Ivana: Díky kochlíku si užívám šustění listí i zvuk houslí

Scházíme se v půlce června v Klánovicích v jejím domě. A dopředu avizuje, že má velké překvapení. „V květnu jsem byla na operaci, už mám konečně dva kochlíky,“ vítá mě s úsměvem dvaapadesátiletá Ivana Zoulíková.

Na rozhovor se scházíme v pátek, tedy jen čtyři dny po prvním nastavení kochleárního implantátu. „Dlouho jsem se bála, že mi operaci překazí karanténa. A že půjdu třeba až za rok. A nakonec to vyšlo všechno v původním termínu. A jak se cítím? Jak slyším? Jsem naprosto nadšená!“

První „kochlík“ získala Ivana před pěti lety. „Tři roky se to všechno hezky vyvíjelo. Ale poslední dva roky mi hodně začala chybět druhá strana. Jakmile jsem se k mým studentům natočila špatnou stranou – tedy levou – vůbec nic jsem neslyšela. A přitom – když jsem se k nim otočila pravou stranou, kde mám kochlík, klidně mi mohli diktovat, nemusela jsem na ně ani vidět, a všechno jsem perfektně slyšela…“

Na levém uchu později přestala nosit sluchadlo. „Efekt ze sluchadla nebyl tak velký, jak bych si představovala a potřebovala,“ vysvětluje Ivana, pedagožka ze školy pro nedoslýchavé v Praze v Ječné, kde učí chemii a tělocvik.

Celé dětství v Ječné

V rodině ze strany Ivaniny maminky se vyskytovala nedoslýchavost. „Měl ji maminčin bratr i dědeček. Ale nebylo to nic vážného. Ale u mě se sešli dva přenašeči – maminka s tátou. Zajímavé je, že mé mamince dlouho nikdo nevěřil, že neslyším. Doktoři ji považovali za hysterickou maminku. Do jednoho roku jsem totiž přirozeně žvatlala. Ale pak se to rázem utnulo. Ale než rodiče přesvědčili lékaře, trvalo to… První sluchadla jsem dostala až ve dvou a půl letech.“

Následovala pravidelná logopedie. A nástup do školky do Ječné. A z ní Ivana pokračovala na tamní základní školu a následně gymnázium.

Nerada o sobě říkám, že jsem neslyšící

Když se ptám Ivany na ztrátu sluchu, odpovídá, že podle tabulek je neslyšící. „Nerada však o sobě říkám, že jsem neslyšící. Dnes to bohužel už neznamená jen úroveň sluchové vady. Když se dnes řekne, že je někdo neslyšící, automaticky se bere, že přijímá kulturu Neslyšících a je především znakující. Je hezké, že mají neslyšící svou kulturu, větší sebevědomí. Ale nerada zdůrazňuji velikost ztráty sluchu právě z toho důvodu. Považuji se „pouze“ za člověka se sluchovou vadou.“

Ivana zdůrazňuje, že je v pořádku, že jsou Neslyšící hrdí na svou kulturu i jazyk. „Vytrácí se však trošku pokora. Zapomínají, že nejsou jediní na světě, kteří mají problém. Neslyšící často automaticky předpokládají, že na ně všichni budou brát ohledy. Ale nemohou pořád zdůrazňovat jen svá práva… Tolik lidí má nejrůznější problémy. Je přirozenější pokusit se domluvit s okolím bez apelování na svá uzákoněná práva. A právě proto je tak důležitá perfektní znalost alespoň psané češtiny.“

Mezi Ivaniny studenty patří i několik osobností projektu Jsem jedno ucho. „Četla jsem příběhy hned několika osobností – učila jsem například Michaela Veselého, Pavlínu Spilkovou, Anetu Černohorskou, Markétu Spilkovou… Ale nejraději jsem měla třídu Radka Vavříka, to byla moje nejmilejší třída,“ zasní se Ivana.

Perfektní řeč? Hlavně se nebát mluvit!

Je pro ni po tolika letech nostalgické, že sama vychodila od školky až po gymnázium Ječnou. A teď jí pod rukama prochází nové generace neslyšících a nedoslýchavých žáků a studentů.

Když se vrací vzpomínkami zpátky na základní školu, přiznává, že první roky mluvila velmi špatně. „Ještě ve druhé třídě mi nikdo pořádně nerozuměl. Ale pak jsem se tak rozmluvila, že mě v páté třídě už rodiče pouštěli nakoupit.“

Jako pedagožka zdůrazňuje, že mnohem důležitější než perfektní řeč je nebát se mluvit. „A s tím také souvisí, že nejde jen o to, jak velkou má dítě sluchovou ztrátu. Velkou roli také hraje, jakou má povahu, jestli má nadání pro řeč. Někdo se naučí pěkně mluvit a je neslyšící, někteří jsou „jen“ nedoslýchaví a mají velké problémy.“

Ve výuce mluví, o přestávkách znakují

V Ječné pedagogové odedávna praktikovali orální metodu. O přestávkách byste tu však viděli spoustu znakujících žáků a studentů. Co na to říká Ivana?

„Nevadí mi to. Je to pro Neslyšící přirozené, že se mimo výuku baví svým mateřským jazykem. Ve škole máme hodně neslyšících dětí neslyšících rodičů. A to je důkaz, že tito rodiče berou Ječnou jako šanci, aby se jejich děti naučily mluvit. Chtějí a potřebují, aby se u nás naučily mluvit. A výhodu mají samozřejmě neslyšící rodiče, kteří mají slyšící babičky a dědečky.“

Ivana říká, že se sluchové vady často dědí ob generaci. „Proto je velká pravděpodobnost, že moje vnoučata také nebudou slyšet.“

V běžné škole by mě učení stálo spoustu energie

Během našeho hovoru se Ivana vrací vzpomínkami na gymnázium v Ječné. Patřila mezi výborné studenty, dokonce se účastnila chemických olympiád.

