Kráťa: Po ohluchnutí jsem se nedomluvil ani s rodinou

Psal se rok 1998. Lékaři zjistili Ladislavu Kratochvílovi oboustranný nádor v hlavě. Operace prvního se povedla. O pět let později se uskutečnila operace druhého. „Bylo mi čtyřicet. A po operaci jsem ohluchl…“

To byla pro hudebníka Ladislava, kterému nikdo neřekne jinak než Kráťa a který vystudoval konzervatoř, velká rána…

„Hrál jsem s big beatem na basu, s folkem na kytaru, s historickým šermem na loutnu a na flétny. Hrál jsem na foukací harmoniku. V podstatě na všechno, co mi přišlo do ruky. Komponoval jsem. A najednou bum – ohluchnul jsem.“

Jako první si automaticky myslel, že nejvíc bude litovat hudby. „Rád bych hrál, to je jasné. Ale protože mi v hlavě pořád něco hraje, tak mi ta hudba ani nechybí. Naopak někdy přebývá… Kór, když mi v tý kebuli běží dechovky, to je šílené. Mně, bigbeaťákovi!“ směje se Kráťa.

Na život bez komponování a hraní si zvyknul. „Ale najednou – ze dne na den jsem si uvědomil, že nejtěžší je, že jsem ztratil kontakt s lidmi. Najednou se člověk nedomluví ani ve vlastní rodině, s vlastními dětmi, s tchýní… Ani s mámou, kterou vidím jednou za půl roku a nemohu od ní odezírat.“

Během našeho rozhovoru s Kráťou, který se koná u příležitosti Světového dne sluchu 3. března 2020, se objeví i šéfredaktor portálu Helpnet.cz Jaroslav Winter.

„Pardon, jestli do toho můžu skočit, tak na rozdíl od Kráti mám výhodu, že mně nehraje v hlavě dechovka, ale hrají mi tam buď varhany nebo pěvecký sbor…“

„Děkujeme za vsuvku,“ říkám panu Winterovi. „Díky, že to všechno přepisuješ,“ obracím se na přepisovatele Lukáše Hosnedla.

Když neslyšícímu přepisuje nevidomý

Abych vám přiblížila, jak celý rozhovor vzniká… Kráťa potřebuje ke komunikaci s okolím přepis mluvené řeči. Sedíme tedy u stolu, kde Kráťovi celý rozhovor přepisuje nevidomý přepisovatel Lukáš Hosnedl (mimochodem – přesně před rokem – 3. března 2019 – jsem s ním dělala rozhovor a stal se 34. osobností Jsem jedno ucho).

Za normálních okolností by Lukáš přepisoval jen to, na co se ptám. Kráťa by to četl na obrazovce a odpovídal mi, ale to by už Lukáš nepsal. Kráťovi dobře rozumím.

Ale jsme s Kráťou a Lukášem domluvení, že bych stejně dělala nahrávku (která by nemusela být tak dobře srozumitelná) a pak ji musela přepisovat, takže bude Lukáš psát naprosto všechno, co uslyší. A přepis pak uloží a pošle mi.

Dorozumívání díky čtvrtkám

V roce 2003, kdy Kráťa ohluchl, ještě neměl možnost objednat si přepis. „S dětmi jsem tedy začal komunikovat přes čtvrtky. Měli jsme na nich napsané např. liduška, různé kroužky, obchod… Aby děti nemusely pokaždé psát, tak mi vždy ukázaly na již nadepsanou čtvrtku, kam jdou.“

Okolnosti donutily Kráťu odezírat. „Nic jiného mi nezbývalo… Jako první jsem uměl takové ty krátké věty typu: ‚Chceš kafe?‘ ‚Chceš pivo?‘ Ale třeba takové složitější, ty se asi nenaučím.“

„Kráťo, jaké složitější věty máš na mysli?“ zajímá mě.

„Třeba: ‚Ukliď si ty ponožky!‘ To se fakt nedá odezřít…“

Přepisovatel Lukáš se začne smát…

Kráťa pokračuje: „Ale říkala mi jedna kámoška, že téhle větě nerozumí ani její manžel. A ten slyší dobře…“

„No jo, selektivní hluchota,“ směje se během přepisu Lukáš.

Úřady jsem si domlouval dopředu

Když ještě neměl možnost přepisu on-line, snažil se Kráťa všechno domlouvat s úředníky dopředu přes e-maily.

„Napsal jsem jim, že neslyším, veškerá komunikace probíhala elektronicky. Když jsem pak přišel fyzicky na úřad, oni už přesně věděli, co chci, já jsem zase přesně věděl, co budou chtít oni. Ale samozřejmě teď s přepisem to je daleko lepší.“

Velkým přelomem pro přepis se stal rok 2008 a konference INSPO. „Registroval jsem se na konferenci a tam byly na výběr možnosti tlumočení znakového jazyka, znakovaná čeština… Napsal jsem panu Winterovi, že já nepotřebuji tlumočit, že komunikuji česky, ale potřeboval bych přepis, jako děláme při schůzkách v České unii neslyšících.“

Jaroslav Winter vyšel Kráťovi vstříc.

