Anna Pášová: Mým snem je ilustrovat knihy

„A víte, že u nás od září bude studovat neslyšící?“

Stačila tato jedna otázka a měla jsem jasno. Když se mnou Radka Maděrová, učitelka českého jazyka na obchodní akademii ve Žďáře nad Sázavou, domlouvala zářijovou besedu Jsem jedno ucho, jen tak mezi řečí se pochlubila.

První neslyšící u nich na škole, to bude výzva. Nejen pro pedagogy a kolektiv, ale určitě i pro samotnou neslyšící Annu Pášovou.

Přelomová beseda

Hned jsem věděla, že tato naše beseda bude jiná. Přelomová…

Jen si vzpomeňte, kolikrát jste v příbězích osobností Jsem jedno ucho četli o tom, že se dotyčný či dotyčná potýkali se šikanou a s nepochopením…

A nás čeká za měsíc beseda ve třídě, kde bude Anička. Její spolužáci budou po pár dnech, co se s Aničkou poznají, vědět, co to znamená neslyšet. A jak náročné je mít sluchový handicap a z něj vyplývající informační bariéru.

Aničku uvidí znakovat s tlumočnicemi. Uvidí její mateřský jazyk. Jazyk znakový. Ale hlavně – poznají, že je Anička jedna z nich. A že její komunikace je sice jiná než jejich, ale právě to je může obohatit… Díky Aničce poznají pestrobarevný svět neslyšících…

Jé, tady je Terka!

Přicházím k obchodní akademii, kde máme mít za čtvrt hodiny sraz s Aničkou. Jen co dosednu na lavičku a začnu si vytahovat notebook z brašny, přijíždí auto. A z něj vycházejí tři postavy.

Mladá slečna se svými rodiči. Znakují mezi sebou. Ano, to musí být oni. Pášovi.

„Ráda vás poznávám. Jmenuji se Veronika,“ znakuji.

„Já jsem Jiří, tohle je moje manželka Míša a dcera Anička,“ znakuje hlava rodiny Jiří Páša a srdečně mi potřásá rukou.

Úsměv od ucha k uchu má i jeho manželka Míša. Dcera Anička mi také podává ruku. Nesmělá dívka se rozzáří, když jí podávám knihu Jsem jedno ucho 2020.

„Jé, tady je Terka, moje kamarádka,“ znakuje a ukazuje na zadní straně knížky fotku Terezy Hromádkové, 61. osobnosti projektu.

Od Aničky se dozvídám, že se spolu seznámily na táboře pro neslyšící, který se konal před čtyřmi roky v Jihlavě.

Bez tlumočnice

Když se chce, všechno jde. A v tomto případě to rozhodně není jen plytká fráze. Nápad zařadit Aničku jako poslední osobnost Jsem jedno ucho do knihy, která vyjde v září, přichází na poslední chvíli. Navíc o letních prázdninách, v době dovolených.

Zprvu je to tedy jen bláznivý nápad vyrazit na otočku na Vysočinu na rozhovor s Aničkou, kterou uvidím v září na besedě Jsem jedno ucho u ní ve třídě…

Když se tedy ze dne na den domlouváme a já za Aničkou opravdu přijíždím, jsem bez tlumočnice znakového jazyka.

Mít tak čtyři ruce…

„Nebojte, zvládneme to,“ dodávám kuráž nejen Aničce a jejím rodičům, ale hlavně sama sobě…

Pášovi se vlídně usmívají. Během rozhovoru spolu znakujeme, částečně mluvíme, používáme prstovou abecedu, snažíme se jeden od druhého odezírat. Někdy dochází k nepochopení otázky, jindy se zase znakuje tak rychle, až mi z toho jde hlava kolem…

Když se znakuje a jsem bez tlumočnice, nemám žádný hlasový výstup. A tak musím vymýšlet otázky, ptát se a rovnou si zapisovat odpovědi.

Ve chvíli, kdy do počítače ťukám odpovědi, mi už v hlavě naskakují další otázky. A já potřebuji mít volné ruce na znakování, abych se Aničky ptala… Ale zároveň musím zapisovat ty předchozí odpovědi… Mít tak čtyři ruce a dvě hlavy…

Neslyšící rodiče, slyšící babička

Během rozhovoru se dozvídám, že Anička je neslyšící v druhé generaci. „Mám neslyšící rodiče a brášku, jinak jsou všichni slyšící.“

„Ano, s manželkou jsme neslyšící. Ale naši předkové jsou slyšící. Důvod? Nevíme,“ říká sedmačtyřicetiletý Jiří Páša.

