93. osobnost Karel Redlich: Mít neslyšící rodiče je pro mě dar

Dovedete si představit, že byste se narodili jako slyšící neslyšícím rodičům? Jak by to asi ovlivnilo váš život?

Karel Redlich to zažil…

„To, že jsou moji rodiče hluší, mi nikdo vysvětlovat nemusel. To dítě pozná samo v běžných každodenních situacích. Už to, že voláte na své rodiče, ale oni nikdy nepřijdou a ani se na zavolání neotočí, je fakt, se kterým se každé dítě musí vypořádat již v raném věku a každé po svém,“ začíná Karel své vyprávění.

A vybavuje si při tom jednu příhodu s tatínkem. Chtěl na něj zavolat, ale už jako dítě si uvědomoval, že je to zbytečné.

„Bylo to venku a on se vzdaloval rychlým krokem, protože jsme se již rozloučili, ale já jsem mu chtěl ještě něco říct. Musel jsem za ním pěkný kus cesty běžet, abych mu mohl říct, co jsem si přál. Tehdy jsem ho dohnal a řekl jsem mu, co jsem měl na srdci. Tak silně mi to utkvělo v paměti asi proto, že jsem si v tu chvíli skutečně velice zoufal nad svým životním osudem…“

Spolužáci se bavili na účet tatínka

Karlova neslyšící maminka umřela, když mu bylo sedm let. Tatínek tak zůstal na výchovu Karla a jeho starší sestry sám. Až do chvíle, než si našel přítelkyni, se kterou je dodnes.

A jak reagovali Karlovi spolužáci na to, že má neslyšící rodiče?

„Stejně jako naši sousedi, moji vrstevníci, tak i spolužáci a jejich rodiče i učitelé byli s tímto faktem nějak seznámeni. Ale je potřeba zdůraznit, že jen málokteří z nich měli skutečně nějakou hlubší znalost o tom, co to znamená být hluchý. A stejně tak je nezbytné dodat, že ze všech těchto lidí zažil s mými rodiči vzájemný plnohodnotný dialog jen malinkatý zlomeček, popravdě pokud vůbec někdo. Vždyť nikdo z nich neuměl znakový jazyk a tlumočníka jsem celé své dětství i část dospívání žádného neviděl!“

Překvapené a ustrašené výrazy. Takové byly reakce Karlových spolužáků, když přišli k němu domů. „Velmi intenzivně jsem prožíval fakt, že moji spolužáci při návštěvě našeho domova nebyli vůbec schopni rozumět mým rodičům, respektive mému otci. Jejich překvapené i ustrašené výrazy mluvily za vše. Horší bylo, když se na účet mého tatínka bavili, smáli se tomu, kladli mi v souvislosti s tím směšné nebo vysloveně hloupé otázky. Ale to dělali spíše spolužáci ve škole než u nás doma, protože k sobě domů jsem si vodil jen své nejlepší kamarády, kteří si na chování mého otce zvykli a kterým jsem nemusel v tomto směru již nic vysvětlovat.“

Když děti zastávají roli rodičů…

Chození na úřady, k lékařům… Pro mnoho CODA – tedy slyšících potomků neslyšících rodičů – běžná součást dětství. Jako by děti v roli tlumočníků svých rodičů přestaly být dětmi… Jak toto poznamenalo samotného Karla?

„Toto je otázka, která by vydala na docela dobrou psychologickou studii. Rovněž jsem se tomu podrobně věnoval ve své bakalářské práci. Je jisté, že jak hluchota rodičů, tak toto vyřizování různých záležitostí formuje život každého slyšícího potomka neslyšících rodičů velice zásadně,“ říká Karel.

V jeho rodině byla oním prostředníkem se světem slyšících jeho o sedm let starší sestra. Rodiče se na ni obraceli o pomoc naprosto se vším. Ať už šlo o tlumočení v jejich zaměstnání, ve škole, u lékařů, na úřadech, v obchodech…

S nástupem na základní školu pak přešla řada povinností i na Karla.

