořád jsem tajně doufala, že časem přizpůsobí studium pro neslyšící a nedoslýchavé na JAMU. A fakt se tak stalo. Když jsem se to dozvěděla, hned jsem tam šla. Bylo mi 29. Řekli mi ale, že je to jen pro studenty do 26 let. A tím zhasly mé naděje.“

Na rodičovském sdružení pomáhala sestřenka

Věře se narodily dvě slyšící děti. Ondřej a dva roky po něm Karolína. „Když bylo ve škole u Ondry ve třídě rodičovské sdružení, hodně mi pomáhala sestřenka, která měla ve stejné třídě syna. Cokoli jsem neslyšela, vysvětlila mi. Karolína na to šla naopak jinak. Učitelce dopředu řekla, že má neslyšící maminku. Jak si dcera vedla ve škole, jsem se tak dozvídala prostřednictvím papírků, které mi učitelka posílala.“

Nejsem cizinka!

V jednu chvíli, když se spolu s Věrou bavíme, se mě zeptá: „Nepřipadám vám jako cizinka?“

„Ani ne,“ odpovídám.

„Hodně se s tím totiž setkávám. Jak sama sebe neslyším, tak nevím, ale ostatní mají pocit, že mluvím s přízvukem…“

Věra má v současné době už jen malé zbytky sluchu. Podle lékařů na tom nemusela být špatně, kdyby…

„Lékaři mi řekli, že kdybych rodila císařským řezem, slyšela bych více. Tím, že byly oba porody přirozeně, byl v uších velký tlak… Na levém uchu se sluchadlem mám tak aktuálně ztrátu sluchu 98 procent, na pravém už 100 procent.“

Co to prakticky znamená?

Tím, že má Věra sluchadlo, domluvíme se spolu bez tlumočníka. Všemu rozumí, skvěle odezírá. A i kdybych seděla za ní, v prázdné místnosti, slyšela by mě.

„Pokud by však byl v místnosti už někdo další a byl by – byť sebemenší – hluk, už bychom si nepopovídaly.“

Třídní schůzky netlumočím

S Věrou si povídáme v brněnském Centru denních služeb pro sluchově postižené, kde pracuje jako tlumočnice znakového jazyka od roku 2008. S neslyšícími klienty centra chodí k lékařům, na policii, na úřady…

„Jediné, co neberu, jsou skupinová tlumočení – například třídní schůzky, nebo konference. Už mám problém slyšet, kdo co říká.“

Nedávno tlumočila na operačním sále. Jsou podobná tlumočení obtížnější než například na úřadech? „Obtížnější ani ne. Spíše se člověk cítí trochu nepříjemně, ale to je to dáno asi tím prostředím, že se v nemocnici člověk asi tak nějak automaticky cítí méně komfortně. Co se ale týče slovní zásoby, zdravotnických termínů… To už mám v sobě. Pravidelně chodím na školení, učím se nové zdravotnické termíny, takže vždy naprosto přesně vím, jak nejlépe neslyšícím tlumočit.“

Pošta jako koza

Co naopak Věru pravidelně překvapí, jsou jednotlivé znaky, které používá starší generace. „Znak pro poštu je znázorňující razítko, ale starší lidé znakují poštu jako znak začínající u hlavy. No a shodou okolností tu dnes za mnou v centru byla klientka, která použila pro poštu úplně jiný znak, který jsem do té doby neviděla – poštu ukazovala podobně jako je znak pro kozu. Člověk se tedy musí pořád učit.“

Cesta do Centra denních služeb pro sluchově postižené byla trochu klikatá. Když se Věře rozplynul sen o herectví, pracovala kromě švadleny u manžela ve firmě.

„Neuvěřitelných 15 let jsem byla bez neslyšících. Pak jsem jednou zorganizovala se spolužačkami z učňáku sraz. Z restaurace jsme se pak šly podívat právě do centra. Potkaly jsme tu ředitelku, která měla stejnou základku jako my. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale zeptala jsem se jí, jestli by mě nevzala.“

Je tam, kde má být

Ředitelka kývla. Na zkoušku na 14 dní. A ze dvou týdnů se stalo současných deset let… „Když jsem byla na mateřské a starala jsem se o děti, pořád jsem měla v hlavě vzpomínky… Dlouho jsem odolávala, ale nakonec jsem pochopila, že pracovat mezi neslyšícími je můj úděl. Patřím sem do komunity. Vybavuji si, že když jsem ještě před revolucí jela s neslyšící kamarádkou šalinou, cestující se jí posmívali… Dnes už by se to asi nestalo. Ale přesto cítím, že má slyšící veřejnost vůči neslyšícím velký dluh. A jsem proto ráda, když svou prací, svým tlumočením mohu být mostem mezi slyšícími a neslyšícími.“

Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