Katka Tůmová: Po prvním nasazení sluchadel ve 32 letech mi došlo, jaký prostor je mezi mnou a slyšícím světem

https://www.youtube.com/watch?v=cDNCwv_iRv4

Psalo se září 2019. Blížil se křest knihy Jsem jedno ucho. A 45. narozeniny Kateřiny Tůmové…

„Na Facebooku se mi objevilo, že se bude konat 25. září křest knížky Jsem jedno ucho. Okomentovala jsem to slovy: ‚To mám zrovna narozeniny! To by byla oslava…‘“

Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, Katce odpověděla: „To by byla. Přijď.“

Katka si vzala dovolenou a vyrazila do Prahy. „Moje dcera Magdalénka mě doprovodila. Čekala na mě ten den s kytičkou v metru,“ vzpomíná Katka, pro kterou to bylo první setkání se sluchově handicapovanými lidmi.

„Setkání, které mi zásadně změnilo život… Knížku jsem po přečtení dala přečíst své mamince. A díky otevření tohoto tématu jsem konečně začala docházet k přijetí. K přijetí sebe samé a k pocitu přijetí od mých rodičů. Byl to velmi silný okamžik, který si v sobě uchovávám i teď.“

Od té doby Katka nevynechala žádný příběh. A každý s ní rezonoval…

„Silně jsem prociťovala příběh kluka, který přestal slyšet v okamžiku při vyučování. Silně vnímám také slova našich slyšících blízkých. Nesmírně mě motivují lásky neslyšících, jejich miminka, osobnosti, které za sebou mají sportovní nebo hudební činnost…  Najednou jsem si díky tomu uvědomila, že v tom člověk není sám. Je nás tolik!“

Sestra mluvila, já se zmohla jen na ‚cáky cák‘

Katka se narodila s vrozenou sluchovou ztrátou 95 procent. Rodiče ji odhalili díky o dva roky mladší sestře. Zatímco ona již mluvila, Katka se zmohla na pouhé ‚cáky cák‘.

Přesto navštěvovala běžné školy. Jen na rozdíl od spolužáků vždy seděla v první lavici. Ale žila jsem běžným životem. Navštěvovala běžné školy, jen jsem sedávala v první lavici. A pravidelně každých šest měsíců trávila v nemocnici, kde jí injekcemi a infuzemi roztahovali cévy, aby lépe slyšela.

Zvrat nastal ve 32 letech, když její syn oslavil první rok.

„Zalehly mi uši. A to mi – jako sportovní instruktorce – hodně vadilo. Zamířila jsem tedy k paní doktorce. Ta mi po vyšetření sdělila tvrdý verdikt, že bez sluchadel nemůžu žít. A tak jsem, vychovaná k poslušnosti, začala nosit sluchadla. Poprvé jsem slyšela téct vodu, zpívat ptáky, kvákat žáby, zvuk příboru, zvuk jedoucího auta… A složila jsem se. Došlo mi, jaký prostor je mezi mnou a slyšícím světem. Začala jsem nechápat, že jsem vystudovala, že jsem neměla potíže se svými láskami. Nerozuměla jsem řadě věcí. To, že mě od sluchadel bolely uši a třeštila hlava zvyklá na můj svět ticha, to radši pominu…“

Noční můra? Cizojazyčné diktáty

Katka vystudovala Střední ekonomickou školu v Děčíně a bakalářské studium na Vysoké škole textilní v Liberci. Dálkově si pak udělala inženýra na VUT v Brně.

