Vláďa: Od prezidenta jsem dostal medaili za záchranu života
Psal se rok 1975. Neslyšící Vladislav Šrankota jel
s kamarády v červenci na dovolenou do Bulharska. Třetí den blbli na
pláži a hráli fotbal. „V moři byla spousta lidí… A já jsem v té záplavě najednou viděl, jak
jedno dítě mává zběsile rukama a topí se…“
Vláďa se koukl po plavčíkovi. „Bobčev byl opilý, koukal na
ten výjev a nic… Já jsem zařval a utíkal jsem rychle do vln… Byly obrovské,
rychle jsem se potápěl jako želva… Kluka jsem najednou ztratil z dohledu…
A pak jsem ho uviděl, jak klesá pod vodu… Potopil jsem se za ním, vytáhl jsem
ho za vlasy nad hladinu. Měl úplně modré rty, sliny se mu valily z pusy…
Dal jsem mu facku… A konečně otevřel oči. Dal jsem si ho na ramena a mezitím
naproti mně plaval druhý plavčík. Dal mu záchrannou vestu a plaval s ním
ke břehu… Svépomocí jsem se tam dostal i já. A jak jsem se dostal z moře,
začal jsem zvracet… Tak jsem byl vyčerpaný.“
Mezitím za Vláďou přiběhli rodiče zachráněného dítěte.
Rodina z Německa ho objímala. A maminka kluka byla úplně v šoku.
„Nechápala, jak jsem jako neslyšící mohl zachránit jejich dítě…“
Večer Vláďu pozvala rodina na večeři. A zachráněný chlapec ho měl
za hrdinu. „Pořád chtěl za mnou chodit. Učil jsem ho i plavat. A vůbec
nevadilo, že jsme si nerozuměli. Nevadilo, že mluví německy a já mu nejen
nerozumím, ale ani ho neslyším. Rozuměli jsme si beze slov.“
Ještě během Vláďova pobytu za ním ze Sofie přijeli neslyšící
z Bulharského svazu neslyšících, kteří mu přivezli hromadu dárků a pozvali
na večeři. A nejen to. Vláďovi zaplatili zbývající týden pobytu. A dostal
pochvalu.
„Naopak plavčík Bobčev přišel o práci. A v kempu mi
nabídli, že mohu pracovat v Bulharsku jako plavčík. To jsem ale odmítl. Byl
jsem rád, že klučina je zdravý, ale řekl jsem jim, že se chci vrátit do Prahy.“
Zpátky v Praze
Když doma rodičům vyprávěl, co se v Bulharsku stalo,
rodiče Vláďovi nevěřili. „Věděli, že jsem takový blafoun, že si rád dělám
srandičky… Pak ale – pamatuji si, že to bylo v sobotu – u nás někdo
zvonil. Přišel neslyšící Bém, který se mě ptal na detaily… A pak vyšlo několik
článků v novinách… Maminka plakala, táta měl také obrovskou radost.“
Na podzim téhož roku přišel Vláďovi dopis z Německa. Rodina zachráněného kluka ho
pozvala k nim do Berlína. „Tatínek, který uměl německy, mi dopis přeložil.
A tak jsem letěl do Berlína!“
Shledání se zachráněným klukem bylo dojemné. „Objal mě,
neustále něco mluvil… Já jsem mu samozřejmě nerozuměl, ale stejně to bylo
krásné… Dostal jsem od nich spoustu darů, mimo jiné krásné hodinky. A pak jsem
jel zase domů.“
Zanedlouho chtěla rodina Vláďu zase vidět. „Ale já jsem si
říkal, že už toho bylo moc… Takže pak už jsme se nikdy neviděli…“
To ale Vláďa netušil, co ho ještě čeká…
Dopis od prezidenta Husáka
Ve schránce se objevil dopis. A ne ledajaký. Byl od
prezidenta Československé republiky Gustava Husáka.