„Učení mě bavilo, ale šprtka jsem nebyla. Všechno jsem si totiž pamatovala ze školy. Jsem ráda za to, že jsem chodila právě na Ječnou. Když jsem o tom později přemýšlela, asi bych běžné gymnázium zvládla, ale stálo by mě to tolik energie, tolik sebeprosazování… Dřív ta možnost stejně ani nebyla! Inkluzi vnímám veskrze pozitivně, ale nesmí být za každou cenu. Občas je to nesmysl, ne každý se dokáže prosadit.  Pro mnoho žáků a studentů je vzdělávání ve speciální škole mnohem přínosnější. Já jsem vždy seděla uprostřed, odezírala jsem. Měla jsem tedy pohodlný přístup k informacím. Věděla jsem, že mi Ječná dává dobrý základ do budoucího života.“

Ve třídě měla Ivana osm spolužáků. „A šest z nás vystudovalo vysokou školu. A tehdy to bylo ještě bez veškeré pomoci nějakých speciálních center,“ zdůrazňuje Ivana, která absolvovala Přírodovědeckou fakultu UK.

V Akademii věd si plnila sen

Maturovala v roce 1986, státnice na Univerzitě Karlově složila v roce 1992. „Původně jsem se chtěla stát doktorkou. Ale vzhledem ke sluchové vadě jsem dostala stopku… Šla jsem proto na biochemii. Ale k medicíně jsem se obloukem vrátila, když jsem několik let pracovala na Akademii věd ve výzkumu kolem peptidových hormonů.“

Časem si však uvědomila, že jí chybí práce s dětmi. Oslovila proto tehdejšího ředitele gymnázia v Ječné, jestli by mohla na zkoušku učit studenty chemii.

„Dostala jsem dvě hodiny týdně. Osvědčila jsem se a další rok jsem už dostala plný úvazek a stala jsem se rovnou i třídní.“

Ivana si musela dodělat pedagogické minimum. Zvládla ho, když byly jejímu staršímu synovi přesně tři týdny…

Integrace? Není pro každého

Někteří pedagogové si integraci nemohou vynachválit. To však není případ Ivany. „Nejsem moc zastánkyní. Proč? Vidím to u nás na škole velmi často. Vrací se k nám na druhém stupni děti, které integraci nezvládly. A je to logické – na prvním stupni mají na školách jednu třídní učitelku, která je chrání. Na druhém stupni se však učitelé už střídají – a děti se sluchovým handicapem to pak sluchově nebo často i sociálně už nezvládají. Nedávají výuku, ale ani konflikty se spolužáky.“

Ivana učí už přes dvacet let. Jak se za tu dobu změnily z jejího pohledu děti? „Chybí jim pokora. A vytrácí se právě ta schopnost řešit běžné konflikty mezi sebou. Všechno za děti dnes řeší jejich rodiče, kteří si pak nám – pedagogům – stěžují. Současné děti se neumí poprat s běžnými problémy. “

S prvním implantátem začala psát blog

Před pěti lety, když jí voperovali první kochleár, začala psát Ivana blog. „Psala jsem ho pro všechny, kteří také uvažovali o kochlíku. Chtěla jsem, aby věděli, do čeho jdou. Aby si zároveň nedělali iluze, že budou hned rozumět. Mně to trvalo několik let… Musela jsem trénovat, rehabilitovat, nic nebylo zadarmo. Mozek si na to musel zvyknout. Ale o tom to je i v životě – když má pozitivní přístup, raduje se z maličkostí. Kdo hledá zázraky, je pak zklamaný…“

Ivana je z kochleáru nadšená. Ale ne všichni její radost sdílejí. „Psalo mi hodně bývalých studentů, proč jsem si to nechala dát. Dali mi najevo, že nejsou z mého rozhodnutí nadšení. Zdůrazňovali, že oni sluchovou ztrátu nepociťují, že oni všechno vnímají očima. Divili se, že nejsem spokojená s tím, co mám… Chodila mi opravdu dlouhá psaní… Paradoxem je, že někteří pak později sami šli na operaci a dnes už kochleár mají také…“

Sama je velmi tolerantní. Chápe některé důvody, které vedou Neslyšící k tomu, že se ke kochleárním implantátům stavějí negativně.

Mikrovlnka, pípnutí pračky i zvonek

„Většinou to jsou ti, co nežijí se slyšícími,“ dodává Ivana, které pomáhá sluch s orientací.

„Slyším mikrovlnku, pípnutí pračky, zvonek, lednici… Jako cyklistka za sebou slyším auto… Sluch je pro mě důležitý. Cítím se v tomto světě mnohem bezpečněji.“

Ale pak tu jsou ještě další zvuky, bez kterých si Ivana už nedovede představit svůj život. „Miluji vážnou hudbu. Se sluchadly také zněla hezky. Slyšela jsem fagoty, pozouny, violy… Ale housle jsem nikdy neslyšela! To přišlo až díky kochlíku… A pak tu jsou podzimní procházky v listí… Každé šustí jinak… Díky těmto zvukům je svět tak nádherný!“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Ivany Zoulíkové a Veronika Cézová

Blog Ivany Zoulíkové najdete na adrese: http://dva-kochleary.pise.cz/.