Anna Kohutová: Znakovaná čeština je neprávem potlačována

bbbb

Poprvé jsem její jméno zaznamenala na diskuzi na sociální síti. Dvě osobnosti projektu Jsem jedno ucho – Vlastimil Chlumský a Aneta Černohorská – spolu rozebíraly, zda je vhodné, aby o kultuře a jazyku neslyšících diskutovali i lidé, kteří nejsou neslyšící od narození...

Vlastimil tehdy Anetě napsal, že se zájmem zhlédl video, které Aneta prezentuje jako video ve znakovém jazyce.

„Sám jsem prelingválně neslyšící a přiznám se, že jsem z vašeho videa mírně rozpačitý. Je eticky, morálně i lidsky vhodné, aby informace o kultuře a jazyce Neslyšících poskytovali sami členové komunity Neslyšících. Váš projev nemůže z pochopitelných důvodů reprezentovat projev autentického znakového jazyka. Vaším způsobem osvěty vysíláme společnosti zprávu, že je v pořádku uplatňovat princip ‚o nás bez nás‘.“

Aneta, která má kochleární implantát a skvěle mluví, za jeho názor poděkovala.

Diskuze ale rozzlobila nedoslýchavou Annu Kohutovou z Plzně, která v současné době žije v Ostravě. „Já sama podporuji znakovanou češtinu z toho důvodu, aby neslyšící uměli složit větu tak, jak má být správně v češtině. Stejně jako já respektuji neslyšící a jejich znakový jazyk, oni by také měli respektovat ostatní.“

Propast mezi slyšícími a neslyšícími

Podle Aničky zde vzniká velká životní propast mezi neslyšícími a slyšícími. „Bohužel velký podíl na tom mají i sami neslyšící. Je to většinou hlavně o tom, že neslyšící chtějí po slyšících stále více a více tolerance, schovávají se za pojmy ‚diskriminace‘ či ‚audismus‘. Ve škole mají lehčí vzdělávání, odlehčené maturity… Překvapuje mě, jak někteří neslyšící rodiče zavrhují bilingvální formu vzdělávání a ve všem upřednostňují jen znakový jazyk. Asi si neuvědomují, že jediní, kdo na to mohou doplatit, jsou právě jejich děti,“ myslí si dvaadvacetiletá Anička.

xx

Když se narodila neslyšící matce a nedoslýchavému otci, byla považována za CODA dítě. Celé dětství však strávila v péči slyšící babičky a dědy.

xxx

„Osud si to tak přál. A bylo to to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. Poskytli mi zázemí, vedli mě od prvních krůčků, naučili mě mluvit, vychovávali mě,“ říká Anička, která se znakový jazyk a odezírání učila během komunikace se svou neslyšící maminkou.

Nejdříve CODA, pak praktická hluchota

Do osmi let si všichni mysleli, že je CODA – slyšící potomek neslyšících rodičů. Zlom přišel ve třetí třídě ve vesnici Zbůch, kde bydlela s prarodiči.

„Učitelka si všimla, že nejsem schopná reagovat na zvukové podněty. Všímal si toho i můj dědeček. Proto mě lékař poslal na foniatrické vyšetření do Plzně, kde přišla šokující diagnóza.“

Praktická hluchota… Ze slyšícího potomka se stal neslyšící. „Vzhledem k tomu, že podobnou diagnózu měli i moji rodiče, dá se říci, že má hluchota genetický podklad,“ popisuje Anička, která začala nosit sluchadla.

Život se jí převrátil naruby. A co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Vztahy se spolužáky, učiteli… I prospěch se zhoršil.

O přestávce bez sluchadla

„Učitelka mi každou přestávku přikázala si z bezpečnostních důvodů sundávat sluchadla a schovávat je do speciální krabičky. Byla jsem proto ještě více zahnána do kouta. A to jsem – jako do té doby velmi aktivní dítě – těžce prožívala. Dolů šel i můj prospěch. Ze začátku se to obešlo bez povšimnutí, ale po důkladném zvážení prarodičů i učitelky mě přesunuli na ZŠ pro sluchově postižené v Plzni, kde v minulosti studovala i moje matka.“

dd

Byla právě ve třetí třídě. A první rok byl zásadní. Rozhodovalo se totiž, jestli ji přiřadí do třídy k nedoslýchavým, nebo neslyšícím spolužákům.

„Začala jsem ve třídě pro nedoslýchavé, ale měla jsem špatný prospěch. Po svých zážitcích na předchozí škole jsem se jen pomalu adaptovala na nové tempo, na nový styl výuky, kdy mne často vyučující zapojovali do výuky a diskuzí.“

Na doporučení speciálně pedagogického centra pak byla přeřazená k neslyšícím. „Tam se mi začalo dařit, našla jsem sama sebe. A u spolužáků jsem našla přátelství a oporu. Základní školu jsem tak bez problémů vystudovala.“

Nabídka středních škol? Omezená

Škola zdravotnická, sociální, nebo zaměřená na přírodní vědy. Sny byly jedna věc… „Nabídka středních škol pro žáky se sluchovým postižením však byla velmi malá, proto jsem zvolila střední školu v Praze v Radlicích – obor asistent zubního technika. Doteď mě však mrzí, že jsem nebyla dostatečně informována o existenci gymnázia pro sluchově postižené v Ječné, protože si jsem jistá, že bych se tehdy rozhodla jinak,“ lituje Anička.

