Alex a Max: V Anglii jsme se scházeli s CODA kamarády. A mezi sebou jsme znakovali, aby nám rodiče rozuměli
Alexander a Maximilian. CODA. Tedy slyšící potomci
neslyšících rodičů. A ne tak ledajací. Synové neslyšící umělkyně a učitelky Ivany
Hay se narodili ve Velké Británii. A proto umí hned čtyři jazyky!
„Český jazyk, český znakový jazyk, anglický jazyk a britský
znakový jazyk,“ vypočítává starší Alex, pro kterého bylo přirozené, že na něj
maminka hned od narození znakovala. A ani si nevybavuje, kdy si uvědomil, že on
slyší, ale maminka Iva nikoliv.
To jeho mladší bráška Max ví. „Že mám neslyšící maminku, to
jsem si uvědomil asi ve třech letech.“
Starší Alex znakuje i mluví. A obojí zvládá perfektně. „Je
mi jedno, jestli používám mluvený nebo znakový jazyk.“
Zajímavé je i to, jakou prioritu dává jednotlivým jazykům.
„Můj mateřský jazyk je britský znakový jazyk, potom angličtina, pak čeština a
až nakonec český znakový jazyk. Český znakový jazyk jsem v životě ještě zatím
moc nepotřeboval, babička a děda od mamky jsou slyšící, často se s nimi
stýkáme, takže jsem obklopený hodně češtinou.“
Český znakový jazyk si pak oba kluci zdokonalují na komorním
letním CODA táboře, který maminka Iva s několika neslyšícími kamarádkami pro
své ratolesti pravidelně spolupořádá, anebo na společných setkáních či pobytech
s neslyšícími přáteli, kteří mají většinou slyšící děti.
Do šesti let v Anglii
Alex je velmi hovorný a tak rozhovor, který se uskutečnil –
vzhledem k pandemii koronaviru – online přes aplikaci WhatsApp (a jemuž
Iva Hay mohla též přihlížet, neboť si na telefonu nastavila automatický přepis mluvené
řeči), vedeme hlavně spolu.
Dozvídám se tak, že Alex vyrůstal v Anglii do svých
šesti let. Právě proto je pro něj mateřským jazykem britský znakový jazyk (BSL),
právě proto je to i angličtina, která ho obklopovala v rané fázi života.
„Na tátově straně jsou všichni neslyšící, proto umím britský znakový jazyk lépe
než český znakový jazyk.“
V Anglii chodil do klasické školky se slyšícími dětmi.
Obklopen byl ale i CODA kamarády, kteří měli také neslyšící rodiče.
„Pravidelně
jsme se společně scházeli. A se slyšícími kamarády jsme mezi sebou jenom nemluvili,
ale občas i znakovali, aby nám rodiče dobře rozuměli.“
Jelikož je narozen v červnu, do školy nastoupil –
vzhledem k britskému systému školství, kde se začíná v pěti letech
v akademickém roce – už ve čtyřech letech. Dva roky nato se přestěhoval do
České republiky. A přiznává, že to pro něj byl docela šok. Hlavně jazykový.
V Čechách zpátky do školky
„Skoro nikomu jsem nerozuměl. Myslel jsem anglicky. Byla to
doba, kdy jsme i s Maxíkem komunikovali hlavně v angličtině.
V Čechách jsem proto nastoupil opět do školky a do první třídy jsem šel
v sedmi letech.“
V Praze s maminkou kluci navštěvovali logopedii a sociálně
aktivizační službu pro rodiny s dětmi v Tamtamu ve Stodůlkách, kde se také
mohli učit český znakový jazyk. „Zároveň jsem se tam učil češtinu, hodně
opravovali moji výslovnost i přízvuk.“
Aby se zdokonalil v českém znakovém jazyce, začal
s bráškou chodit do neslyšícího skautu Potkanů. „Byli jsme tam ale celkem
čtyři CODA, často jsme se spolu bavili, protože nás to spojovalo. Nechtěli tam
už moc CODA dětí, proto nám mamka našla britského skauta, kam chodí i některé
děti z naší školy, a kde mluvíme jenom anglicky.“
V Praze navštěvuje Alex i Max bilingvální Montessori školu, kterou
si nemohou vynachválit. „Nesedíme v klasických lavicích a vybíráme si, co
v který čas budeme dělat. Učíme se podle týdenních plánů. Co je
v nich, to musíme za týden všechno stihnout,“ vysvětluje Alex.
„Ne všechno, ale většinu,“ doplňuje ho Max.
