89. osobnost Eliška Vyorálková: Po ohluchnutí jsem strávila rok a půl v bezjazyčí

Do svých téměř pěti let slyšela. Pak ale udeřil zánět mozkových blan. A Eliška Vyorálková zcela ohluchla. „Vždy se snažím vzít si i z toho špatného to dobré. Jsem tedy vděčná za to, že už jsem v té době měla češtinu na dobré úrovni,“ vrací se zpátky v čase devětašedesátiletá Eliška Vyorálková.

Díky široké rodině, která byla upovídaná, se Eliška naučila mluvit velmi rychle. Přesto přiznává, že po ohluchnutí strávila asi rok a půl v „bezjazyčí“ – neuměla odezírat ani znakovat.

V šesti letech se tak dostala na Svatý Kopeček do školy pro žáky se zbytky sluchu. „Na internátu, který byl při základní škole, jsem strávila deset let. Rodiče navštěvovali děti jednou za čtrnáct dní. Od šesté třídy pak žáci, kteří se naučili jízdní řády, mohli sami jezdit domů. Mezi nimi jsem byla i já,“ vzpomíná Eliška.

Její trasa vedla z Olomouce ve směru na Českou Třebovou. Eliška však přestupovala ještě před Českou Třebovou, v Třebovici v Čechách, a pokračovala dále do Anenské Studánky. „Stejnou trasou se mnou jezdilo pět spolužáků. Ten poslední vystoupil v Zábřehu, já už jsem pak jela samotná dál.“

Na povinnou školní docházku na Svatém Kopečku vzpomíná i po letech s úsměvem na rtech. „Ve škole se nám snažili všechno vysvětlit. Gesty a zároveň na nás mluvili. Třeba písničku Kočka leze dírou nám pan učitel přiblížil tak, že nakreslil velké okno, kočku, psa… Všechno bylo hodně názorné, abychom to snáze pochopili. Když jsme se třeba učili zvířata a probírali jsme krávu, vzal nás pan učitel do JZD na exkurzi. Tam jsme na vlastní oči viděli vemeno a pochopili jsme, k čemu slouží,“ směje se Eliška.

Narušitelka výuky

Tím, že Eliška měla ještě před ohluchnutím velkou slovní zásobu, naučila se brzy číst i psát. Zakrátko se tedy ve škole začala nudit. „Když jsem pak při výuce rušila, pan učitel mi dával číst knížky. Musela jsem mu poté převyprávět, o čem byly.“

S Eliškou si povídáme v jejím zlínském bytě. Najednou se pokojem rozezní zvonek. V obýváku i na chodbě blikají světla.

„Pošta!“ vykřikne Eliška a její manžel jde dolů ke schránkám vyzvednout dopis.

„Blikající světla jsem už viděla v našem pobočném spolku – v Pražském spolku neslyšících. Ale zároveň i zvonek… To je tedy něco,“ říkám Elišce.

„Je to skvělý vynález! S mužem jsme jej měli sestavený na míru jako jedni z prvních u nás. Manželův bratranec z Bratislavy je elektronik. Nainstaloval nám signalizaci i do kuchyně a do ložnice, když jsme se sem nastěhovali před téměř čtyřiceti lety,“ popisuje Eliška.

Budeme spolu mluvit? Znakovat? Nebo používat znakovanou češtinu?

Během našeho rozhovoru Eliška mluví, sem tam při konverzaci použije i znaky. Už když jsme si domlouvaly rozhovor, nabídla mi, že na mě může mluvit, znakovat, nebo používat znakovanou češtinu…

„Přemýšlím právě v těchto třech jazycích a volím je podle toho, s kým zrovna komunikuji. Každý preferuje něco jiného. Slyšící se mnou samozřejmě mluví, nedoslýchaví vrstevníci často preferují znakovanou češtinu a s neslyšícími znakuji. Automaticky přepínám mezi jazyky, nedělá mi to problémy.“

Mezi neslyšícími v Brně

Po základní škole zamířila na odborné učiliště do Přerova. Po ukončení povinné školní docházky se tak dostala mezi slyšící spolužáky.