Na studium v Radlicích si zvykala poměrně dlouho. „Hodně mě při studiu překvapil jejich bilingvální systém, kdy výuka probíhala jak formou mluvené češtiny, tak i formou znakového jazyka. Takový mix jsem na základní škole neměla a musela jsem si zvyknout.“

lll

Po úspěšném studiu zakončeném maturitou začala pracovat v trafice jako asistentka, která má na starosti i správný chod Zásilkovny.

Na své sny však nezanevřela. Naopak. „Budu dálkově studovat Vyšší odbornou školu sociální. Ráda bych se v budoucnu věnovala hlavně neslyšícím a nedoslýchavým dětem a pořádala pro ně různé aktivity. Chtěla bych také založit nějakou organizaci, která by se věnovala hlavně volnočasovým aktivitám dětí.“

Inspirací jí byla ostravská dobrovolná organizace Strom neslyšících, která se v minulosti věnovala volnočasovým aktivitám sluchově postižených dětí a jejich rodičů.

„Mým cílem a zároveň snem bylo vždy pomáhat druhým tak, jak mě k tomu vedli babička s dědečkem.“

Zhoršující se sluch

Od osmi let, kdy jí lékaři diagnostikovali praktickou hluchotu, Anička vnímá, že se jí postupně stále zhoršuje sluch, byť jen minimálně. Žít v tichu si však nedovede představit.

„Jsem smířená s tím, že pokud by náhodou došlo k úplné hluchotě, tak bych sáhla po kochleárním implantátu. Nedokážu si představit život bez sluchu.“

Pokud by absolvovala implantaci, je už dopředu smířená s tím, že tím vzbudí nelibost u některých neslyšících. „Ale upřímně – vadí mi to. Vadí mi jejich předsudky. A to, že tvrdí, že kochleární implantáty jsou záhubou naší menšiny, znakového jazyka… Jejich názory nebyly nikdy dostatečně podloženy argumenty. Zároveň nejsem zastáncem toho, aby miminku byl přímo voperován implantát. Jsem si jistá, že ze začátku by mělo dítě mít šanci zkusit sluchadla. A až pokud sluchadla nebudou dostatečná, tak pak kochleární implantát.”

Anička se narodila jako CODA dítě. Vyrůstala ve dvou prostředích, doma se slyšícími prarodiči a ve škole s neslyšícími spolužáky. A z každého prostředí si něco odnesla.

Srdcem nedoslýchavá

„Považuji se za nedoslýchavou a nejvíc těžím ze schopnosti ovládat mluvenou češtinu, kterou mne naučili právě babička s dědečkem. Umění komunikovat mluvenou češtinou mi upřímně dalo mnohem víc než znakový jazyk. Díky mluvené češtině mám široké spektrum možností, dokážu se, za určité tolerance druhých k mému handicapu, domluvit s každým. Díky tomu se mohu například lépe prosadit v práci, ve společnosti, v obchodech, u lékařů,“ vypráví Anička.

A přidává k dobru příhodu z ORL, kam ji doprovodil její přítel – mimochodem také osobnost Jsem jedno ucho – neslyšící student medicíny David Buzrla.

lll

„Když jsme byli v čekárně, znakovali jsme spolu, než na mne přišla řada. Jakmile však za mnou došla sestřička s tím, že potřebuje něco důležitého doplnit, komunikovala jsem mluvenou češtinou. Pacientce v čekárně spadla brada a zeptala se mne: ‚Vy mluvíte?‘ A takových podobných zážitků mám hodně… Udivuje mě, že široká veřejnost má stále za to, že neslyšící lidé neumí mluvit.“

Čeština není mým šálkem kávy, ale…

Znakový jazyk Anička vnímá jako svůj sekundární jazyk. Používá jej při komunikaci s přítelem, s jeho i se svou maminkou či s některými neslyšícími přáteli.

„Spatřuji na sobě, že jsem uživatelkou hlavně znakované češtiny. A to z toho důvodu, abych i v této formě komunikace používala správnou gramatiku, správný slovosled a pravopis, přestože český jazyk není mým šálkem kávy. Znakovaná čeština je neslyšícími neprávem hodně potlačována a její uživatelé, ať už slyšící nebo nedoslýchaví, jsou atakováni. Přitom málokterý neslyšící si uvědomí její důležitost. Znakový jazyk je oproti znakované češtině hodně ořezaný, hodně zjednodušený, nedbá na správnou gramatiku a má svůj odlišný slovosled. Následkem toho pak mají neslyšící problém složit jednoduchou větu, mají problém se čtením různých článků a jejich pochopením, mají problém se domluvit.“

Anička vnímá, že pro mnoho neslyšících se stali tlumočníci nepostradatelnou součástí jejich života. „Pomalu bez nich neudělají ani krok. To má být výsledek boje za lepší kvalitu života neslyšících? Mám pocit, že je to pouze dočasná náplast, nikoli stabilní řešení.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv ANNY KOHUTOVÉ

Vytisknout