Jaruška Struhařová: S kochleárním implantátem jsem váhala. Bála jsem se, jestli mě budou mít Neslyšící rádi

Poprvé jsem se s devětatřicetiletou Jaruškou Struhařovou viděla naživo ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. To se psal rok 2020. Rok nato jsem se, úplnou náhodou, během výletu po Moravě zastavila v restauraci ve Valašském Meziříčí. A tam byla Jaruška zrovna na večeři se svými rodiči.

A nyní, když se píše rok 2022, se potkáváme potřetí. A kruh se uzavírá. Rozhovor děláme ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí…

To, že jsou její rodiče slyšící, to jsem zaznamenala již v té restauraci v roce 2021.



 „Ano, jsou slyšící. Ale rozhodně nejsem jediná neslyšící v rodině,“ zdůrazňuje Jaruška, která říká, že její dva bratranci jsou nedoslýchaví. „A já? Já jsem s kochleárním implantátem nedoslýchavá, ale považuji se za neslyšící,“ říká Jaruška a zadívá se na Verunku, mojí devatenáctiměsíční dceru, která je se mnou na rozhovoru a fascinovaně kouká na Jarušku, která znakuje.

„Cítím z Verunky pozitivní energii, je velmi vnímavá,“ usmívá se Jaruška.

Narodila jsem se jako slyšící

Považuje se za neslyšící, narodila se však jako slyšící. „Přestala jsem slyšet kolem druhého roku. Lékaři mi zjistili velmi těžkou percepční sluchovou vadu oboustranně.“

Stále však měla zbytky sluchu. V sedmnácti letech ale najednou přestala slyšet úplně. A dodnes si přesně vybavuje to pondělní ráno, kdy k tomu došlo…

„Byla jsem v prvním ročníku střední školy a jela jsem z domova z Kyjova do školy do Brna, bylo mi 17 let. Autobus jel zrovna takovou kopcovitou cestou. A najednou ticho! Vůbec nic jsem neslyšela! Lekla jsem se, hrklo ve mně… Na ten pocit nikdy nezapomenu. Pak mě napadlo, že se mi třeba vybila baterie ve sluchadle. Měla jsem tehdy tlačítkový mobil, hned jsem psala mamce. A ta mi napsala, že musím domů.“

Jaruška ihned zamířila k lékaři na ORL na vyšetření. „Zkusili kapačky, nepomohly. Nezabraly ani léky. Nezbylo mi nic jiného než přijmout fakt, že jsem neslyšící. Bylo mi líto, že už neuslyším silné zvuky, na které jsem byla zvyklá.“

Neslyšící spolužáci byli proti operaci

Stala se neslyšící, jediná možnost, jak znovu slyšet, byl kochleární implantát. „Váhala jsem. Zrovna to bylo období, kdy Neslyšící kritizovali implantace. Dnes už je to v pohodě, ale tehdy byla taková doba… Váhala jsem. Říkala jsem si, když budu mít kochleár, jestli mě Neslyšící ještě budou mít rádi, jestli se se mnou budou kamarádit. Neslyšící spolužáci byli proti tomu, abych šla na operaci. Hodně mě to mrzelo,“ vzpomíná Jaruška.

Po náročném komplexním vyšetření byla schválená jako vhodný kandidát na implantaci. „Maminka mě uklidňovala, že musíme věřit odborníkům, že v mém případě implantát fungovat bude a sluchový vjem mně v životě hodně pomůže.“

Implantace k narozeninám

Nakonec po dvou letech čekání dostala kochleární implantát k devatenáctým narozeninám – 26. září 2002. Těšila se. Ale zároveň se v ní mísil strach z neznámého.

„Měla jsem obavy, protože se jednalo o mou první velkou operaci. Navíc trvala dlouho – tehdy to bylo více než čtyři hodiny.“

Všechno dopadlo dobře. Ale kvůli narkóze měla po operaci velké bolesti hlavy a zvracela. „Také jsem měla zablokovanou krční páteř, takže jsem pak musela nosit bílý nákrčník a chodila jsem na rehabilitace a masáže,“ popisuje Jaruška.

První zvuky

A jaké zvuky uslyšela po prvním nastavení kochleárního implantátu? To ví Jaruška úplně přesně. „Poprvé v životě jsem slyšela ptáčky! A také z vedlejšího pokoje v Motole spláchnutí toalety – ale to jsem nevěděla, že je to zvuk spláchnutí,“ směje se.