„Až později jsem si uvědomil, že tyto záležitosti normálně mají náležet rodičům a ne dětem. Když sestra začala studovat střední školu, bydlela přes týden na internátě. Rodinné záležitosti jsem tedy začal více vyřizovat já. Nicméně sestra byla stále ta, která měla o chodu naší rodiny přehled a byla jako ta starší ‚stále po ruce‘ našemu otci. Později, když začala bydlet se svým přítelem a žít svůj soukromý i pracovní život, jsem z větší části přebral její roli já.“

„Tlumočení“ hádek s lékařkou

Zážitků na toto téma má Karel z dětství bezpočet. Od „tlumočení“ hádky otce s jeho dětskou lékařkou až po vyřizování kupónových knížek během privatizace, tlumočení stížností sousedů v paneláku nebo zařizování plného invalidního důchodu pro otce.

„Stále bylo co řešit – překládat psanou češtinu do znakovky a naopak, tátovi nebo komukoliv jinému, kdo se přichomýtl, něco vysvětlovat. Zkrátka komunikovat, zprostředkovávat, vyřizovat, zajišťovat, překládat, tlumočit, později i telefonovat, a tak dále. Na drtivou většinu těchto zážitků nemám hezké vzpomínky, i když jsem je bral po většinu života jako samozřejmé a vlastně přirozené.“

Návštěva otce na střední? Během studia ani jednou

Na střední školu Karel dojížděl denně z Chomutova do Kadaně. Na prstech jedné ruky by dokázal vyjmenovat spolužáky, kteří se během studií osobně poznali s otcem a jeho neslyšící družkou.

„Můj otec za celé čtyři roky ani jednou nenavštívil střední školu, kterou jsem studoval. Znakový jazyk v té době nikoho nezajímal, takže to nebylo téma, na kterém by se dalo v pubertě nějak stavět…“

Karel v pubertě hodně přemýšlel, jak seznámit své děvče s tátou. „Říkal jsem si, že v tomto směru to mám o dost složitější než moji vrstevníci. Jinak mi ani nepřišlo, že bych se nějak výrazněji odlišoval od svých spolužáků.“

Až na jednu věc… Karel si zpětně uvědomuje, že měl obrovskou svobodu v nakládání se svým volným časem.

„Divil jsem se, co všechno mi otec toleroval. Jsem mu za to doposud velice vděčný, protože jsem si svůj život mohl organizovat sám – školu, zábavu nebo cestování. Navíc jsem mu nikdy nemohl zatelefonovat, kde jsem, kam jdu a kdy přijdu. Prostě mi v tomto směru otec důvěřoval a fungovala mezi námi jistá forma telepatie.“

Na Filozofickou fakultu na druhý pokus

Karel, stejně jako mnoho jiných tlumočníků, vystudoval vysokoškolský obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byl na ni však přijat až na druhý pokus. A vnímá to jako svůj osud.

„Stihl jsem totiž mezitím vystudovat vyšší odbornou školu, kde jsem vyzrál. Během tohoto období jsem získal krásný vztah k českému jazyku, filozofii, psychologii, pedagogice a dalším humanitním vědám. Jak se ukázalo, bylo to třeba, protože na tomto vysokoškolském oboru se mi podařilo zformovat svou identitu slyšícího syna hluchých rodičů. Až tam jsem zjistil, že znakový jazyk je můj mateřský jazyk a proč se chovám tak, jak se chovám, ať už v oblasti komunikace nebo mezilidských vztahů. Proč vnímám prostor kolem sebe tak, jak vnímám, proč jsem více vizuálně zaměřen, proč je pro mě nezbytná řeč těla včetně mimiky…“

Za toto uvědomění vděčí nejen neslyšícím spolužákům, ale také skvělým profesorům a pedagogům.

„Jsem šťastný za tuto volbu a vřele ji doporučuji každému, kdo má podobný životní osud jako já, tedy slyšícím potomkům neslyšících rodičů. Je pravda, že moje situace byla tehdy asi snazší, než je dnes. Byl jsem jedním z prvních studentů tohoto oboru – tehdy šlo teprve o druhý ročník. Hravě jsem si doplnil chybějící znalosti českého znakového jazyka, ‚popral se‘ s češtinou a s řadou odborných předmětů. Nakonec jsem bakalářské studium absolvoval se ctí.“

Tříštění pozornosti mezi rodinu, práci a studium

Po deseti letech se vrátil na univerzitu, dostudoval obor a získal magisterský titul. Bylo to krásné a radostné období, tedy až na náročné dojíždění a tříštění pozornosti mezi ženu, dítě a práci. A právě během studijních let měl Karel plnou podporu své ženy.