Alex v současné době chodí do páté třídy, Max je
třeťák. Ve třídách jsou ale oba i s mladšími spolužáky. „V Montessori
škole je jedna třída pro prvňáky, druháky a třeťáky. Pak je další třída pro
čtvrťáky a páťáky a poslední třída je pro šesťáky a sedmáky,“ popisuje. „Škola
byla původně jen pro první stupeň, ale nedávno otevřeli i druhý stupeň, za což
jsme moc rádi, protože se nám ve škole líbí.“
Maxík toho během našeho rozhovoru moc nenamluví. Ale pár
vzpomínek k dobru přeci jen přidává. „Pamatuji si, jak jsme přijeli do
Prahy a byli jsme s Alexem ve školce. Pořád jsem za ním běhal. Protože
jsem v češtině moc dobře nerozuměl, nebyl jsem si jistý, co mám dělat,“ směje
se Maxík.
Přepínání mezi jazyky
Když kluci jedou za tátou do Anglie, musí tzv. přepnout na
britský znakový jazyk. A protože Alex vyrůstal v Anglii déle, jde mu to
rychleji. „To Maxíkovi chvíli trvá, než se na britský znakový jazyk naladí,“
říká Alex.
Oba kluci už ale všechny jazyky postupně ovládají na skvělé
úrovni. „Všichni se tu v Čechách snaží přizpůsobovat. Doktorka už je na
nás zvyklá, snaží se artikulovat, aby mamka mohla porozumět. Ale pamatuji si na
jednu učitelku v mateřské škole, ta byla divná, moc nechápala, jak má na
neslyšící mluvit. Mluvila rychle, nemluvila na mamku, ale na nás, přestože
mluvila k mamce. A nenapadloji, že by se měla přizpůsobit,“ vrací se
zpátky v čase Alex. A dodává, že to naštěstí byla za celou dobu v Čechách
jen jedna negativní zkušenost.
Na rodičovské schůzky s tlumočníkem
O to více si váží současné školy. „V Montessori škole více
chápou, že když má někdo sluchový handicap – nebo jiný – je potřeba k němu
přistupovat individuálně. Jsou tam otevření, multikulturní. Je to dáno i tím,
že tam máme třeba i hodně dětí z ciziny. Jeden můj kamarád má tátu například
z Belgie a mamku z Itálie. Ve škole jsou tedy zvyklí, že všichni
nemluví skvěle česky.“
Přestože ve škole zastávají individuální přístup, na
rodičovské schůzky si Iva Hay vždy objednává tlumočníka znakového jazyka, aby
měla stoprocentní přísun informací.
A co Alexe ve škole nejvíce baví? „Hlavně angličtina,“ říká
bez váhání. „Pak čeština, ale to je tak na šedesát procent. A pak i zeměpis –
to máme jako kosmickou výchovu, to je bezva.“
Neslyšící Iva, nedoslýchavý Ivan
Oba kluci si oblíbili nedoslýchavého
partnera Ivy, kterým je Ivan Crnac. „S Ivanem neznakujeme, ale mluvíme.
Je to prima, že s ním můžeme mluvit. Jsme rádi, že ho máme,“ říkají shodně
Alexík i Maxík.
Přestože mají češtinu rádi, dělají osvětu i znakovému
jazyku. „Když jsem byl ve třetí třídě a Maxík v první, maminka požádala
v Pevnosti, jestli by mohli přijít neslyšící lektoři k nám do školy, aby
vyprávěli o znakovém jazyce a o neslyšících. Naučili naše spolužáky barvičky a
další základní znaky v českém znakovém jazyce. To se jim líbilo,“ vypráví
Alex.
Že má maminku neslyšící, to Alex netají, ba naopak. Snad
všichni jeho spolužáci to ví. „Říkali mi, že je to v pohodě, že mamka
neslyší. Dokonce si s ní zkoušeli znakovat. Nedávno jsme měli ve Skautu
online schůzku, na které jsme si povídali o znakových jazycích. Jeden vedoucí
umí dokonce i některé znaky z amerického znakového jazyka.“
Přestože si Iva vše vyřídí a zařídí, v této specifické době –
koronavirové – občas potřebuje od synů pomoci při komunikaci. „Rádi mamce
pomůžeme, třeba v obchodech. Pro člověka, který neslyší, je to hrozné, když
mají všichni roušky a není jim vůbec rozumět. Proto také máme speciální roušky
s průhledným okénkem. Tyto roušky používáme třeba v autobuse, když
jedeme s mamkou, aby nám lépe rozuměla, i když u toho znakujeme. Snažíme
se jí tak komunikaci usnadnit.“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: IVANA HAY