Eva Michálková: Věřím, že budoucnost neslyšící komunity není ve znakovém jazyce, ale v mluvené řeči

Šikana. Může vás srazit na kolena. Ale může vás také posílit. Naučit myslet jinak. Jít si za svým snem. Třeba až do Ameriky. A to je přesně i případ třicetileté nedoslýchavé Evy Michálkové.

 

Byly jí dva roky, když prodělala chřipku. A posléze se přišlo na to, že nereaguje na zvuky. Následovala série vyšetření. A výsledek? Ztráta sluchu 98 procent.

 

„Rodiče byli samozřejmě v šoku. Toto období bylo jedno z nejdůležitějších. Maminka se na doporučení lékařky rozhodla jít neznakovou cestou. Ve čtyřech letech jsem dostala sluchadla a docházela jsem několik let pravidelně na logopedii, kde se mi dostalo maximální péče, profesionálního individuálního přístupu a trpělivosti. Naučila jsem se správné výslovnosti, artikulaci, čtení a práci s jazykem. Byla jsem učenlivá a na každou návštěvu jsem se moc těšila,“ vzpomíná Eva.

 

Na Proseku, kde vyrůstala, vychodila mateřskou i základní školu. A zároveň i gymnázium. 

„Paradoxně první setkání s neslyšícími bylo až mých devatenácti letech, kdy se mamka dočetla, že existuje světová soutěž krásy pro neslyšící, kam mě přihlásila. Focení mě bavilo a brala jsem to jako zajímavou příležitost, tak jsem do toho šla.“

 

Zastupovala Českou republiku. Ale v mezinárodní konkurenci neuspěla. „Sice jsem nevyhrála. Ale pomyslnou korunkou pro mě bylo přátelství s neslyšící kamarádkou ze Seychel. Skamarádila jsem se i s Anitou, jejím doprovodem. Anita byla už v té době prezidentkou neslyšících právě na Seychelách. Pak jsem tam jela na dovolenou a psali o mně v místních novinách. Dokonce jsem tam byla v době, kdy slavili Den lidských práv, vystupovala jsem tam s nimi na pódiu…“

 

Palmy, kokosy a křišťálové moře. Takové obrázky si vybaví mnoho lidí, když se řeknou Seychely. „Ale jinak je to chudá země. Místní neslyšící tam měli pokoj – asi 25 metrů čtverečních – a navíc v místě, kde byl vedle rybí trh… Bylo to opravdu nedůstojné místo. Před několika lety ale asociace získala grant od japonské vlády a nyní je tam nové centrum pro neslyšící – již důstojné místo, kde mají počítač, internet…“

 

Spolužáci mi dávali najevo, že jsem jiná

Když se s Evou, která pracuje v Americe, bavíme přes aplikaci WhatsApp, dostáváme se i na téma šikany. Zažilo ji hodně osobností Jsem jedno ucho. Ale málokdo o tom chtěl veřejně mluvit.

 

Eva s tím problém nemá. „Mám to v sobě vyřešené. Takže ano, pojďme to rozebrat,“ říká mi a popisuje, jak kvůli sluchovému handicapu nikdy nezapadla mezi své slyšící vrstevníky.

 

„Každý den se mi dostávalo pocitu, že jsem v nějakém směru jiná. Spolužáci mi dávali najevo, že mezi ně nepatřím. O přestávkách jsem si neměla s kým povídat, občas mi zmizela svačina. Paní učitelky to nijak neřešily, ale na druhou stranu musím říci, že jsem se nikomu nesvěřovala. Neměla jsem pocit, že by to mé profesorky zajímalo. Navíc jsem se bála, že když se s nimi budu o šikaně bavit, tak se mé – už tak dost napjaté vztahy se spolužáky – ještě zhorší.“ 

 

Proč spolužáci Evu šikanovali? Na to nikdy nepřišla. „Jejich motivací mohl být můj výborný prospěch, ale i cestování kolem světa v raném věku. Nebo možná i povaha, kterou jsem se odlišovala od vrstevníků…“

 

Na základní škole to bylo ještě snesitelné. Horší časy nastaly na gymnáziu. „Kolektiv nebyl vůbec dobrý, navíc jsem šla se známkami rapidně dolů. Učení mě nebavilo, demotivace byla znát. Ze strany profesorů a spolužáků se mi nedostávalo žádné podpory. Co jsem si nevybojovala a nezařídila, to jsem neměla.“

 

Neměla ani kamarády. „Ale aspoň už mi na gymnáziu nemizely svačiny,“ říká – dnes již s nadhledem – Eva.