Její tehdejší noční můra? „Pobyt ve velkých posluchárnách a špitající profesor otočený zády ke studentům a čelem k tabuli… To byla fakt řehole! A ty cizojazyčné diktáty!“

Přestože dnes dokáže fungovat ve slyšící společnosti, vypráví, že když si na noc sundá sluchadla (nebo například v tělocvičně), je ‚společensky nepoužitelná‘. „Znovu a znovu žasnu, že jsem ve svém výhradním světě ticha dokázala žít 32 let!“

Žila jsem v blaženém nevědomí

Když se spolu bavíme o tom, jak ji sluchový handicap ovlivnil v pracovní sféře, Katka zakroutí hlavou. „Neomezoval mě nijak. Prostě jsem se dokázala prodat. Žila jsem v blaženém nevědomí. Často si teď říkám, že jsem musela na okolí působit kolikrát hloupě…“

Živila se převážně účetnictvím. A ve volném čase jsem předcvičovala aerobik, vedla spinning, dětská cvičení, jezdila jako vychovatelka na školy v přírodě a na tábory.

Sebevědomí šlo pod zemský povrch

„Zlom nastal, když jsem začala žít svůj život se sluchadly. Moje sebevědomí kleslo pod zemský povrch, nevěděla jsem, čí jsem, začala mít vztahové problémy… Ano, vím, že ty problémy pramenily ze mě. Ztratila jsem se sama sobě. A nabyla dojmu, že ta nula, kterou se cítím být, na tomhle světě jen překáží.“

K tomu pochopit a nalézt životní štěstí přispělo deset let psychoterapie.

„Díky ní mi leccos došlo… Ve škole jsem sedávala v první lavici, pozorně odezírala, dobře si pamatovala a měla málo práce s učením. Daní bylo, že jsem neměla kamarády. Prostě jsem už tenkrát byla mimo, v izolaci. Na vysokých školách jsem poctivě chodila do všech výuk a vlastně jsem to tam jen odseděla. Pak jsem se učila sama ze skript. Z toho také pramenila izolace.“

Smutná duše s úsměvem na rtech

Katka říká, že tento problém trvá i do dnešních dní. „Jsem stranou, pokud jde o zábavné debaty o slavných televizních hláškách. Z rádia neodposlouchám jedinou písničku. Musím se nejdřív naučit text přečtením a až pak si zazpívám. Přitom já tak ráda zpívám! Jakmile se setmí, jsem mimo. Večer u ohně neodezřu nic. Ve skupině lidí závidím smějícím se lidem, když náhodou něco zaslechnu. Nikdy toho nejsem náhodnou součástí jako oni. Tenkrát jsem si vůbec neuvědomovala, jak jiná ve svém nitru kvůli svému handicapu jsem. Taková smutná duše s úsměvem na rtech…“

Přesto – nikdy nepřemýšlela nad tím, jak by vypadal její život, kdyby byla jako všichni ti okolo slyšící. „Spíše když mi nošení naslouchadel začalo způsobovat záněty uší a ze zakázaného nošení jednoho sluchadla vznikaly problémy s krční páteří, z toho pramenící silné bolesti hlavy, která tak třeští až člověk zvrací… To jsem si říkala: ‚Kdyby se tak dalo zdraví koupit, dám všecko, co mám.‘“

Mezi lidskými dravci nemám s handicapem šanci

Když jsme si s Katkou před dvěma roky psaly, přiznala, že celý život svůj sluchový handicap nepřiznala před okolím… Lituje toho?

„Nejsem na tuhle svou lež pyšná. Při hledání práce jsem však po diskriminačních zkušenostech tuhle skutečnost záměrně zamlčovala. A udělala bych to znovu. Na základě životopisu nemám mezi zdravými lidskými dravci se svým handicapem šanci… Při seznamování přes virtuální seznamovací portály o svých uších nepíšu, ale až mluvím... Buď po telefonu anebo osobně. Taky jsem si namlela čumák… Člověk holt získá zkušenosti bolavou cestou, zraňuje to a já nemohu za to, že osud někomu hůř rozdá karty,“ popisuje Katka a přiznává, že to stejně vždycky prasklo.