Ten se s manželkou, třiačtyřicetiletou Míšou, seznámil ve škole pro neslyšící v Hradci Králové.

Aniččin tatínek pracuje jako svářeč, maminka dělá v úklidové firmě. Bydlí ve Vojnově Městci v rodinném domě s bazénem.

Na dceru jsme pyšní

Když se Anička dostala na obor Interiérová a aranžérská tvorba, byli na ni rodiče pyšní. „Je opravdu šikovná,“ říká tatínek Jiří. A dceři rychle znakuje, ať mi v mobilu ukáže pár kreseb.

Anička je hledá v mobilu.

„Ty jsou fakt krásné,“ znakuji. A neskrývám údiv. Anička je vážně talent!

„A to si představte, že nikdy nechodila na žádný kurz. Takhle se naučila malovat sama,“ říká s hrdostí maminka Míša.

Když teď píši tyto řádky, chci napsat automaticky ‚říká s hrdostí v hlase‘. Maminka Míša však znakuje. Nemluví. Ale tu hrdost, tu prostě člověk vnímá. Prostřednictvím rukou i mimiky. Úsměv maminky, ten hrdý úsměv, to mluví samo za sebe. I beze slov.

Nedorozumění? Stačí se zeptat jinými slovy

Na základní školu chodila Anička do školy pro slyšící do Krucemburku. „Asistentka jí psala poznámky. Anička to zvládala, ale matematika a fyzika pro ni byly hodně těžké,“ přiznává Jiří a dodává, že velkou zásluhu na dostudování školy má i Aniččina slyšící babička.

„Hodně Aničce pomáhá. A chodí s ní každý měsíc i na logopedii do Pedagogicko-psychologického centra.“

Jak bude Anička zvládat obchodní akademii se slyšícími? „Uvidíme, snad dobře,“ věří Jiří.

„A bude mít asistentku, kterou měla i na základní škole?“ zajímá mě.

„Ano, bude mít asistentku,“ odpovídá Jiří.

„Stejnou?“ volím jiná slova.

„Ne, ne,“ pochopí otázku maminka Míša. „Tato nová se jmenuje…“ Míša chvíli hledá v mobilu… „Ano, tady to mám. Jmenuje se Marie Zemanová.“

Projíždějící auto slyším

Anička má ztrátu sluchu kolem devadesáti procent. „Třeba když projede auto, to slyším,“ znakuje Anička.

Její tatínek Jiří má také zbytky sluchu. A díky výkonným sluchadlům zvládá už 27 let pracovat se slyšícími.

„Nikdy jsem neměl žádný problém. Mluvím s kolegy, domlouvám práci… Mám sluchadla za dvacet tisíc korun, ta mi trochu kompenzují sluch.“

Komunikace bez zvuku

Když se náš půlhodinový rozhovor chýlí ke konci, vypráví mi Anička, že jejím snem je ilustrovat knihy. „A nejraději ty komiksové,“ usmívá se.

Při loučení se dozvídám, že po našem setkání rodina Pášových odjíždí na dovolenou. „Pojedeme po Čechách a do Beskyd. K moři letos nepojedeme. Jo a taky Aničku čeká druhá dávka vakcíny,“ znakuje Jiří.

„Opravdu? V patnácti letech už jsi naočkovaná?“ ptám se Aničky.

Kýve souhlasně hlavou.

„Ale zatím jen první dávkou. Na tu druhou jde 26. srpna,“ znakuje maminka Míša.

„A jak jsi zvládla první očkování?“

„V pořádku. Bez teploty,“ znakuje Anička.

Loučíme se. Pášovi mi srdečně, stejně jako na začátku, podávají ruce.

„Zvládli jsme to,“ usmívá se Jiří.

„Ano, bylo to skvělé,“ znakuji.

A mávám jim na rozloučenou. Tři postavy míří zpátky k autu. Znakují spolu.

O čem? To já už nevím…

To je totiž nevýhoda slyšících. Když je komunikace bez zvuku, jsme ztracení… Na rozdíl od neslyšících…

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ a archiv ANNY PÁŠOVÉ