Zprvu ale pomýšlela na gymnázium v Praze v Ječné ulici. „Bohužel v té době bylo jenom pro nedoslýchavé, případně pro neslyšící studenty pocházející z Prahy. Zájemci z ostatních koutů republiky měli smůlu. Výjimkou byla Věra Strnadová.“

Eliška odmítnutí oplakala. „Jeden z učitelů na Svatém Kopečku mi však řekl, že bych měla střední školu. A co dál…? Měl pravdu. Už tehdy mě zajímaly stroje, jak fungují… Přihlásila jsem se tedy do přerovské firmy Meopta, která vyráběla fotoaparáty a vojenské vybavení… Vyučila jsem se tam jako jemná mechanička a nelituji. Byly to krásné roky.“

Z Přerova její kroky dále vedly do Prostějova, kde opravovala měřicí přístroje. „Po čase jsem se tam ale začala cítit osaměle, tak jsem odešla do Brna, kde jsem se zapojila do místní komunity neslyšících a do souboru pantomimy. Vedla jej neslyšící Věra Waldhansová.“

V moravské metropoli vyráběla kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postižením. A často vyrážela i za kulturou. „Všude mě bylo plno. Chodila jsem na výstavy, ale i do kina na filmy s titulky.“

 Já se naučím znakovat. A ty se nauč česky

Ani Brno ji však neudrželo. Když poznala v oddílu Trampská osada svého budoucího muže, přestěhovali se spolu do Zlína, kde si svépomocí postavili bytový dům, v němž žijí dodnes.

Její manžel je nedoslýchavý. A jak Eliška říká, podle ní to mají právě nedoslýchaví nejtěžší. „Neví totiž, kam patří. Neslyšící je neberou, protože neznakují, slyšící je neberou, protože neslyší…“

A k dobru přidává jednu z příhod, která se stala na výletě do Německa. „Autobus byl plný neslyšících, kteří mi vyčítali, že jsem si s sebou vzala nedoslýchavého manžela, který neumí znakovat. A jeden z neslyšících manželovi znakoval, že když tu všichni znakují, on by měl také.“

Eliščin manžel vstal a začal mluvit a krkolomně znakovat: „Já se naučím znakovat. A ty se nauč český jazyk,“ řekl neslyšícímu muži.

„A rázem bylo v autobuse ticho,“ směje se při vzpomínce Eliška. A popisuje, že od té doby neslyšící začali jejího muže respektovat.

„Už si pak na něho netroufli znakovat bez artikulace. Sami od sebe se pak přizpůsobili. Tím, že se můj muž ozval, si získal respekt.“

Do rozhovoru se krátce vloží i Eliščin muž. „S panem Bezemkem z Prahy jsem organizoval spoustu turistických akcí. Neslyšící tak brzy pochopili, že jsem schopný se domluvit s každým,“ usmívá se.

A Eliška dodává, že je ráda, že žije na Moravě. „Neslyšící tu jsou totiž tolerantnější. V Olomouci, v Brně i v Ostravě se většinou snaží přizpůsobit. Ale například v Praze mám kamarádku – žije tam už 35 let – a pořád jí vyčítají, že znakuje moravské znaky a ještě při tom mluví…“

Moravský znakový jazyk Eliška miluje. Ale ještě více se jí líbí ten slovenský. „Je krásný, takový kultivovaný. Jednou jsme v Bratislavě jeli tramvají a nevěděli jsme, kde máme vystoupit. Viděla jsem před sebou jednu neslyšící, tak jsem se jí zeptala. A ona tak krásně znakovala… Proto jsem si říkala, že by bylo úžasné, kdyby se takhle znakovalo třeba v Praze.“

Přehnané grimasy

Pokud jde o znakový jazyk, vyslovila Eliška jedno své tajné přání. „Bylo by úžasné, kdyby neslyšící v celé republice rozuměli znakovému jazyku. Někdy se mi totiž zdá, že to neslyšící i tlumočníci v televizi přehánějí. To, co kolikrát předvádějí, už nemá se znakovým jazykem mnoho společného. To už jsou grimasy.“

