Jana: Když o mně někdo pochyboval, motivovalo mě to, abych mu dokázala, že to zvládnu

kk

 


Její táta ohluchl následkem zánětu mozkových blan, u její maminky příčinu ztráty sluchu lékaři nikdy nezjistili. Když pak čekali Janu, zašli si rodiče na genetiku.

„Doktoři jim řekli, že na 99 procent budou mít slyšící dítě… No, tak jsem jednoprocentní dítě,“ směje se osmadvacetiletá Jana Havlová.

Ve čtyřech a půl letech dostala kochleární implantát na pravé ucho. „Stala jsem se tak prvním implantovaným neslyšícím dítětem neslyšících rodičů,“ vypráví Jana.

Operaci provedl docent Kabelka v Praze. Jany slyšící babička se musela zaručit, že výuka její vnučky bude probíhat bez znakového jazyka.

S babičkou čeština, s rodiči znakový jazyk

„Všichni si myslí, že mi babička implantát vnutila, ale ta ho naopak nechtěla. A prosadila si to mamka jako neslyšící. Nakonec jsem bilingvní – u dědy a babičky jsem se učila číst a psát česky, s rodiči jsem používala znakovku.“

Komunita Neslyšících často nechce o kochleárních implantátech ani slyšet. Co tedy říkají na to, že Jana jako neslyšící má implantát?

„Berou mě. A říkají, že já jsem výjimka. Ale já to tak nevnímám. Třeba slyšící rodiče si mnohdy myslí, že dají svým dětem implantát a dítě hned začne mluvit. Ale tak to není. Kochleár, to je celoživotní trénink mluvení a poslouchání… Slyšícím tak vyčítám, že integrace kolikrát není úspěšná, protože nejsou dost trpěliví a myslí si, že dítě bude všechno umět hned… A pokud dítě selže, přesouvá se k neslyšícím. Ti ho ale mezi sebe většinou nepřijmou. Právě proto, že má kochleár… To zase vyčítám neslyšícím. Místo aby takového člověka přijali a naučili ho znakovku, často ho odstrkují.“

Do mateřské školky nastoupila v Hradci Králové. „Školka byla pro děti s vadami sluchu. Místo výuky se tam ale pořád hrály jen hry, to se mamce nelíbilo. Proto si vydupala, abych přešla do školky pro děti s vadami řeči.“

Protože byla Jana velmi zvídavé dítko, po školce se rodiče rozhodli, že Janu zkusí integrovat do běžné základní školy.

„Byla to taková malá vesnická škola, první až pátá třída, maximálně patnáct dětí… S logopedkou a ve spolupráci se speciálně pedagogickým centrem jsem školu zvládala bez problémů. Ve třídě jsme pak měli i nevidomou dívku a kluka s dysgrafií. Navzájem jsme se všichni respektovali.“

Třídní lump

Jana přiznává, že školu zvládala v pohodě. Horší to bylo s kázní. „Byla jsem takový třídní lump. Hráli jsme si se spolužáky na policajty, nosila jsem do školy plastové pistole, pouta… Jednou si kvůli tomu babičku dokonce zavolali do školy,“ směje se Jana.

V páté třídě několik jejích kamarádů přemýšlelo o osmiletém gymnáziu v Hradci Králové. Rozhodla se, že to také zkusí. „Doma sice kroutili hlavou, ale řekli, že jestli chci, ať si přijímačky vyzkouším. A vyšlo to.“

Přestože měla sluchový handicap, patřila mezi premianty. „Jednou přišla s opraveným diktátem naše češtinářka a ptala se, kdo měl podle nás nejlepší diktát. Všichni tipovali, že to byla jedna naše třídní šprtka. A naše češtinářka řekla, že ta to nebyla… A že by to stejně nikdo asi neuhodl… No a nejlepší diktát jsem měla já!“

Jana přiznává, že ji někdy spolužáci podceňovali. A čím více, tím více jim pak chtěla dokázat, že se mýlí. A že i navzdory handicapu dokáže všechno jako oni.