Když nepozdravím, neznamená to, že jsem debil. Jen neslyším

Katka je dnes, po všech zkušenostech, jinou ženou. Ženou s hlavou vztyčenou. „Moje uši ke mně patří. A již – i díky projektu Jsem jedno ucho – nemám problém mluvit o všem otevřeně.“

A když proto Katku osobně potkáte, řekne vám na rovinu třeba to, že když nepozdraví, neznamená to, že je debil. „Já prostě jen neslyším!“

To, co získala přijetím sama sebe a sluchového handicapu, nazývá svobodou. „Je to jediná věc, na které lpím. Je to úleva jenom být a nehrát si na slyšící bytost, kterou nejsem.“

Nejtěžší je samota

Pro Katku je na sluchovém handicapu nejtěžší samota. Izolace. Pocit, že je stranou… „Nedorozumění, která hluchotou vznikají, vztahům neprospívají. Jsou to nevědomá nedorozumění. Člověk skáče do řeči, reaguje hloupě. Hodně často se umím už sama sobě zasmát. Co má taky člověk dělat jiného... Mám ale slabé chvíle, kdy se polituju a pobulím si.“

Chvíle, kdy prolila Katka v životě nejvíce slz, byly spjaté s jedním přítelem, který se s ní rozešel se slovy: „Já chci mít děti. Ale nechci mít hluchý děti!“

„To bolelo hodně. Díky tomu jsem si však zahrála na detektiva Patočku a zjistila jsem, že má vada sluchu není dědičná. Je způsobená přidušením při porodu. Odumřelé nervy. Holt... Nehoda…“

Doba respirátorová mi pomohla

Přestože mnoho lidí vidí dobu spjatou s covidem-19 jako velmi náročnou, Katce paradoxně hodně pomohla.

„Říkávám, že rozšiřuji světu obzory. Že žiji jednu ze 4 dohod – ‚nevytvářejme si falešné domněnky‘ v praxi. Lidé jsou skvělí, svět je dobré místo. Reakce mám jen a jen příjemné a kladné, naopak se řada lidí chytila za nos a z jejich výrazu jsem četla ono ‚Aha…‘“

K psychoterapeutce jsem šla zachránit manželství

Psychoterapie, to měla být cesta, jak zachránit manželství. „Nepovedlo se. Ale našla jsem něco cennějšího. Našla jsem sebe,“ říká upřímně Katka.

„Celá od základů jsem se změnila, změnily se mi vztahy, změnil se mi celý svět. Díky mým vnímavým dvěma psychoterapeutkám, které mi vesmír seslal, se mi vrátilo fyzické zdraví a o psychosomatice ani maličko nepochybuju. Na psychoterapiích jsem se naučila dovednosti, které na sobě aplikuju den co den. Díky psychoterapiím jsem se dokázala zbavit antidepresiv a vím, že na špagát už se nebudu chtít pověsit. Zachránily mi život. Bez nadsázky.“

Chvíle, kdy to do nás zezadu narvala dodávka

Katka je díky psychoterapii jiná. Silná. Přesto ji život dál pokouší. Před rokem v březnu, po čtyřech měsících v kómatu, zemřel její přítel…

„Po zastavení to do nás zezadu v plné rychlosti narvala dodávka. Viníkovi nehody se nestalo nic, přítel byl okamžitě v bezvědomí, já byla fyzicky rozbitá a duševně stále jsem. Nikdo neví, jaké budou jeho vztahy dál. Přítel díky své smrti je se mnou napořád. Získala jsem nepřenosnou zkušenost, jaký to je, když ‚umře naděje‘. Přítel se pořád smál a měl na všechno dost času. A to si do života od něj nesu. Úsměv, nadhled a vědomí, že odkládání pro nás důležitých věcí je hloupost.“

Jestli jsem šťastná? Nejsem

Silnější ženu jsem ve svém životě snad nepotkala… Proto se jí nebojím položit otázku, jestli je šťastná. Přestože tuším zamítavou odpověď…