 

Vypořádat se se šikanou ve škole bylo pro Evu paradoxně těžší než se vypořádat se sluchovým postižením jako takovým. „Děti umí být velice kruté, nicméně věřím, že i z tohoto období může člověk těžit v pozitivním slova smyslu. I když se tyto vzpomínky nedají vymazat z mysli, dají se do jisté míry vnímat pozitivně a prakticky využít v každodenním životě, například v byznysu, inovacích. Inovace vyžadují kreativní myšlení, odvahu dělat věci jinak a riskovat. Mít ostré lokty a umět se prosadit v konkurenčním prostředí.“

 

Hlavně vydržet…

Šikana Evu naučila mnohé. „Když každý den chodíš do školy, kde tě nikdo nemá rád… Nezbude ti než to vydržet, udělat si to – pokud možno – příjemnější. Vyndáš si o přestávce knížku, kamarády si hledáš v jiných třídách… Zkrátka se naučíš pracovat s tím, co máš. Musíš hrát s kartami, které jsou rozdané. Navíc když ti dávají vrstevníci najevo, že jsi jiná, divná, člověk si to neuvědomí hned, ale formuje ho to postupně.“

S maminkou odmalička cestovala. A i to ji hodně formovalo. A rozšířilo obzory. „Začalo to v šesti letech cestou na Kanáry. A pak už přibývaly destinace jako Turecko, Thajsko… Nebo Zanzibar. A právě tam si člověk uvědomí, co je důležité a co není… Děti tam neměly ani boty… To si najednou člověk uvědomí, že je vděčný za to všechno, co doma má.“

 

A právě šikana v kombinaci s cestováním otevřela Evě oči dokořán. A naučila ji adaptovat se na konkurenční prostředí. „Nyní se nacházím v životním stádiu, kdy absolutně neřeším, co si o mně lidé myslí. Nebojím se mluvit o tom, co se mi nelíbí, dokáži si sama stanovovat mantinely. Šikana ti pomůže myslet jinak. Najdeš si svou cestu.“

 

Do Kanady na zkušenou

Do plnoletosti cestovala Eva všude s maminkou nebo s kamarádkou. Pak přišel zlom. Chtěla se osamostatnit. A odjela na zkušenou do Kanady.

 

„Všechno jsem si zařídila sama, podle svého. Našla jsem si jazykovku, kam jezdili studenti z celého světa. Měla jsem ve třídě slečnu ze Saudské Arábie, kluky z Peru i Číny… Celkem nás bylo osm. Podnikali jsme hodně výletů. A jeden byl pro mě osudový.“

 

V rámci studia jela Eva na čtyřdenní výlet do USA. Jakmile spatřila New York, byla to láska na první pohled. Doslova. Omráčily ji mrakodrapy i místní životní styl…

 

„Byla jsem tím městem naprosto uchvácená a slíbila jsem si, že se jednou vrátím. A mé přání se splnilo. O sedm let později jsem se vrátila zpět a pracovala pro nadaci bývalého amerického prezidenta Billa Clintona (Clinton Foundation).“

Než se ale vrátila do New Yorku, vzala to oklikou znovu přes Kanadu, kam se vrátila po dvou letech. Bydlela u stejné paní domácí jako při prvním pobytu. Když za ní ale přišla po pár měsících, že by šla bydlet s kamarádkou, které odjeli rodiče, vztahy se rapidně zhoršily. 

 

Své domácí s předstihem řekla, že by se chtěla následující měsíc odstěhovat. Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli, a proto Eva nabídla, že zaplatí půlku příštího měsíce. „Ona se ale dožadovala peněz za celý měsíc. Nakonec to vyvrcholilo tím, že mě zamkla v mém pokoji bez oken, kde mě po osmi hodinách vysvobodila až policie.“

 

Jak mě vyvolávali na letiště centrálním rozhlasem

Horké chvilky v zahraničí však připravila Eva jednou i své mamince. Bylo jí dvanáct, když spolu letěly do Thajska. Na zpáteční cestě se zastavily na místním letišti v prodejně, aby si vyzkoušely parfémy.