„Když mi maminka četla
dopis, ve kterém stálo, že mám jít na Hrad, úplně se mi rozklepaly ruce. Moje
podmínka ale byla, že se mnou půjde maminka, aby mi tlumočila. V tom sále byla spousta lidí, měl jsem
obrovskou trému… V jednu chvíli mi maminka říkala, že mě volají. Nechtěl
jsem tam jít sám, tak jsem ji chytl za ruku a šel jsem si pro pamětní desku
s ní. Měl jsem takovou trému! Tolik lidí na jednom místě… Taková událost…
Maminku jsem pak táhl brzo domů, už jsem se tam cítil nepatřičně…“
Maminka plakala radostí, táta doma poplácal Vláďu po
ramenou. „Řekl mi, že jsem dobrý muž. To pro mě hodně znamenalo.“
Vláďa mi na rozhovoru ukazuje spoustu článků, které o něm
vyšly, ale medaile za záchranu lidského života nikde…
„Pětkrát jsem se stěhoval,“ krčí rameny Vláďa. „Někde se to
ztratilo… Tak jsem rád, že to mám zaznamenané alespoň v těch novinách.“
Narozeniny? Jednou za čtyři roky
Vláďa je výjimečný i tím, že se narodil 29. února. „Slavím
narozeniny jednou za čtyři roky,“ směje se a raduje se, že právě letos bude
konečně zase přestupný rok.
Třiašedesátiletý Vláďa se narodil v Praze v Motole jako slyšící.
„Bydleli jsme s rodiči ale ve Střešovicích v domě, kde byla strašná
zima. Dostal jsem rýmu a pak i zánět středního ucha, ušní bubínek mi praskl,
lékaři mi to špatně zaléčili… Pravé ucho mi operovali čtyřikrát, levé, které mi
dokonce sekali, třikrát. Než jsem se dostal na ORL do Českých Budějovic, uši mi
navíc začaly hnisat… A pomohla až další operace. Ale to už jsem definitivně
přišel o sluch.“
Dostal sluchadlo a zamířil do školy do Radlic. „Se
sluchadlem si ale doteď moc nerozumím. Rušivé elementy jako auta či okolní ruch
mi vadí, takže sluchadlo moc nepoužívám…“
Vláďa sice neslyší, ale perfektně odezírá. A výborně mluví.
„Pro jistotu jsem si k našemu rozhovoru přizval tlumočnici znakového
jazyka Moniku Boháčkovou, ale jinak se často se slyšícími dorozumívám bez
tlumočníka. A to zvládnu díky přísné výchově rodičů. Musím do nebe poděkovat
tátovi, že na měl byl tak přísný. Říkal mi, že až budu dospělý a budu schopen
komunikovat se slyšícími, budu za to rád.
V Pražských kanalizacích 20 let
Na Andělu v učňovské škole pro žáky se zbytky sluchu se
vyučil klempířem. Po vyučení pracoval s tátou v Československé
akademii věd, kde vyráběl zdravotnické nerezové přístroje. Pokračoval na
polikliniku I. P. Pavlova, kde pracoval další tři roky jako topič. A pak se
dostal do Pražských kanalizací, kde strávil dvacet let.
„V čistírně odpadních vod jsem pracoval dvacet let. Celé dny
jsem trávil dole, v kanalizaci, sám. Jen s čelovkou. Musel jsem být
hodně opatrný. To bylo období, kdy jsem nosil sluchadlo, abych slyšel například
splašky. Opravoval jsem tam čerpadla. Pak firmu převzali Francouzi a musel jsem
odejít.“
Jako klempíř pokračoval do firmy, která vyráběla
vzduchotechniku. Tam však skřípaly vztahy s kolegy. „Uměl jsem vzít za
práci, dokonce jsem i rýsoval. Lidé mi tam záviděli. Chodili za mnou, ať jim
pomáhám s jejich prací. Říkal jsem jim, že za tu práci dostávají peníze,
tak proč bych to dělal za ně… Poslední tečkou bylo, když jsem se pohádal
s vedoucím. Dal jsem výpověď. On mi ale nechtěl dát zápočtový list. Tak se
do toho musel vložit můj táta.“
Jste neslyšící, nemůžete tu pracovat
Konec pracovní kariéry strávil v Dopravním podniku
Praha. „Ale málem jsem tam nepracoval… Šel jsem na zdravotní prohlídku, jestli
jsem způsobilý. A lékařka mi nechtěla dát potvrzení. Prý jako neslyšící u nich
nemůžu pracovat. Koukal jsem na ni jako blázen. Tak jsem šel za vedoucím, ten
zvedl telefon, zavolal závodní lékařce a řekl jí, že jsem šikovný klempíř, že
mě potřebují… Šel jsem tedy zpátky k doktorce a ta mi potvzení napsala. A
ptala se, jestli mám řidičák. A strašně SE divila, jak mohu řídit, když neslyším… Tak jsem jí řekl, že
mohu řídit, protože mám – světe div se – v autě zrcátka,“ směje se Vláďa,
který lékařku dorazil, když jí řekl, že nejenže řídí 32 let, ale dokonce
v autě závodí…
Šampiónem v trabantu
Miloval auta a rychlou jízdu. A tak není divu, že se začal
účastnit automobilových závodů pro neslyšící. „Jezdil jsem v trabantu,“
říká s patřičnou hrdostí v hlase. „Všichni se mi smáli, co je to za
auto… A ukazovali mi palec dolů… Jenže já jsem si do auta dal dva karburátory…
Všichni mě podceňovali, ale já jsem vždy jako myška proklouznul a zvítězil… A
přiznávám, že to byly fakt jízdy… Dokonce můj navigátor si kolikrát zakryl oči
a křičel, že jedu moc rychle,“ směje se Vláďa.