Kopírování sešitů

„Hodně jsem vynikala třeba ve sportu. A tenkrát bylo nepřijatelné, aby byla holka lepší než kluci… A nebylo to jen ve sportu, ale i v mnoha předmětech. A to jsem neměla žádného tlumočníka, ani přepisovatele… Jediné, v čem mi ve škole vyšli vstříc, bylo, že jsem si mohla kopírovat zápisky. Ty jsem si pak přepsala a pak už jsem se nemusela učit doma.“

Blížila se maturita. A Jana musela v Hradci Králové do speciálně pedagogického centra kvůli posouzení, do jaké kategorie spadá (pozn. existují tři skupiny, každá skupina má vlastní navýšení času plus možnost využití služeb tlumočníka).

„Když se mě ptali, jestli potřebuji pomoc, řekla jsem, že žádný čas navíc nepotřebuji, jen jsem chtěla zrušit poslech anglického jazyka. A oni, že ano, že to tak napíší do papírů. A pak mi ten papír vystavili a já jsem četla, že nejsem v první, ale ve druhé skupině, protože mám prý problém s pochopením slovních obratů! Chtěla jsem to reklamovat, ale protože to vypracovali na poslední chvíli, už nebyl čas to změnit. Když jsem to donesla naší češtinářce, která byla zároveň výchovnou poradkyní, řekla mi, že mám češtinu naprosto v pořádku…“

Jak to Jana vypráví s takovým zápalem, je mi jasné, že na reklamaci nakonec určitě došlo…

„Ano, samozřejmě, že jsem tam po maturitě přišla a řekla jsem jim to. Omlouvali se a řekli mi, že mi tím chtěli pomoct. Byla jsem první ročník, který skládal státní maturitu. A napsala jsem všechno v normálním čase, nepotřebovala jsem navíc ani minutu… Proto mě mrzelo, že ve speciálně pedagogicko-psychologickém centru nebrali v potaz, co chci já, ale chtěli mě chránit…“

Policie ani armáda neprošla. Kvůli sluchu

Už dlouho před zkouškou z dospělosti Jana koketovala s prací u policie nebo armády. „Kvůli sluchu to ale nebylo možné. Proto jsem hledala něco, co by se blížilo spravedlnosti. A napadla mě práva.“

Profese právničky ji lákala už v dětství. „Bylo mi asi dvanáct let a mamce jsem řekla, že by vypadalo hezky, kdybych se jmenovala JUDr. Jana Havlová. Mamka se mi jen smála, že je blbost, abych byla neslyšící právničkou. A teď jsem dokonce předběhla sama sebe – je mi 28 let a už studuji velký doktorát – Ph.D.“

Ani na gymnáziu jejímu přání stát se právničkou nepřikládali velkou váhu. „Když jsem to řekla jednomu profesorovi, pochyboval… To mě naštvalo. Utvrdilo mě to v tom, že se stanu právničkou.“

Na Masarykově univerzitě vystudovala práva a během studií využívala služeb Střediska Teiresiás. „Nejvíce jsem využívala služeb přepisovatelů, tlumočnických služeb jen párkrát. A u státnic jsem měla tlumočníka jen pro jistotu. Měli jsme totiž jednu zrakově postiženou profesorku. A té jsem jako sluchově postižená občas hůře rozuměla, proto jsem měla v tlumočníkovi jistotu, že všemu správně porozumím.“

K ombudsmance na praxi

Ještě za studií nastoupila na praxi k ombudsmance Anně Šabatové. A když se tam v roce 2018 zřídil monitorovací orgán pro ochranu práv osob se zdravotním postižením, nastoupila na celý úvazek. Na starosti měla zaměstnávání a přístupnost/bezbariérovost.

„Řešila jsem podněty stěžovatelů, připravovala jsem výzkumnou zprávu k přístupnosti dopravy nebo přeložila Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením do českého znakového jazyka.“

V současné době Jana pracuje pro svou alma mater – Masarykovu univerzitu – jako právnička a odborná pracovnice.

„Připravuji pracovněprávní smlouvy a další věci. A jelikož umím anglicky, podílím se i na projektu MobiDeafDict, ve kterém překládáme anglická slovíčka do českého znakového jazyka.“

Právě na své alma mater nyní Jana píše dizertační práci na téma Diskriminace sluchově postižených osob v pracovněprávních vztazích. „Mám ji hodně praktickou. Chtěla bych docílit toho, aby si akademická obec uvědomila, že mají neslyšící problémy s češtinou,“ popisuje Jana.