Eliška se před lety chytla s neslyšícími. Nikoliv však kvůli znakovému jazyku, ale kvůli kochleárním implantátům. „Je to asi patnáct let zpátky, kdy se kochleární implantáty v hojné míře začaly dávat dětem. Neslyšící byli proti, pořád argumentovali, že jich bude ubývat a že zanikne jejich kultura… Hádali jsme se na chatu pravidelně i několik hodin. Oponovala jsem, že když se může lidem dávat stimulátor srdce, proč by se jim nemohl dávat také stimulátor do ucha. Oni mi na to odpovídali, že dospělí přece nemají právo nechat implantovat své děti, kterým je pouze rok nebo dva, že ony samy si to ještě nemohou rozhodnout… Ale z vlastní zkušenosti vím, že když dítě přestane slyšet, rodič udělá vše pro to, aby jeho dítě opět slyšelo…“

Doba koronavirová si žádá… tužku a papír

Rozhovor s Eliškou děláme v době nouzového stavu, kdy se slovo rouška skloňuje ve všech pádech po celé republice.

Když je Eliška se slyšícími, mluví. Ale ve chvíli, kdy má roušku, pusu neotevře. „S rouškou prostě nemluvím. Naschvál. Jednou jsem doprovázela vnuka do nemocnice a promluvila jsem přes roušku. A tak tam na mě řvali… Zdravotní sestra dokonce zírala, když si vnuk sundal roušku a bez hlasu opakoval, co sestra říká. I v nemocnici zkrátka narazíte na neinformované a neochotné lidi,“ shrnuje bez obalu Eliška.

A jedním dechem dodává, že se ani nediví, proč to v nemocnicích vypadá takto. Lékařům a sestrám totiž chybí povinné základy komunikace s osobami se zdravotním postižením napříč celým spektrem sluchových vad.

„Učila jsem slyšící dvaadvacet let. Vedla jsem kurzy komunikace se sluchově postiženými a základy znakového jazyka. Nejdříve v klubovně, kam docházela veřejnost, úředníci, logopedi, pedagogové a další v rámci povinné výuky či zaměstnání. Účastníci si hradili kurzy sami.“

Špatnou zkušenost zažila Eliška na sociálně-pedagogické škole, kde učila čtyři roky. „Pokud to měli studenti jako povinný předmět, automaticky dostali potvrzení o absolvování. Zpětná vazba byla tedy nulová. Využívali toho, že je neslyším, pouštěli si hudbu v mobilu… Mysleli si, že nic nepoznám. Já přitom slyším i trávu růst,“ směje se Eliška, která na studenty vyzrála po svém.

Namísto stěžování si v ředitelně otevřela dveře do třídy. „Naproti totiž byla ředitelna. Studenti mě prosili, ať ty dveře zavřu. Ale já je nechala otevřené. Jen ať všichni slyší, jak se tu učíme…“

Na schůzky musí rodič!

Než se s Eliškou rozloučím, nadhodí ještě jedno téma… CODA – slyšící děti neslyšících rodičů – a tlumočení na úřadech a u lékařů… „Moje zásada je taková, že neslyšící rodiče by neměli tahat své slyšící děti po úřadech a doktorech a využívat je jako tlumočníky. Děti jsou pořád dětmi. Rodiče by jim naopak měli zajistit bezstarostné dětství.“

Eliška nějakou dobu pracovala i na základní škole. A zde zase narážela na to, že neslyšící rodiče nechodili na třídní schůzky svých slyšících dětí. Místo sebe raději poslali slyšící prarodiče.

„Přitom rodiče jsou povinni chodit na třídní schůzky! Často jsem se setkávala s tím, že za všechno podle babiček mohla – podle jejich názorů – ta špatná učitelka. Babičky zkrátka neřekly vše, co se ve škole dozvěděly. Chtěly své děti ušetřit některých špatných informací. Neslyšící rodiče by si tedy na třídní schůzky měli zajistit profesionálního tlumočníka, který jim sdělí všechny informace. Když paní učitelka řekne, že je jejich kluk lotr, tlumočník to přeloží. Když ale tutéž informaci dostane babička, neřekne to doma o svém vnoučkovi… Její interpretace je taková, že je učitelka blbá…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