„Magisterské studium pro mě bylo svým způsobem rovněž snazší, protože jsem měl za sebou přes deset let praxe mezi neslyšícími lidmi a zkušenosti s tlumočením a výukou českého znakového jazyka. Navíc jsem v tom mezidobí našel zálibu v dějinách písma a jazyka obecně.“

Studium mu rozšířilo obzory. Ale už během studia si začal uvědomovat, že by bylo potřeba ke studiu tohoto oboru motivovat nejen neslyšící studenty, ale i ty slyšící, kteří mají neslyšící rodiče.

„Za celých pět let svého studia jsem bohužel v tomto oboru z některých pedagogů i spolužáků cítil spíše tendence opačné, o čemž nakonec vypovídá toto smutné skóre – za více než 20 let tento obor absolvovali jen dva slyšící potomci neslyšících rodičů. Vedení oboru jsem na to již upozorňoval, ale situace se, pokud vím, nijak nezměnila. Přitom by stačilo tak málo – zaměřit pozornost patřičným směrem…“

Neslyšící otec překvapil Karlovu ženu

Se svou ženou se Karel seznámil v době studia na vyšší odborné škole. Ona studovala pedagogiku na vysoké škole v Praze. Jak reagovala na Karlova neslyšícího tátu?

„Samozřejmě byla překvapená, že mám neslyšícího otce, ale nebyl to pro ni žádný problém. Znakový jazyk se naučila sama a stačí jí na základní domluvu s otcem a s jeho neslyšící družkou i s některými mými neslyšícími přáteli.“

CODA tlumočníci

Karel byl podle svých slov předurčen k povolání učitele znakového jazyka. „Zdůrazňuji to i přes vědomí toho, že řada neslyšících – progresivních, ortodoxních, nebo nevím jakých jiných lidí – by nejraději každého slyšícího lektora znakového jazyka vystřelila na Měsíc…“

Karel si tlumočení vybral hlavně proto, že se přirozeně stalo významnou součástí jeho života již v dětství.

„Věděl jsem tedy přibližně, co mě čeká, a hlavně jsem si tehdy řekl, že se pokusím situaci s tlumočnickými službami v České republice změnit k lepšímu. To se mi daří jen částečně, a zejména jen tam, kde jsem působil a nadále působím, protože tlumočníků je stále velký nedostatek. Když jsem si předsevzal ovlivnit situaci ve vzdělávání tlumočníků, zjistil jsem, že pro tuto práci ještě v České republice nenazrála vhodná doba. My, ‚CODA tlumočníci‘, jak nám ostatní rádi říkají, nejsme v této činnosti příliš podporováni. O naše zkušenosti s tlumočením není velký zájem. Mnohdy jsme spíše nuceni svou práci – metodiku i filozofii – před ostatními tlumočníky obhajovat, než abychom cítili ze strany ‚nezasvěcených‘ tlumočníků zájem, zvídavost a respekt.“

Za Karla mluví jeho vlastní zkušenosti. Mnozí tlumočníci neprojevili o jeho akreditované školení tlumočníků zájem.

„A to i přesto, že jsem svému školení zajistil patřičnou reklamu, a dokonce je nabízel v době, kdy byla situace se vzděláváním tlumočníků naprosto zoufalá. Nemám to nikomu za zlé. Nakonec to tak probíhalo nebo stále probíhá téměř po celém světě. Jen mě mrzí, že jsme nuceni to vše absolvovat i přesto, že v takzvaném civilizovaném světě už vědí, že tudy cesta nevede, ale napravit to také moc neumí. U nás je to patrné například na obtížích spojených s projektem České komory tlumočníků znakového jazyka a dalších jemu podobných. Tyto projekty jsou vytvořeny bez skutečných znalostí o historii tlumočení v České republice, a bohužel i bez respektu ke všem uživatelům českého znakového jazyka. Já sám jsem byl v mládí jedním z průkopníků těchto ‚světových‘ trendů a až později jsem si uvědomil, že tudy cesta skutečně nevede.“

Karel říká, že tím rozhodně nechce shodit ze stolu všechnu práci, kterou v tomto oboru za posledních 25 let vykonala řada tlumočníků.