„Nejsem. A často mi je z toho smutno. Přála bych té holce uvnitř mě, aby šťastná byla. Je to, jak to je. A tak si říkám: ‚Štěstí je muška zlatá.‘ Vědomě si užívám okamžik štěstí třeba, když se válíme s mými téměř dospělými dětmi na gauči a mezi námi se blahem tetelí náš pes. Jsem ale spokojená. A to není málo. Stálo mě to dlouhou cestu, která bolela a byla jsem na ni sama. Navíc cítím pod sebou pevný led. A když bude slábnout, už si umím poradit.“

Obtížný hmyz, co škemrá o lásku

Mnoho bolístek si neseme s sebou z dětství. A jinak tomu není ani u Katky. „Rodiče dělali to nejlepší, co mohli. Tenkrát byla tolik jiná doba. Díky své přísné mamince mluvím, jak mluvím. Slýchávám, že na mě není sluchový handicap znát. To je zásluha mých rodičů. Já si přišla nemilovaná. Žárlila jsem na mladší sestru a záviděla jí lásku, kterou jsem chtěla taky. Je to ošklivé, ale přišla jsem si jak obtížný hmyz, co škemrá o lásku. Nedomazlenec. Dělala jsem, co se dalo, abych tu lásku měla. Propadla jsem anorexii, snažila jsem se být ve všem nejlepší. Nabyla jsem dojmu, že láska je za odměnu. A nesla si to životem ve všech svých vztazích, i ve vztazích s muži.“

Dům pro seniory v sousedství dětského domova

V současné době Katka pracuje v bance. Je externí zaměstnankyní v sociálním podniku Kolibřík CSR, který lidem s handicapem přináší důstojnou práci na míru.

„A ještě se o mě neustále starají! Připadám si jako ve vatě. A i díky tomu funguji v práci luxusně na pohodu. Pravdou je, že všechno je o lidech. A moji pracovní kolegové jsou skvělí, nemám vůbec nic, co bych vytkla. Přijde mi, že si ‚chrochtám blahem‘,“ směje se Katka, která by své odborné znalosti a vědomosti v budoucnu ráda propojila i se znakovým jazykem.

„Chci se naučit znakovku a být tak prospěšná starším osamoceným lidem tak, že je například doprovodím na úřady nebo do bank. Odborné znalosti na to mám.“

Jejím životním snem je však mít v budoucnu psí hospic. „Měl by být umístěný trochu stranou na klidném místě. Tak, aby v blízkosti byl dům pro seniory a také dětský domov. Všichni by si byli prospěšní. Mám to vymyšlené a ten sen pořád zdokonaluji,“ usmívá se Katka.

Mít tak neděravé uši, abych mohla plavat jako kachna!

Na závěr našeho rozhovoru pokládám Katce hypotetickou otázku.

„Co bys dělala, kdybys měla možnost na den slyšet?“

„Verunko, to je utopie. Já neumím slyšet. Neznám ten svět, nevím… Ale přála bych si mít zase aspoň fyzicky zdravé neděravé uši, abych mohla plavat jako kachna. Jak já vodu miluji! A co mám sluchadla a zlobí mě uši, tak si ji svobodně neužiji. To mi chybí…“

K oslovení Katky k rozhovoru jsem se odhodlávala téměř dva roky. A souhlasila, že teď, v tom magickém dvojkovém měsíci roku se třemi dvojkami byl ten správný čas…

Věřím, že kdybych ji oslovila dříve, neklaplo by to… „Tento rozhovor a odhalení sama sebe dělám z úcty k ‚uchu‘. Já sama za sebe hovořit nepotřebuji… Verunko, děkuji ‚uchu‘ za tu spoustu energie, kterou dává ven. Vnímám ji, cítím ji. Není to samozřejmost. Dokázali jste tolik věcí! Ze srdce děkuji. Je mi ctí být ‚UŠÁCKOU‘ součástí. ‚Ucho‘ dělá svět lepším místem…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Katky Tůmové