Plzeň, Ostrava, Hradec Králové, Zlín… Všude tam pořádala
organizace SVAZARM automobilové závody. A Vláďa se několikrát stal mistrem
Československé republiky.
Kolegům tropil neplechy
Byl skvělým závodníkem, ale také velkým šprýmařem. Právě
v poslední práci – v dopravním podniku – kolegům připravil mnohdy
krušné chvíle…
„Po práci jsme se vždycky chodili mýt do umýváren. Jeden
kolega se vždy schválně pomalu utíral, zdržoval, nechtěl odejít ze sprchy. Tak
jsem si říkal, co na něj vymyslím… Šel jsem do drogerie, kde jsem koupil
potravinářskou barvu, která se používá třeba na barvení vajíček. Druhý den jsem
šel do sprch, kde jsem uvolnil baterii a do ní jsem nasypal zelenou barvu. Do
další sprchy jsem dal žlutou, do další modrou… Pak jsem trubku napojil zpátky
na baterii… A když se kolegové začali sprchovat, byli v šoku… a podezírali
mě, že jsem to udělal… Tak jsem jim řekl, že kamarádům bych to rozhodně
neudělal… Ale stěží jsem udržel smích,“ vypráví Vláďa a v očích mu
poskakují rarášci.
Spadeno měl ale i na uklízečku… „Povolil jsem trubku od
splachovací nádrže na záchodech. A když vytírala a dostala se na záchody,
chtěla spláchnout… A najednou byla celá mokrá,“ směje se Vláďa, mimo jiné vášnivý rybář. Od kolegů dostal při odchodu do důchodu dokonce rybářský člun.
Prvomájový průvod? Ten jsem sabotoval
Po všech těch možných i nemožných lumpárnách vás asi nepřekvapí, že byl Vláďa číslo
už na učňáku. A vysloužil si za to dvojku z chování.
„Prvního máje jsem třeba vymyslel, že se nezúčastním
průvodu. Lámal jsem i spolužáky. Vzal jsem si od nich občanky a dali jsme si
sraz na dnešním Masarykově nádraží. Chtěl jsem, abych měl jistotu, že opravdu
dorazí. A přišli fakt všichni. Dělali jsme ten den voloviny, zřídili jsme se
jako dobytek… A pak ve škole na nás čekal učitel s rukama v pase a
ptal se, kdo to vymyslel… Oni mě hned práskli… A učitel mi vyčítal, že se sice
dobře učím, ale že zlobím jako prase,“ směje se Vláďa, který měl jinak ze všech
předmětů jedničky.
Doma pak dostal rákoskou. „A musel jsem stát v koutě! A
to mi bylo 17 let!“
Vláďa pak žaloval babičce – tatínkově mamince. „A babička se
divila, proč je na mě táta tak přísný, když byl v mládí stejný lump jako
já…“
Pětkrát ženatý
Pestré to měl Vláďa i se vztahy. Ženatý byl hned pětkrát.
