Karel Sviták: Jsem prvním neslyšícím, který skočil sám s padákem

„Jsem poprvé na ZOOMu. Tak snad to všechno bude klapat,“ usmál se na mě z obrazovky neslyšící Karel Sviták.

Rozhovor jsme měli domluvený na šestou hodinu večerní, když přišel z práce domů.

„Vidíte mě? Asi jsem špatně osvětlená,“ komentovala svou tmavou obrazovku tlumočnice znakového jazyka Monika Boháčková.

Online rozhovor – vznikající v půlce listopadu v době sílící pandemie koronaviru – nakonec klapl. Ale technika nás několikrát potrápila. Dokonce tak, že zatímco já jsem na ZOOMu slyšela hlas Moniky Boháčkové, ona sama měla v ruce ještě mobil, se kterým si pomocí aplikace WhatsApp volala s Karlem Svitákem…

Žatec, Praha, Plzeň

Devětatřicetiletý Karel Sviták se narodil v Žatci. Tam však nezůstal dlouho. Do mateřské školy nastoupil v Praze. Smíchovskou MŠ pro sluchově postižené však navštěvoval krátce. Po roce se pak odstěhoval na internát do Plzně. Tam vychodil školku i základní školu pro sluchově postižené.

Poprvé mezi slyšící se tak dostal až na učilišti, kde se vyučil elektrotechnikem.

Když se s Karlem bavíme o tom, že studoval se slyšícími, dostáváme se i k tomu, že je v rodině jediný neslyšící. „Prarodiče, rodiče, o rok a půl mladší sestra… Ti všichni slyší. A kdy jsem si já uvědomil, že jsem jiný, že neslyším? To už ani nevím. Asi jsem to bral tak, jak to přišlo. Tím, že jsem chodil již od školky mezi neslyšící kamarády, naučil jsem se přirozeně znakový jazyk… Nebral jsem to tedy nijak tragicky, že já neslyším a moje rodina slyší…“

Karel je sice neslyšící, ale je to již pár let, co začal objevovat zvuky. Díky kochleárnímu implantátu. „Čtyři roky zpátky jsem se nechal implantovat. Sice je to ještě krátká doba na rehabilitaci, zatím poznávám jen pár zvuků, ale věřím, že se to bude postupně zlepšovat.“

Kochleární implantát vstoupil do jeho života neplánovaně. Jako neslyšící s malými zbytky sluchu měl celý život sluchadla. „Pak jsem šel jednou k lékaři, že mám sluchadla asi rozbitá. Doktor mi ale řekl, že jsem definitivně přišel o sluch. A že jsem tedy vhodným kandidátem na implantaci.“

Do práce bych nechtěl dojíždět daleko

Když jsme si domlouvali rozhovor, Karel se omlouval, že se můžeme spojit až večer.

„To nevadí,“ odpověděla jsem mu. „Přizpůsobím se.“

Ve firmě LOMA v Dobřanech pracuje s elektronickými a řídicími přístroji, které se využívají pro potravinářský průmysl.

Protože pracuje jako dělník ve firmě LOMA v Dobřany výrobě detektorů, které jsou určeny pro potravinářský průmysl, má zde pravidelnou pracovní dobu.

„Ale nestěžuji si. Naopak za pár týdnů to bude deset let, co tam jsem! Výhodou je, že pracuji kousek od domu. Bydlel jsem na mnoha místech. A jedno vím ve svém věku jistě – nechtěl bych dojíždět daleko do práce,“ vysvětluje Karel, který bydlí v Dobřanech u Plzně.

Poprvé skočil už na učilišti

„Netradiční záliby: neslyšící a nedoslýchaví lidé na místech, kde byste je nečekali.“ Když jsem vymýšlela téma prosincového časopisu Jsem jedno ucho, měla jsem hned jasno, že na titulce musí být právě ON.

První neslyšící, který sám začal skákat s padákem…

„Skákání padákem se mi líbilo odmalička... Ještě když jsem chodil na učiliště, potkal jsem tam jednoho pána – Romana Štengla, vedoucího instruktora výcvikového střediska v Plzni. A díky němu jsem v roce 2001 absolvoval svůj první skok – s kulatým padákem OVP 68.“

Karel popisuje, že tento druh padáku – jakmile vyskočíte – se automaticky otevře.

Pak si na pár let dal od skákání pauzu. Pořídil si byt a začal ho splácet, a tak šel jeho koníček stranou.

Svého snu – skákat s padákem – a otevřít si ho sám – se však nechtěl vzdát. Spořil, korunku ke korunce. A dva roky zpátky, když měl dva roky po operaci kochleárního implantátu, začal znovu skákat.