Když se ptám, jestli někdy zalitovala svého rozhodnutí dát si kochleární implantát, zakroutí rezolutně hlavou. „Vůbec toho nelituji! Je to pro mě zázrak! Zvukový vjem je něco nenapodobitelného, je to dojemné…“

Ale jedním dechem přiznává, že byla chvíli smutná kvůli některým Neslyšícím. „Rádi ukazují na příklady nepovedených implantací. Já jsem jim však argumentovala, že u mě dopadla operace dobře. A že také záleží na tom, jestli chce člověk žít s implantátem, chodí poctivě na logopedie, pracuje na sobě, aby využil veškeré výhody, které implantát přináší. Když jsem jim ukázala, že mi zůstala identita Neslyšícího, že umím dobře používat znakový jazyk a ne znakovanou češtinu… Myslím, že na mě teď nahlížejí více s respektem a jsou s tím smíření. Často ani neslyšící o tom neví, že mám kochleární implantát, protože řečový procesor mám schovaný za vlasy, což je velká výhoda. Nikoho nenapadne, že mám implantát.“

Často také dostávala otázky, jestli může díky kochleárnímu implantátu telefonovat. „Odpovídám vždy, že jen s rodiči. Kdyby mi volal někdo cizí, například lékař, cítím, že by mohlo dojít k nedorozumění, takže cizí telefonní čísla neberu.“

Slyším babiččin hlas!

Díky kochleárnímu implantátu také pravidelně telefonuje babičce, která bydlí hodinu od Valašského Meziříčí.

„Pamatuji si, jak jsem v dětství pozorovala maminku, která telefonovala s babičkou. Pokaždé, když položila sluchátko, jsem se vyptávala, o čem si povídaly. Teď jsem šťastná, že už se nemusím vyptávat. Mohu babičce konečně volat sama. Slyším její hlas a mohu se s ní bavit napřímo!“ raduje se Jaruška, která žije ve Valašském Meziříčí kousek od školy.

Narodila se ale ve Zlíně. Když ve třech letech měla nastoupit do školky pro sluchově postižené, rodiče navštívili školu ve Valašském Meziříčí. „Pan ředitel mi však doporučil Mateřskou a základní školu pro nedoslýchavé v Kyjově.“

„Často jsem na internátu plakala, rodiče těžce nesli, že bych měla být od tří let na internátu mimo domov.Rodiče našli bydlení v Kyjově a přestěhovali jsme se, abych mohla do školky a školy denně docházet. Opravdu to kvůli mně udělali,“ usmívá se Jaruška.

Zubní technik se neotevřel

V Kyjově navštěvovala i základní školu. A když ukončila povinnou školní docházku, chtěla na obor Zubní technik do školy pro sluchově postižené v Berouně. Na obor, který je nyní v Praze v Radlicích.

„Ten rok se však obor neotevřel. Pak jsem dostala tip na Střední průmyslovou školu oděvní v Brně, kam jsem se přihlásila se sebezapřením. Říkala jsem si, že to nebude tak špatné. Hodinu cesty z Kyjova do Brna. Zůstala jsem v Brně na internátu.“

Nakonec však svého rozhodnutí nelitovala. „Měla jsem dobré spolužáky a skvělé učitele, kteří znakovali! To mne velmi překvapilo! Zatímco v Kyjově nám zakázali při vyučování znakovat, na střední škole učitelé znakovali! Do té doby jsme na základní škole znakovali pouze potají o přestávkách a používali jsme vymyšlené vlastní znaky. Komunikovali jsme i znakovanou češtinou, protože jsme neměli možnost potkávat se s jinými neslyšícími. Znaky jsme se tedy neměli kde učit.  Až na střední škole jsem nabrala velké množství vědomostí a začala jsem se skvěle rozvíjet. V Kyjově byla orální metoda. Když zrovna učitelé přišli do třídy, tak jsme se spolužáky přestali znakovat a začali jsme mluvit. Vzpomínám si, jaká byla doba… Je však také pravda, že dříve jsme proto uměli dobře mluvit i odezírat v běžné komunikaci.“

Studijní typ?

V Brně se jí nakonec natolik zalíbilo, že tam nastoupila na Masarykovu univerzitu. Cesta k tomu ale byla trošku trnitá…

Zatímco Jaruška si dovedla představit, že by po střední škole začala pracovat, její třídní učitelka jí doporučila, aby pokračovala ve studiu na vysoké škole.

„Do té doby jsem si myslela, že nejsem studijní typ. Ale nakonec jsem zjistila, že asi ano! Vždyť já se celý život pořád vzdělávám, chodím na různé kurzy, baví mě to! Přemýšlela jsem, že bych byla návrhářkou oděvů. Konstrukce oděvů a nákresy oblečení, to se ovšem učilo jen v Liberci. A tam bych bez tlumočníka a přepisovatele byla ztracená. Našla jsem si tedy na Masarykově univerzitě obor Výtvarná výchova. A zjistila jsem, že tam mají Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás v Brně.“

Malovala jsem pro ostatní spolužáky

Uvědomovala si však, že bude mít u zkoušek oproti ostatním studentům velkou nevýhodu. „Nekreslila jsem ve volném čase, rodiče mě k tomu nevedli. Pak jsem si ale vzpomněla na jeden předmět na střední škole, kde jsme kreslili návrhy oblečení. Měla jsem z celé třídy nejhezčí výtvory a spolužáci mě prosili, jestli bych jim to také nenamalovala, aby měli pěkné známky. Věděli, že pro mě to byla zábava, zatímco oni by se trápili. Nedělalo mi to problém. Udělala jsem jim radost a cítila jsem se hrdá, že dokážu malovat.“

Odvolání se povedlo

Její o dva roky mladší sestra docházela do kroužku výtvarné výchovy. Jaruška ji tedy poprosila, jestli by ji mohla připravit na přijímací zkoušky.