První ženou byla slyšící Bulharka, která uměla česky. „Oženil jsem se
v Sofii, potom jsme přiletěli do Prahy, kde byla druhá svatba kvůli
občanství. Narodila se nám slyšící dcera. S manželkou jsme se pak jednou pohádali
a ona se vrátila zpátky do Bulharska.“
Vláďa pak každý měsíc platil alimenty. Čtyři sta korun.
„Potom můj táta připravil balík s oblečením pro svou vnučku Moniku.
Poslali jsme jí to jako dárek. Žádná odpověď. Pak jsem jí poslal pohled, zase
bez odpovědi. Přes velvyslanectví jsme se snažili dopátrat, co se děje. A řekli
mi, že už alimenty posílat nemám… A poslední balíček se mi rovnou vrátil… Asi
se tedy manželka s dcerou přestěhovaly, ale vůbec mi nedaly vědět adresu…
Naposledy jsem ji tedy viděl, když jí bylo deset let. A dnes by měla 39…“
Druhou manželku potkal v zaměstnání. Byla mu však
nevěrná. A navíc dům na Bílé hoře, na kterém dělal první poslední, musel
s prázdnou – před kolaudací – opustit…
Třetí žena – a první neslyšící – mu byla také nevěrná.
„Načapal jsem ji dokonce hned s dvěma chlapy v bytě! Táta mi pak
pomohl s žádostí o rozvod… Bylo to hrozné… Ale moje čtvrtá žena? Ta byla
snad nejhorší,“ kroutí hlavou Vláďa.
Byl s ní 29 let. Nejenže Vláďu též podváděla. Ona bez
jeho vědomí prodala jeho byt za 2 800 000 korun…
Před rozvodem byl Vláďovi ustanovený tlumočník. „Do té doby
jsem vůbec nepoužíval tlumočníka znakového jazyka. Ale byl to tak komplikovaný
případ, že jsem rád, že jsem se dostal do Svazu neslyšících v Karlíně, kde
jsem poznal tlumočnici Moniku Boháčkovou, se kterou jsem se setkal ještě před
samotným soudem.
„Rozvedli jsme se nakonec na první stání. Ale pak se ještě
čtyři roky táhlo, než jsme vyřešili záležitost ohledně prodaného bytu,“ kroutí
hlavou Vláďa a popisuje, jak má doma několik šanonů.
Od tlumočnice Moniky Boháčkové dostal kontakt na sociální
pracovnici Martinu Macurovou. „A ta mě odkázala na bezplatnou právní poradnu na
Mělnicku, kam jsem dojížděl. Časem jsme zjistili, že bývalá manželka prodala
můj byt, aby mohla půjčit
peníze své sestře, která za ně koupila mimo jiné dvě auta.“
Vláďovi byl přidělen právník ex offo, právnička doktorka
Korencová. „Byl jsem nadšený, když jsem zjistil, že umí základy znakového
jazyka. Díky tomu byla naše komunikace
jednodušší. První kolo u soudu jsme vyhráli, manželka se ale odvolala. Druhý
soud jsme opět vyhráli, ale zase se odvolala. A při třetím soudu, když se zase
chtěla odvolat, už jí její právnička poradila, ať se neodvolává, že pak akorát
zaplatí soudní výdaje… Měl jsem takovou radost, že jsem pak na chodbě soudu
skákal radostí… A pak jsem si všiml, že tam jsou kamery, tak jsem se uklidnil,“
směje se Vláďa.
Osud však Vláďovi zasadil – po všech těch nepovedených
manželstvích – tu nejkrutější ránu… „Víte, jak 14. listopadu hořel na Černém Mostě
dům, kde byli lidé se zdravotním postižením?“ ptá se mě.
„Ano… Umřela tam jedna vozíčkářka,“ vzpomínám si.
„To byla moje dcera,“ říká zdrceně Vláďa. „Bylo jí 32 let…
Byla jediná, která tam umřela… A uhořeli i její dva pejskové.“
Konečně už zase metrák!
Zatímco po čtvrtém rozvodu Vláďa zhubnul na 56 kilo a kouřil
jednu cigaretu za druhou, nyní – v pátém manželství – se již spravil.
„Podívejte na můj pupek, už mám metrák,“ poplácává se spokojeně po břiše.
„Manželka je úžasná. Jediné, co ji štve, je, že si věčně dělám srandičky..."
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Vladislava Šrankoty a VERONIKA CÉZOVÁ