 

„Maminka mě poprosila, abych zůstala na místě, protože si potřebovala odskočit. Slíbila jsem, že se ani nehnu. Ale byla jsem všemi suvenýry a parfémy tak uchvácená, že jsem se po chvilce rozhodla udělat malou procházku a omrknout všechna lákadla. Když se maminka vrátila, nemohla mě najít. Celá vyděšená požádala bezpečnostní ostrahu o pomoc. Moje jméno vyvolávali centrálním rozhlasem, ale jelikož veřejná hlášení nevnímám, výzvu jsem přeslechla…“ Po pár minutách se malá Eva s vystrašenou maminkou znovu potkala.

 

Osudový Erasmus 

V Čechách měla Eva hned několik brigád, až v Kanadě si však vyzkoušela první opravdovou práci, když tam odjela v rámci pracovního víza, během kterého studovala angličtinu na stejné škole jako před dvěma lety, a zároveň pracovala.

 

Po maturitě nastoupila v Praze na Metropolitní univerzitu na obor Mezinárodní vztahy a evropská studia. A osudovým se jí stal pobyt v rámci Erasmu v řecké Soluni…

 

„Měla jsem tam profesorku, která studovala v Americe na University of Chicago. A vedoucím její dizertační práce byl profesor – nositel Nobelovky. A právě ona mi poradila, ať jedu do Ameriky studovat.“

 

Studium za velkou louží však bylo nad Eviny finanční možnosti. Oslovila proto několik nadací, včetně nadace Bakala Foundation. Prošla sítem 300 uchazečů, z nichž vybrali 21, kterým pomohli dostat se na vysněnou školu.

 

V roce 2013 nastoupila na Pensylvánskou univerzitu – UPenn. A ve druhém ročníku si splnila další sen – začala pracovat pro Velvyslanectví ČR ve Washingtonu. 

 

„Byla to úžasná zkušenost! Ale šílené bylo to cestování. Každý týden jsem jezdila mezi Filadelfií a Washingtonem. Od pondělí do pátku jsem byla ve Washingtonu, v pátek odpoledne jsem jela tři hodiny do Filadelfie, kde jsem o víkendu chodila do školy a v neděli večer jsem jela zpátky do Washingtonu.“

 

Po studiu hledala místo, kde by se dále mohla rozvíjet. Hledala místo, kde by byla česká stopa. A takové místo našla v Clinton Foundation. 

 

„Zajímaly mě mezinárodní vztahy a pomoc druhým. A našla jsem právě tuto instituci, která pomáhá i navenek. Prezident Clinton měl hezké vztahy s Českou republikou, navíc to byl osobní přítel Václava Havla. Poslala jsem tam životopis, po Skypu jsme udělali pohovor… A po promoci jsem se tam odstěhovala.“

 

Na zkušenou do nadace Billa Clintona

Po této roční zkušenosti, kdy dostala od Clinton Foundation stipendium, se vrátila zpátky do Prahy. Získala pár pracovních zkušeností, ale Česká republika jí nenabídla takové možnosti, jaké by Eva potřebovala.

 

„Jednou jsem šla s kamarádkou na kafé a přiznala jsem se jí, že bych se ráda vrátila do USA, protože potřebuji více prostoru pro seberozvoj. Kamarádka mi dala tip, že americká vláda nabízí speciální vízum – Einsteinovo vízum – pro lidi, kteří mají nějakou speciální schopnost. Pro ty, kteří mohou nabídnout Americe něco extra.“ Tato cesta k získání zelené karty je jedna z nejtěžších. Eva musela přesvědčit americkou vládu, že je ta pravá.

 

Eva si jako ‚speciální schopnost‘ vybrala svoji sluchovou vadu. „V rámci žádosti o vízum jsem musela dokázat, že tady není nikdo lepší než já, kdo by mohl pomoci komunitě neslyšících.“

 

Evina žádost byla schválena, po pár měsících dostala vízum a v březnu se odstěhovala do USA, kde získala trvalý pobyt.

 

Za pár dní má promoci, začala studovat MBA a v rámci svého plánu založila projekt MIRAIO.

