Jan Slezák: Mezi světem slyšících a neslyšících funguji díky kochleárnímu implantátu

Narodil se rok po sametové revoluci jako slyšící. Ve čtrnácti měsících ale prodělal Jan Slezák zánět mozkových blan. „Následkem byla oboustranná hluchota. Před druhým rokem jsem tak dostal sluchadla, ale nepomáhala mi. Se stoprocentní ztrátou sluchu jsem byl proto vhodným kandidátem na implantaci,“ popisuje Jan Slezák.

 

Prvním implantovaným dítětem v ČR

 

V létě 1993 ho ve Fakultní nemocnici Motol operoval profesor Lenhart z Německa za asistence doktora Zdeňka Kabelky.

„Byl jsem prvním dítětem implantovaným v České republice,“ říká Jan, který byl v době povinné školní docházky a studia na gymnáziu v Ječné ulici v Praze 2 – na škole pro sluchově postižené – jediným ve třídě, který měl KI.

 

A co se vlastně za těmi dvěma písmenky – KI – skrývá? Kochleární implantát je neuroprotéza, která se skládá z vnitřní a vnější části. Vnější část je minipočítač, který přenáší elektroakustické impulsy a mozek je vnímá jako řeč.

 

Životnost implantátu

Stejně jako počítač má ale i kochleární implantát svou životnost. „Zdravotní pojišťovny hradí jeho výměnu jen částečně. Můj procesor přestal fungovat dva roky před nárokem na jeho výměnu. Dva roky jsem měl procesor jen zapůjčený. Zdravotní pojišťovna žádost schválila. Ale podmínila výměnu procesoru doplatkem. Musel jsem sehnat 51 532 korun.“

Povedlo se. Prostřednictvím darovacímu portálu. „Na „kochlík“ mi přispělo několik desítek lidí z celé republiky, za což všem moc děkuji. Díky nim tak budu moci zase slyšet zvuky a řeč. A bomba je, že je tam i možnost streamování s hudbou, telefonování…“

Pro slyšící je to přirozené, pro Jana však nový kochleární implantát znamená opravdový dar. A také možnost zůstat ve stávající práci.

S manželkou znakuje, s kolegy mluví

„Jako elektromechanik občas jezdím na montáže, denně komunikuji se zákazníky, v práci navíc v poslední době více telefonuji. Díky novému typu kochleárního implantátu budu zase lépe rozumět a fungovat ve slyšící společnosti.“

Jan Slezák je v práci mezi slyšícími, mimo ni je však obklopen hlavně neslyšícími. Počínaje manželkou a přáteli, se kterými znakuje.

„S manželkou Evou používáme ke vzájemné komunikaci znakový jazyk. Je to pro ni pohodlnější, větší část života jen znakovala a odezírala,“ vysvětluje Jan, který je otcem dvou synů – jedenáctiměsíčního Jonáše a tříletého Tadeáše.

Starší Tadeáš je také neslyšící a v roce a půl byl implantován, mladší Jonáš je slyšící. Jeho rodiče jsou však připraveni na to, že i on může přijít o sluch.

„Kdyby se tak stalo, určitě ho také necháme implantovat,“ říká Jan Slezák. Kochleární implantát má i jeho žena. Dostala ho ale až v dospělosti, v roce 2013.

„Díky němu slyší kluky, pomáhá jí v komunikaci. Se syny mluví, na Tadeáše i znakuje.“

Cesta ke zvukům

Kochleární implantát Janovi otevřel cestu ke zvukům. A stejně důležitou roli sehrál v jeho životě i Spolek uživatelů kochleárního implantátu (SUKI), který v roce 1994 pomáhali zakládat jeho rodiče.

„Díky SUKI jsem byl už od dětství alespoň pár dní v roce ve společnosti „stejných“ dětí jako jsem já. Doteď se účastním jarních, letních i podzimních víkendových setkání, kde sdílíme zkušenosti s dalšími rodiči implantovaných dětí. Každé takové setkání je velmi přínosné a jedinečné,“ vysvětluje Jan Slezák.

A jaké má jeho rodina sny do budoucna? „Určitě cestovat a věnovat našim dětem. Chceme, aby zažily to nejlepší, aby měly úžasné dětství. Chceme s nimi objevovat hory, moře, prolézačky, atrakce… Ne aby byly často doma a závislí na technologiích – tabletu či televizi. Nechci, aby znaly míčové hry a výhledy z hor jen z televize. Chci, aby je poznaly na vlastní kůži.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv JANA SLEZÁKA