Jindřich Mikulík: Nemám moc trpělivosti. Se slyšící ženou bych být nemohl

„Kdy jsem si uvědomil, že jsem neslyšící? Nikdy jsem to neřešil, měl jsem i neslyšící rodiče, takže jsem to bral tak, že jsem stejný jako oni,“ krčí rameny sedmadvacetiletý Jindřich Mikulík.

Sedíme naproti sobě v porubském zámku v Ostravě. Je to symbolické, že první rozhovor do nové knížky vzniká právě na Moravě…

Jindřich, který tu celý den provází slavností k Mezinárodnímu týdnu neslyšících, je původem z Nového Jičína, studoval ve Valašském Meziříčí a do Ostravy v den našeho rozhovoru přijel z Hrušovan. Já jsem celý život bydlela v Praze a do Ostravy jsem přijela z Frýdku-Místku. A tlumočnice Radka Kulichová pochází z Krkonoš a do Ostravy dorazila z Brna…

Nový Jičín, pak Kopřivnice a Valašské Meziříčí

Jindřich se sice narodil v Novém Jičíně, ale pár let žil s rodiči i v Kopřivnici. Největší část svého dětství však prožil v jiném městě – ve Valašském Meziříčí.

„Do školy pro sluchově postižené jsem chodil odmalička. Absolvoval jsem tam školku, základní i střední školu – vystudoval jsem pětiletý obor Elektronické počítačové systémy, který byl zakončen maturitou,“ popisuje Jindřich.

Tento obor zvládal bez problémů. „Škola byla lehká, výuka probíhala ve znakovém jazyce, zároveň však byla umožněna i totální komunikace – znakovalo se, ale i mluvilo. Byl brán ohled na speciální potřeby studentů. Byl jsem tam tedy spokojený.“

Potom zamířil do Brna. Napoprvé ale přijímačky nedopadly. „Hlásil jsem se na Masarykovu univerzitu na obor Speciální pedagogika. Nezadařilo se, proto jsem se v Brně přihlásil na zkrácené studium s výučním listem v oboru Knihař. Byla to zajímavá zkušenost – má první integrace se slyšícími.“

Druhý rok se již zadařilo a na Masarykovu univerzitu se dostal. Začal studovat právě obor Speciální pedagogika. „Vlastně to bylo dvouoborové studium – zkombinoval jsem to s matematikou.“

Poprvé mezi slyšícími spolužáky

Díky tomu, že mohl porovnat výuku mezi neslyšícími na střední škole a výuku mezi slyšícími na oboru Knihař, potvrzuje, že vidí mezi školami velký rozdíl.

„Slyšící jsou hodně napřed s informacemi, mají jich ze školy více,“ říká ze své zkušenosti. „Jsem tedy rád, že jsem ještě před vysokou školou zvládl rok studovat se slyšícími, hodně mi to dalo a usnadnilo mi to pak vstup na akademickou půdu.“

Ve chvíli, kdy se chci v rozhovoru vrátit ještě zpátky, právě ke knihařskému oboru, se mi probudí dcera Verunka a dožaduje se pozornosti.

Začne plakat. Než se otočím ke kočárku, Jindřich už znakuje: „Verunka ti pláče.“

„Jak to víš?“ ptám se ho a tlumočnice mu to překládá.

„Vidím! Lítají tam ruce, nohy… Verunka se rozčiluje v kočárku,“ směje se Jindřich. V tu chvíli si vzpomenu na památnou větu, kterou prohlásil Míra Kindel, 13. osobnost projektu Jsem jedno ucho. „Veru, já slyším očima!“

Po krátké přestávce se vracíme k rozhovoru. Jindřich popisuje, proč si po tom, co ho nepřijali po maturitě do Brna na vysokou školu, vybral raději další roční studium namísto dočasného nástupu do práce.

„Po maturitě jsem nechtěl pracovat, už bych se ke studiu nedokopal,“ směje se Jindřich.

A přiznává, že knihařství ani nebyl jeho vysněný obor… Navíc ze začátku ani nebylo jasné, jestli se najde tlumočník.

„Hledal se skoro tři měsíce. Od července. Tři týdny jsem pak chodil do školy bez tlumočníka. Byla to šílená doba. Sám neslyšící mezi slyšícími, spolužáci se o mě nezajímali, nekomunikovali se mnou… Učitelky věděly, že jsem neslyšící, tak mi rovnou daly všechny materiály… Jinak to nešlo, protože mluvily rychle, nemohl jsem ani pořádně odezírat. Nudil jsem se… Až pak si ke mně přisedla jedna spolužačka a začala se mnou komunikovat tak, že mi psala všechno na papír…“

Spolužačka chtěla Jindřichovi pomoct, snažila se napsat co nejvíce informací. „Ale nestíhala si vše zapisovat, tak jsem měl jen velmi redukované informace. Pak se třeba řekl nějaký vtip a já jsem byl mimo obraz… Byly to pro mě krušné chvíle, neboť jsem byl odmalička zvyklý mít maximum informací a najednou jsem byl stále pozadu a nechytal jsem se. Pak mi ale oznámili, že mi našli tlumočníka…“

Trvalo, než jsme si s tlumočníkem „sedli“

Tlumočník měl vystudovaný obor Speciální pedagogika. „Neuměl tak zcela znakovat, ale aspoň něco,“ usmívá se Jindřich, který byl zvyklý si ve Valašském Meziříčí všechno domluvit sám. Tlumočníka do té doby nevyužíval. Proto i nějaký čas trvalo, než si s tlumočníkem „sedli“.