 

Japonsko je Evina srdeční záležitost, a proto se jím nechala inspirovat. Název MIRAIO pochází z japonštiny, kde ‚mirai‘ znamená budoucnost. MIRAIO je mezinárodní projekt, který usiluje o plnou integraci neslyšících jedinců do slyšícího světa.

 

„S touto integrací souvisí také jakýsi průvodce, který má přiblížit slyšícímu světu, kde jsou mezery v inkluzi a jak je potřeba s nimi pracovat.“

 

Americký znakový jazyk ani ten český neumím

V rámci projektu MIRAIO Eva apeluje na to, aby tu vyrostla nová generace neslyšících, kteří využijí příležitostí, které jim život nabízí.

 

„Dosud tu panuje status quo, stigmatizace a zastaralé stereotypy sluchového postižení. Stejné myšlenky neslyšících, které jsou v nich zakořeněné desítky let. Já chci neslyšící naučit myslet jinak… a umět se sebou pracovat. Součástí MIRAIO projektu je tzv. minimiraio – poradenství v oblasti minimalistického způsobu života. Je to skvělá cesta, jak se naučit pracovat se statusem quo. Člověk se v rámci redukce svých věcí například nedokáže rozloučit s některými věcmi. A přitom, když chce pro sebe udělat větší rozhodnutí, musí se s některými věcmi, které ho v životě brzdí, rozloučit…“

 

Eva apeluje na důležitost naučit se odezírat. „Když jeden smysl nefunguje, jeho roli převezme jiný. Neslyšící poslouchají očima. Schopnost odezírat je tak logickým vyústěním toho, když člověk neslyší.“

Eva tedy odezírá perfektně. Co se však týče komunikace s neslyšícími, uvědomuje si, že má handicap. „Americký znakový jazyk (ASL) ani český znakový jazyk neumím. Respektuji všechny jedince bez ohledu na to, jaké mají postižení, jakým mluví jazykem, odkud jsou nebo jaké mají současné postavení. Pevně však věřím, že budoucnost neslyšící komunity není ve znakovém jazyce, nýbrž v mluvené řeči.“

 

Znakový jazyk? Neslyšícím zavírá dveře do slyšícího světa

Jednou z jejích největších vizí je vést rodiče k tomu, aby své neslyšící děti naučili mluvit. „V plánu mám i ve spolupráci s lékaři, logopedy a experty z oblasti IT vytvořit technologické řešení, s jehož pomocí se neslyšící dítě naučí mluvit, i když bude mít stoprocentní ztrátu sluchu. Když já mám 99 procent, tak to jedno procento už nemůže být překážkou. Bohužel vidím kolem sebe, že znakový jazyk zavírá dveře do slyšícího světa a s jeho využitím vzniká spousta komunikačních bariér a v přítomnosti tlumočníka neslyšící ztrácí své soukromí.“

 

Špionka

V rámci projektu MIRAIO chodí Eva na tajné mise do obchodů. A tam si sundá sluchadla a funguje jako neslyšící. „Byla jsem takhle například v prodejně Sephora nebo Tiffany. Je to pro mě i pro prodavače velká výzva – navíc nyní – v době covidové, když všichni musí mít roušky. Prodavače zkouším, jak se ke mně chovají, jak se mi přizpůsobují… V Americe teď hodně frčí témata jako inkluze či diverzita, tak to zkoumám v praxi. Těm nejlepším dávám pět hvězdiček, těm nejhorším jednu. Zkušenosti sepisuji a každý týden sdílím své poznatky na sociálních sítích. Jsem taková špionka,“ směje se Eva, která přiznává, že dělat mezi neslyšícími i slyšícími lidmi osvětu je velmi těžké.

 

Proč? Podle Evy se přístup neslyšících ke slyšícímu světu za posledních sto let nezměnil. „A to hlavně kvůli identitě, která je bohužel v této komunitě silně zakořeněná v souvislosti s využíváním znakového jazyka. Sluchové postižení vnímám podobně jako když třeba někdo nevidí a nosí brýle, nebo když si člověk s potravinovou intolerancí nemůže dát oříškovou tyčinku. V současné době je bohužel se sluchovou vadou spojeno mnoho nesmyslných stereotypů a stigmatizace, která brání tomu, aby se oba světy posunuly dopředu a mohly mezi sebou bez problémů interagovat.“

 

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv EVY MICHÁLKOVÉ