„Je však ten správný čas vrátit se k přirozenému řádu věcí. To se však netýká jen českého znakového jazyka a komunity neslyšících lidí, ale i dalších rozličných oborů v naší zemi.“

Cena města Semily

Za svou dlouhodobou a neúnavnou propagaci českého znakového jazyka Karel na konci února získal Cenu města Semily.

Tato cena pro něj znamená hodně. Díky ní vnímá obrovskou podporu českého znakového jazyka a všech jeho uživatelů. Získal také prostor pro sebereflexi své dosavadní činnosti a možnost poděkovat těm, kteří mu na jeho cestě pomohli a stále pomáhají.

„V neposlední řadě jsem si také potvrdil správnost mého počínání.“

Znakový jazyk na okraji zájmu

Pro Karla je mateřským jazykem znakový jazyk. Jeho manželka se kvůli tchánovi také naučila znakovat. Kráčí tedy jeho dva synové ve stejných šlépějích?

„Dvanáctiletý Jarmil uměl dříve ‚znakovat‘ než ‚mluvit‘ a stejně tak i pětiletý Marián. Nicméně doma neznakujeme, takže znakovat moc neumí. Znakovku s dětmi používám jen ve výjimečných situacích, tak nějak svátečně. Například když jsou nějaké akustické bariéry mezi námi. Anebo, a to ještě raději, při niterném prožitku přírody, ať už jde o zurčení vody nebo ševelení stromů ve větru.“

Několik znaků tedy umí, ale na nějakou souvislejší komunikaci to podle Karla není.

„Jsem sice učitel znakového jazyka, ale za tímto účelem si musím nějakého učitele zajistit. Můj otec na slyšící lidi, kromě mě a sestry, hodně mluví, takže od něj se toho moje děti také mnoho nenaučily. No a náš nejmladší Blažej se teprve učí první slůvka, gesta a pohyby. Uvítal bych v tomto směru pomoc školky i školy, kde by výuka znakového jazyka byla přirozenou součástí. Ale znakový jazyk je v naší společnosti na okraji zájmu a učí se ho jen ten, kdo ho k životu opravdu potřebuje a pak několik dalších zájemců.“

Znakovka pomůže každému

Přitom Karlova zkušenost je taková, že znakovka může pomoci každému. „Má vize je taková, že znakový jazyk pomáhá učinit člověka celistvější bytostí. A jako odměnu zároveň získá i prospěch z jeho univerzálního využití – ne užití – tváří v tvář namísto rozličných světových mluvených jazyků a v dalších situacích, kdy zkrátka mluvené slovo pokulhává.“

Mezinárodní konference CODE LOVE v roce 2019 v Paříži. Za ČR se zúčastnil nejen Karel, ale i jeho sestra a Monika Boháčková.

Na závěr našeho rozhovoru kladu Karlovi otázku, kam by se podle něj ubíral jeho život, kdyby neměl neslyšící rodiče.

„Nic není náhoda. Mít neslyšící rodiče je pro mě dar, stejně tak jako osvojení si znakového jazyka. Jinými slovy – narodil jsem se proto, abych si nejen tyto dary převzal. Nakonec, ať už mám rodiče a mateřský jazyk jakýkoliv, jsem jen zrnko písku v oceánu, malé nic v tomto vesmíru. S láskou k mým rodičům a našim předkům a s vědomím toho, že sám jsem rodič, však vnímám i to, že jsem plně zodpovědný za svět, který jsem převzal a který přenechám svým dětem. Přičiňuji se k tomu, abych tento svět předal v ještě lepší podobě, než je dnes. A vidím, že to možné je. Že je prostor, kde by se mi to mohlo alespoň částečně povést. Jsem si vnitřně jistý, že to je právě v potenciálu znakového jazyka.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv KARLA REDLICHA, MONIKA BOHÁČKOVÁ