Anna: Sluchový handicap? Nebezpečí číhá i tam, kde ho nečekáte. A neslyšíte

Ve dvou letech se dostala k doktorovi kvůli bolesti ucha. „Dětská lékařka vzala pískací hračku a zkoumala, jak budu reagovat. Já jsem se otáčela jen za proudem vzduchu vycházejícího z hračky, ne za písknutím… Doporučila mě tedy se zánětem středního ucha na ORL. Odtud  jsem byla poslána na foniatrické vyšetření do krajské nemocnice. Tamní lékař sdělil mé mamce velmi bezcitně mou diagnózu, a to těžkou nedoslýchavost s nutnou kompenzací sluchadly,“ Vypráví šestatřicetiletá Anna Hlobeňová.

Její maminka – i vzhledem k tomu, jakým způsobem se to dozvěděla – to nesla velmi špatně.

„Pak jsem se ale dostala k jinému odborníkovi do Prahy, který mamku podpořil. Vysvětlil jí, že se se sluchovou ztrátou dá žít i pracovat.“

Anna popisuje, že je ráda, kam se medicína za ty roky dostala. A že se dnes screening sluchu provádí hned po porodu.

„Mamka totiž do mých dvou let vůbec netušila, že špatně slyším. Komunikovala jsem standardně, dokázala jsem velmi dobře odezírat. A toto mi zůstalo i v dospělosti. Navíc jsem se naučila  vcítit se do člověka. Velmi rychle dokážu odhadnout, na co druzí myslí.“

To, že umí odezírat, považuje za dar. „Ale samozřejmě jsem se také spoustu věcí musela naučit, zdokonalit se v tom. Velkou výhodou bylo povolání mé mamky. Jako učitelka se mi doma hodně věnovala a chodila se mnou na logopedii.“

Nová sluchadla

Podle posledního měření má na lepším – pravém uchu – ztrátu sluchu 92 procent, na levém 98 procent. „Mám tedy těžkou oboustrannou nedoslýchavost. Nejvíce proto spoléhám na oči. Okolí vnímám vizuálně, je to můj nejsilnější smysl, díky kterému funguji.“

V půlce července, kdy se s Annou scházíme na rozhovor, je to právě měsíc, co má nová sluchadla.

„Jedním slovem jsem nadšená. Prostřídala jsem spoustu typů sluchadel. Začala jsem s krabičkovými, pak jsem měla závěsná… Od nich mám odstáté uši,“ směje se Anna. Pak ale hned dodává: „Ne, dělám si srandu, to mám po tátovi…“

Tátu zná Anna jen z fotek. Umřel na následek pracovního úrazu, když jí byly dva roky. „Bylo to zrovna v době, kdy se moje mamka dozvěděla, že neslyším… Muselo to pro ni být opravdu těžké.“

„Neviditelná“ sluchadla

Když se Anně naskytla možnost mít „neviditelná“ sluchadla vevnitř v uchu, neváhala. „Chtěla jsem to skrýt. Nechtěla jsem, aby mě lidi někam řadili jen kvůli sluchovému handicapu. Brzy jsem ale zjistila, že tato sluchadla mi nevyhovují. Pokud totiž máte jen ta vnitřní sluchadla, neslyšíte, co se děje vzadu za vámi. Často jsem se tak lekala… Brzy jsem proto přešla na klasická sluchadla, která jsou sice vidět, ale mají mikrofon umístěný nahoře, a tak přijímají zvuk ze všech stran. Cítím se díky tomu bezpečněji.“

Současná sluchadla má Anna propojená díky speciálnímu programu s mobilním telefonem. „Sluchadla se díky tomu přizpůsobí zvukům z prostředí – například je tam nastavení Univerzální, Restaurace, Hudba či Auto. Nebo je tam dokonce i možnost nazvat si režim podle sebe. A skvělá je i možnost nastavení směrového slyšení – když například nechci slyšet zvuky vzadu.“

Nejčastěji používá nastavení Hudba. „Písničky miluji odmalička. Přestože je to zvuk, který mi není doporučovaný, já si to užívám. Užívám si každé chvilky, kdy poslouchám hudbu. Prochází mi celým tělem a navozuje mi krásné pocity.“

Šikana na základní škole

Když se vrací Anna vzpomínkami zpátky v čase na základní školu, přiznává, že byla kvůli sluchovému handicapu šikanována.

„Začalo to již na prvním stupni základní školy a prolínalo se to i na druhý stupeň. Tehdy jsem měla závěsná sluchadla a spolužačka se mi vysmívala. A poštvávala proti mně i ostatní děti. Bohužel byla mezi spolužáky oblíbená. Ale hloupá…“

Anna se uzavřela do sebe. A až na střední škole získala zpět své sebevědomí.