„Říkal jsem si, že když už mám ten implantát, mohl bych to zkusit. Musel jsem se ovšem poradit s ošetřujícím lékařem, jestli s kochleárem mohu skákat. Řekl mi, že to není problém.“

Nejenom, že znovu začal skákat a absolvoval výcvik metodou AFF, což je intenzivní kurz volných pádů ze 4000 metrů včetně nácviku skoku ve virtuální realitě.

Na kurz s tlumočníkem

Aby se ke Karlovi dostaly všechny informace, teoretickou přípravu i praktický nácvik absolvoval za asistence tlumočníka znakového jazyka Miroslava Hanzlíčka.

Jak konkrétně vypadal kurz? „Řešili jsme hlavně bezpečnost,“ odpovídá bez váhání Karel. „Ta je totiž nejdůležitější!“

Učil se, trénoval, stále dokola opakoval. A pravidelně také chodil do větrného tunelu do Letňan v Praze.

A pak nastal Den D… Skok z výšky čtyř tisíc metrů!

U Dlouhé Lhoty u Příbrami skočil s padákem, který si sám rozevřel! „Kontroloval jsem výškoměr, zvukoměr… A když se blížil čas, sám jsem si spustil padák. Měl jsem slzy dojetí, že se to povedlo! Já, neslyšící, jsem sám seskočil! Splnil se mi dětský sen!“

Ve výšce dvou kilometrů nad zemí si otevřel padák a pak už se jen kochal…

„Dopředu mi také řekli, kde bude fotograf, kde mám přistát… Podařilo se! A za hodinu už jsme letěli letadlem znovu vzhůru do oblak… Ten den jsem udělal rovnou tři seskoky.“

Složit padák? To neumím doteď

Během našeho rozhovoru se s Karlem dostáváme i na téma balení padáku. Umí si ho Karel po letech zabalit už sám?

„Neumím to doteď,“ směje se. „Když to skoro udělám, poslední postup se nezdaří. Vždy, než to dobalím, udělám alespoň jednu chybičku. Zatím tedy nejsem schopen si ho sám zabalit. Když skáču, mám ho udělaný od profesionála.“

Bez kochleáru a tlumočníka by to nešlo

Karel je náležitě hrdý na to, že je prvním neslyšícím, který skočil sám s padákem. A během povídání to několikrát zopakuje.

„A kdybys neměl kochleární implantát, šlo by to také?“

„Myslím, že by to nebylo možné,“ zamyslí se Karel. „Povinností je pracovat nahoře nejen s výškoměrem, ale také zvukoměrem. Ten upozorňuje pomocí pípání na výšku otevření. Alespoň částečně slyšet, to je při skákání s padákem nezbytné. Přes to nejede vlak. I s vysílačkou člověk musí komunikovat. Takže kdybych neslyšel některé pokyny či zvukový výstup, který díky kochleáru slyším, nemohl bych se vůbec takového výcviku zúčastnit.“

Neobešel by se však ani bez tlumočníka znakového jazyka Miroslava Hanzlíčka. „Tlumočník byl úžasný. Zvládnul mi přetlumočit spoustu terminologických oříšků. Když byla různá cizí slova, doptával se instruktora a mně to pak detailně popsal.“

Brigáda v tunelu

Přestože je skákání s padákem jeho největší zálibou, letos musel zvolnit. „Zatímco v loňském roce jsem skákal hodně, letos jsem měl zánět svalů, tak jsem skočil jen jednou – v červnu,“ říká a kontroluje při tom malý sešit, kam si píše všechny seskoky a trénování ve větrném tunelu v Letňanech.

Mimochodem – právě do Letňan chodí často. „V tunelu mám brigádu, chodím tam řídit rychlost. Je to ovšem nefinanční brigáda,“ zdůrazňuje. Karel tam chodí vypomáhat, místo mzdy mu pak po práci umožní trénovat ve větrném tunelu.

„Je to jinak hodně drahé. Takže jsem rád, že jsme se takto mohli domluvit. A fajn je to i proto, že tam nepřicházím do kontaktu s lidmi. Oni jsou za sklem, ukazují mi třeba OK, takže k žádné bariéře v komunikaci se slyšícími ani nedochází,“ pochvaluje si Karel.

Jako Batman

Ten největší sen si už splnil. „A kdyby se mi ještě v životě povedlo, že bych se mohl stát sám instruktorem… To by bylo úžasné.“

Příští rok v říjnu má navíc velké jubileum. Co by si přál? O tom už má rok dopředu jasno. „Víš, jak někteří lidé skáčou s křídly, vypadají jako pták – nebo spíš Batman? Tak to bych si přál,“ směje se Karel.

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv KARLA SVITÁKA