„Pomohla mi kreslit busty, spoustu různých zátiší… A hned v prvním kole zkoušek jsem opravdu nakreslila bustu a postoupila jsem do dalšího kola! Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit!“

Druhé kolo bylo pro Jarušku velmi těžké, protože tématem byla Rajská zahrada. „Bylo to velmi abstraktní, toto kolo jsem nezvládla. A pak bylo ještě třetí kolo – test studijních předpokladů – a tam mi to také nedopadlo. Ve Středisku Teiresiás mi však poradili, abych se zkusila odvolat. A podařilo se!“

Náročný dvouobor

Studium bylo velmi náročné i proto, že šla na dvouobor – Učitelství speciální pedagogiky pro střední školy a Výtvarnou výchovu. Bylo těžké to skloubit, ale měla jsem k dispozici tlumočnici. A tomu, čemu jsem neporozuměla, jsem se naučila díky mamince, která mi ve studiu hodně pomohla. Za to si jí opravdu vážím, jakou se mnou měla trpělivost. Po bakalářském studium jsem si totiž myslela, že půjdu rovnou do práce. Mám nezapomenutelnou momentku. Úplnou náhodou jsem potkala na chodbě ve škole paní profesorku a ta se mě ptala, co budu dělat dál. Řekla jsem jí, že půjdu do práce. Vymluvila mi to a řekla, že se mám hned přihlásit na navazující magisterské studium. Nebyla jsem z toho nadšená, že mě přijali studium. Nemohla jsem uvěřit, že ještě budu studovat, ale jsem vděčná, že jsem pokračovala dál. Jsem za to moc ráda, že jsem to nevzdala ani během studia.“

Potřebovala změnu

Po absolvování vysoké školy obeslala všechny školy pro sluchově postižené. „Bylo mi jedno, kam nastoupím. Ale bohužel měli všude plno. Na rok jsem se tak stala sociální pracovnicí v Kyjově v Centru pro sluchově postižené Hodonínsko. Ale nebyla to práce pro mě, necítila jsem se na to.“

Zamířila tedy zpátky do Brna, kde pracovala osm let jako asistentka pedagoga a učitelka na základní škole. Pracovala i v České unii neslyšících v Brně jako lektorka znakového jazyka a sociální pracovnice. A vyzkoušela si i externí lektorku znakového jazyka na zdravotnické VOŠ. Před dvěma roky však cítila, že potřebuje životní změnu.

„Změnu zaměstnání i života. Zkrátka komplexní změnu. Vrátila jsem se tak oklikou zpátky do Valašského Meziříčí, kde jsem šťastná.“

Má to blíž k babičce i k příbuzným.

Lektorka znakového jazyka pro slyšící kolegy

Ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí učí v první až desáté třídě předmět Dramatická výchova. A jejím druhým povoláním je lektorka znakového jazyka pro učitele.

„Je důležité, aby se právě slyšící učitelé zlepšovali ve znakovém jazyce. Neslyšících kolegů tu mám 11, ale většina pedagogického sboru je slyšící.“

Jak jde znakovka slyšícím kolegům? „Někteří mají snahu, posouvají se. Jiní ale zůstávají stále na místě. Záleží na jejich povaze, motivaci, zkrátka na tom, jak přistupují ke kurzu,“ krčí rameny.

V současné době ji zaměstnávají tyto dvě práce, ale třetí už je také na dohled. Jaruška jezdí už dva roky na akreditovaný kurz arteterapie v Praze

„Učí to 17 slyšících lektorů a je to fantastické. Už mám před sebou poslední, listopadový víkendový kurz. A pak dostanu certifikát. Co s ním budu dělat? To se teprve uvidí. Ale přála bych si založit kroužek pro studenty střední školy.“

Valašsko – můj domov

Jak bude její život vypadat za deset, dvacet let? „Věřím tomu, že budu žít už navždy ve Valašském Meziříčí. Cítím, že jsem tu doma. Narodila jsem se ve Zlíně na Valašsku, pak jsem přes Kyjov zamířila do Brna a kolečko je uzavřené tím, že jsem zpátky na Valašsku. Cítím, že tu zůstanu. A budu věřit, že si mě časem objednají neslyšící na kurz arteterapie,“ říká Jaruška.

Loučíme se. A když mě Jaruška doprovází ze školy, ptám se na historickém schodišti, jestli bychom tento rozhovor zvládly i samy – bez tlumočníka Mirka Scherkla.

„Ano, zvládla bych to i bez něj. Ale tlumočník je moje jistota. Může nastat komunikační šum… Mít tlumočníka je pro mě pohodlnější,“ usmívá se a vyprovází mě do rozlehlé zahrady školy, kde již příjemně hřeje podzimní polední slunce…

Text: VERONIKA CÉZOVÁ