„Rychle jsem znakoval a tlumočník nestíhal mluvit. Trvalo mi, než jsem se tlumočníkovi přizpůsobil.“ A Jindřich dodává, že s tím bojuje dodnes.

Zlepšil se po zapojení tlumočníka Jindřichův vztah s jeho slyšícími spolužáky? Jindřich se zamýšlí. „Ale jo. Myslím, že to pro některé spolužáky bylo motivací se mnou zkoušet znakovat. Dokonce se i pár znaků naučili. Je ale fakt, že mnoho z nich za celou dobu ani nenapadlo, že by se mnou mohli komunikovat třeba písemně – že by mi to, co chtějí sdělit, napsali třeba na papír.“

Nemohl bych být s někým, kdo neumí znakovat

Ještě než jsme spolu začali dělat rozhovor, Jindřich choval mou sedmiměsíční dceru Verunku. „K dětem máš blízko, viď?“

„Ještě abych neměl, doma jich mám pět!“ směje se Jindřich. Ženil se ve dvaadvaceti letech a už o rok později přivítal na svět první dítko. „Doma bylo už ale třetí v pořadí,“ směje se Jindřich, který vychovává s manželkou ještě dvě její ratolesti. „Manželka měla muže, který ale bohužel zemřel,“ vysvětluje.

Když se bavíme o jeho manželce, Jindřich jen září. A pochvaluje si, že má právě neslyšící ženu. „Říkám to na rovinu – já bych se slyšící ženou být nemohl. Nemám trpělivost, neumím někomu něco zdlouhavě vysvětlovat. Proto bych ani nemohl být lektorem znakového jazyka. To bych nedával,“ směje se Jindřich, který dodává, že jeho bratr však se slyšící dívkou chodil.

„A manželka je tedy neslyšící?“ ptám se.

„No, vlastně nedoslýchavá. Ale perfektně znakuje, ve znakovce dokáže všechno vysvětlit. A když je potřeba něco vyřídit, tak se domluví. Takhle mi to vyhovuje.“

„Slyšící partnerka tedy u tebe nikdy neměla šanci. Co ale taková tlumočnice znakového jazyka?“

„Tak ta by ve znakovce byla dokonalá, to bych si dokázal představit. Hlavně bych zkrátka jen nechtěl nikoho učit znakovku. Pro mě je důležité, aby partneři měli komunikaci ve stejném jazyce… Ale znám několik neslyšících, kteří chodí se slyšícími. Přeji jim to. Když se navzájem respektují, proč ne. Ale je důležité, aby se slyšící s neslyšícími respektovali. Aby respektovali kulturu neslyšících…. A kdyby se třeba slyšící nechtěl účastnit aktivit ve světě neslyšících? Takový vztah by určitě dlouhodobě nemohl fungovat,“ myslí si Jindřich.

Táta na plný úvazek

Pět dětí, to by dalo zabrat leckterému tatínkovi. Natož Jindřichovi, který se stal prezidentem organizace ASNEP…

„Stát se prezidentem, to nebylo mým cílem,“ směje se. „Ale bál jsem se, že organizace zanikne, tak jsem se přihlásil do výběrového řízení. Ale kdybych to mohl vrátit, asi bych byl radši členem Rady…“

Někdy tráví nad agendou pár hodin týdně, ale jsou týdny, kdy se nevěnuje téměř ničemu jinému. A aby toho nebylo málo, v Brně pracuje ve Středisku Teiresiás, kde má na starosti překlady odborných publikací.

V současné době zde pracuje, před lety však jeho služeb sám využíval jako student. „Na přednáškách jsem využíval hlavně přepis, na seminářích pak tlumočníka. Bez něj bych to nezvládl.“

Kromě toho využíval při psaní seminárních prací ve Středisku Teiresiás i korektury textu. A zažádal si u některých předmětů z oboru Matematika o individuální výuku.

Spolužáci mi tiše záviděli více času u testů

Přestože pro něj bylo – jako pro člověka se sluchovým handicapem – studium náročné, přesto se našli tací spolužáci, kteří mu tiše záviděli. „Například to, že jsem měl více času u testů,“ směje se Jindřich, který však dodává, že se musel naučit stejné penzum informací jako ostatní.

„Mé studium bylo často samostudiem, o to jsem to měl těžší. Takže jsem opravdu nevnímal, že bych měl nějaké výhody oproti slyšícím studentům.“

A zatímco pro jeho slyšící vrstevníky byly mnohdy v rámci celého studia nejtěžší právě státní závěrečné zkoušky, jeho nejvíce potrápilo psaní seminárních prací.

„A psaní bakalářky? To bylo úplně šílené. Bylo to těžké skloubit s rodinou. Obzvláště když jsem každý odstavec psal tak dlouho. Pak jsem kontroloval, jestli je to správně, jestli jsou pády a skloňování v pořádku… Tři dny jsem se s tím třeba dělal, abych pak zase opravoval… A takhle to šlo stále dokola.“

A kde se vidí Jindřich za deset let? „Nemám rád stereotypy. Miluji změny. Už několikrát jsem se v životě i přestěhoval. Takže těžko říci, kde budu. Těžko říci, co budu dělat. Ale vím jistě, že budu jinde než teď. A na tu změnu se těším…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ,
Foto: archiv JINDŘICHA MIKULÍKA