„Kvůli šikaně jsme byly s mamkou i v Liberci, kde je škola pro neslyšící. Tam mi ale řekli, že jsem na tom inteligenčně velmi dobře, že věří, že to zvládnu. Že mám zůstat mezi slyšícími. Byli nadšení, jak krásně mluvím – na to, jak velkou mám ztrátu sluchu.“

Anna navštěvovala celou povinnou školní docházku soukromou základní školu v České Lípě. „Mamka mě chtěla dát na normální základku, ale potkala paní učitelku Hellerovou, která byla navíc i logopedka. Mamce nabídla, že se mi bude hodně věnovat… Takže zpětně – i přes tu šikanu – jsem ráda, že jsem byla právě na této škole.“

Šestkrát zlomený nos

Když se spolu bavíme, Anna zmíní, že má šestkrát zlomený nos.

„Vůbec bych to nepoznala,“ přiznávám.

„No mám ho ještě hezčí, než jsem měla. Je po plastice,“ směje se Anna, která si ho zlomila několikrát kvůli sportu.

Ale poprvé to bylo kvůli něčemu jinému… A svou roli sehrál sluchový handicap.

Anna byla se spolužáky na lyžáku. Chtěli přecházet silnici, ale jelo auto, tak se všichni zastavili. Anna stála na konci cesty, kde se v tu chvíli řítily sáňky. A ty ji nabraly… Srazila se s klukem a odnesl to právě nos.

„Kdybych jako mí spolužáci slyšela, určitě bych stihla uskočit… I tohle bohužel s sebou přináší sluchový handicap – nebezpečí, které číhá i tam, kde ho nečekáte – a neslyšíte.“

Anna s partnerkou a pejsky.

Vysněný obor: grafika

Na střední školu chtěla do Prahy na grafickou školu Hellichovku. „Napoprvé jsem se tam ale nedostala, a tak jsem začala studovat v Kamenickém Šenově sklářskou školu – obor Design světelných objektů. Další rok jsem se už ale do Prahy dostala, tak jsem vystudovala Konzervátorství a restaurátorství knih.“

Anna je velmi kreativní a umělecky nadaná. A ve třeťáku zalitovala, že se nevydala na obor Grafický design. Vynahradila si to však na Vyšší odborné škole v Praze – Orange factory. A následně ještě na oboru Vizuální komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

„Tehdy ještě ve Zlíně neměli odpovídající prostory, tak jsem studovala na pobočce v Uherském Hradišti.“

Reklamky v metropoli

A po studiích se Anna již naplno vrhla do víru metropole. Začala zde pracovat v reklamní agentuře. „Už dlouho jsem věděla, že chci žít v Praze. Jsou tu možnosti, které bych jako grafička jinde neměla.“

Z první reklamky ji po pár letech pro nadbytečnost propustili. Potom strávila rok a půl na vlastní noze. Během této doby spolupracovala s velkou reklamní agenturou.

„Specializovala jsem se na tištěnou grafiku – na plakáty, knihy, brožury…“

Anna zažila reklamní agentury rodinného typu, kde bylo osm lidí, ale i nadnárodní reklamky, kde jich pracovalo přes sto.

Velká škola života

Zatímco v malé reklamní agentuře pracovala najednou třeba pro více než pět klientů, nyní – ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí – má jen jednoho.

„Pracovat pro mnoho klientů naráz, to byla velká škola života. Musela jsem komunikovat přes telefon, e-mail i osobně, grafiku připravit třeba do čtvrt hodiny… Práci jsem kontrolovala, opravovala… Pracovala jsem i s textem…“

Do současného zaměstnání se dostala před rokem a čtvrt ve chvíli, kdy se nemocnice rozhodla změnit logo.

„A tím pádem bylo nutné vytvořit nový grafický manuál – nové letáky, plakáty… Měli tam jednoho grafika a zjistili, že toho bude potřeba udělat více. Z předchozí práce mi tak kamarád dal kontakt na grafičku. Na pohovoru jsme si sedly… A za hodinu mi pak volali, že mě berou.“

Anna toho za svůj dosavadní život zažila hodně. Prošla si v práci velkými tlaky, stresy. „I když jsem se tomu bránila, naučila jsem se pracovat ve stresu. Ale člověk není robot. Mé tělo v jednu chvíli dalo stopku. Když už jsem přemýšlela, že se pustím do něčeho úplně jiného, přišla nabídka na práci grafičky v nemocnici. Ta práce si mě našla. A tak to mám i v životě. Co má přijít, přijde…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Anny Hlobeňové