Vzhledem k tomu, že je pro mnoho neslyšících vzorem, čas od času se jí ptají lidé se sluchovou vadou, jestli by také mohli jít studovat práva.

Práva? Jen když umíte perfektně česky

„Na rovinu jim říkám, že pokud umí perfektně česky, mohou. Pokud ne, tak práva vystudují těžko. Právní texty jsou i pro slyšící náročné, natož pro člověka, pro kterého je mateřským jazykem jazyk znakový,“ vysvětluje Jana.

Tu z její dosavadní praxe právničky nejvíce mrzí, když neslyšící podepíší smlouvu a potom si stěžují, že nevěděli, co podepsali.

„Musí se naučit bránit. Dokola všem opakuji, že mají nárok vzít si smlouvu domů a v klidu si ji prolistovat či si rovnou přizvat tlumočníka znakového jazyka. Často řeším rozvody či dědictví. A protože chci, aby neslyšící rozuměli všemu, přeložím jim to často celé. Je to lepší, než kdyby mě pak obvinili, že jsem jim něco neřekla. Takhle jsem nedávno tlumočila do znakového jazyka celou hypoteční smlouvu.“

Nešvar zaměstnavatelů vůči neslyšícím? Výpověď dohodou

Stejně tak Jana varuje před dalším nešvarem, se kterým se často setkává. „Neslyšící se nechají zaměstnavatelem dotlačit k tomu, aby dali výpověď dohodou. Ale když ji podají a jdou pak na úřad práce, dostanou nižší příspěvek, než kdyby dostali klasickou výpověď.“

Masarykova univerzita je nejen místem, kde se Janě daří pracovně. Díky své alma mater si zde našla i partnerku.

„Seznámily jsme se v roce 2014 na desetidenním studijním pobytu v Londýně, kam jsme se jely učit britský znakový jazyk a angličtinu.“

Pomyslná jiskra přeskočila hned. A v magickém datu 7. 7. 2017 se vzaly.

Komunikace s partnerkou? Dvojjazyčná

Kristýna je nedoslýchavá a má sluchadla na obou uších. Umí znakovat. Stejně tak má skvělou češtinu. Proto spolu komunikují dvojjazyčně.

„Kolikrát, když domů přijdu unavená, už nechci nic slyšet. Sundám tedy kochleár a Kristýna na mě musí znakovat,“ směje se Jana.

Vzhledem k tomu, že spolu Jana s Kristýnou uzavřely registrované partnerství, mají omezené možnosti rozhodování v mnoha oblastech.

„Pokud by Kristýna byla v nemocnici, mám možnost získat informace o jejím zdravotním stavu. Ale to je vše. Není tu možnost případného vdovského důchodu, nemáme možnost společného jmění manželů, vdovského příspěvku… Proto je pro nás velké téma zrovnoprávnění manželství i pro osoby stejného pohlaví,“ říká Jana, která by do budoucna ráda založila rodinu.

17 titulů mistryně republiky

Jana je nejen skvělá právnička, ale i sportovkyně tělem i duší. Basketbal, florbal, tenis. Všechno jí šlo. Ale ve dvanácti letech ji nakonec pohltil badminton, ve kterém sbírá medaile dodnes.

Jen pro představu – má 17 titulů mistryně republiky. „A ten poslední zápas jsem vyhrála 21:1 a 21:1. A to jsem hrála jenom na 25 procent,“ směje se Jana.

Mistrovství republiky neslyšících v badmintonu se účastní pravidelně. Stejně tak ale nezanedbává ani zahraniční turnaje. Z mezinárodního turnaje neslyšících na Ukrajině si dovezla nedávno bronzovou medaili, na Mistrovství Evropy neslyšících byla pátá. A na žebříčku českých (slyšících) badmintonistek je v současné době na 35. místě.

Ve dne v práci, brzy ráno a po večerech na kurtech. Tak vypadá její denní rutina. „V pondělí a čtvrtek mám od sedmi do devíti večer tréninky. Dále mám další dny i kondiční tréninky, sparing zápasy…“

Protože se s Janou scházíme ve čtvrtek a po rozhovoru míří rovnou na trénink, překvapuje mě, že si objednává medovník.

„Spaluji tolik kalorií, že si to mohu klidně dovolit,“ směje se Jana a s raketou spěchá na badminton…

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

 

 

 

Vytisknout