INSPO 2008 – pětkrát více účastníků se sluchovým postižením

„A když jsme pak oznámili, že bude na konferenci simultánní přepis, přihlásilo se pětkrát více účastníků se sluchovým postižením. Všichni ti nedoslýchaví a ohluchlí, kteří nepoužívají ke komunikaci znakový jazyk, ale problematika konference je zajímá, ale dříve se nemohli zúčastnit… Martin Novák z České unie neslyšících s Věrou Strnadovou potom napsali projekt, napsali Nadaci Vodafone a od září 2008 se rozjel projekt simultánního přepisu mluvené řeči. A já jsem měl to štěstí, že jsem se stal koordinátorem tohoto projektu,“ vysvětluje Jaroslav Winter.

Kráťa používal dlouhou dobu textový editor na tabletu. „Jenomže se to přepisuje jako jednolitá velká kláda a blbě se to čte, nedělá to odstavce. Když to pak viděli kluci ze sociální firmy Transkript online, že to pořád používám, doprogramovali do eScribeDroidu automatický rozpoznávač.“

Živý přepisovatel

A jak to konkrétně funguje? Když chce někdo (mají ho i neslyšící a dokonce i slyšící – třeba vnučka, aby se domluvila s babičkou, co už neslyší) mít tento program, který mu přepíše vše, co je řečeno, stačí ho stáhnout zdarma na Google Play. „Používání pro lidi se sluchovým postižením je zadarmo. Jenom je potřeba registrace. A výhoda je, že program nemá jen automat, ale má i telefonování nebo přepis s živým přepisovatelem a další vychytávky.“

„Vyzkoušíme toho živého přepisovatele?“ navrhuji.

„Koukej,“ ukazuje Kráťa na ikonku s tabletem. A na tabletu se objevuje věta: „Dobrý den, bude vám přepisovat nevidomá přepisovatelka Kateřina Lusková.“

„To by mě zajímalo, jestli dnes Katka sedí na Pankráci v kanceláři, nebo přepisuje z domova,“ zamýšlí se Kráťa. „Ale ono je to úplně jedno. Prostě k ní jde hovor a co má ve sluchátku, to napíše a já to vidím,“ říká spokojeně Kráťa.

Bez tabletu nedá Kráťa ani ránu. „Jsem jako ten Krteček s kalhotkama. Akorát já jsem si do saka nechal našít speciální velké kapsy, aby se mi tam vešel tablet. A když jedu na nějakou celodenní cestu, tak mám s sebou powerbanku dost velkou na to, aby se mi dobil celý tablet.“

Jak lidé reagují na to, že Kráťa používá ke komunikaci tablet, který mu přepisuje každé slovo?

„Když mě někdo neznámý osloví, říkám mu automaticky, že nic neslyším, ale že mu ukážu kouzlo, které možná ještě neviděl… „Mám tu aplikaci a ta mi napíše vše, co říkáte. Byla jedna malá holčička a ta se jmenovala Červená Karkulka,“ diktuje Kráťa do automatického rozpoznávače v eScribeDroidu.

Rychlý blbec

„Karkulku už mám nacvičenou, takže mi to přepíše automat bez chyby. Jinak ten automat dost chybuje, kór mě. Špatně mluvím… Vidíš, jaké to píše kraviny?“ ukazuje mi Kráťa tablet, kde je pár slov úplně popletených.

Kráťa totiž po operacích nepřišel jen o sluch, ale ochrnuly mu i oba lícní nervy. „Špatně mluvím, a to se pak projevuje i v tom přepisu… Technika je dobrá věc, ale živého přepisovatele nenahradí. Ten přepíše text na sto procent. Když nerozumí, zeptá se. Proto je dobré mít živý přepis tam, kde záleží na každém slovu – na úřadě, v bance… Kdežto ten automat, to je jen počítač, tzv. rychlý blbec. Někomu napíše krásně stoprocentně, někomu hodně málo. Záleží přitom na několika věcech – na připojení k internetu, rychlosti, kvalitě…“

Obracím se na nevidomého přepisovatele Lukáše Hosnedla, který musí Kráťu občas přerušit, aby se doptal, co Kráťa říkal.

Horší srozumitelnost

„Samozřejmě u Kráti určitá horší srozumitelnost je, ale setkal jsem se s mnoha neslyšícími, kteří byli srozumitelní ještě míň. Horší je to obecně při telefonickém přepisu. Přepisuji třeba člověka, který mluví bez problémů, ale jeho srozumitelnost zhoršuje kvalita telefonního spojení. Někteří neslyšící mluví do telefonu hodně potichu, protože nechtějí křičet, někteří jsou ve venkovním prostředí, tak radši mluví víc nahlas, ale protože nedokážou odhadnout úroveň skutečného hluku, najednou do sluchátka hned po zvednutí zakřičí, takže to zní, jak když vybuchne bomba… Takže člověk si nevybere,“ říká Lukáš.

„Ale hlavně – kdyby mi Lukáš nerozuměl, tak se mě doptá, jak to vidíš tady na místě. Kdežto ten automat něco vychrlí a je mu jedno, co to je.“

„A tobě se stává, Kráťo, že tě lidé upozorňují, že mluvíš nahlas?“ zajímá mě.

„Někdy jsou lidé zbytečně tolerantní a nechtějí mě upozornit. Ale já je o to prosím. Já chci, aby mi řekli, pokud křičím, protože já tu zpětnou vazbu sám za sebe nemám, ale potřebuji ji. Kvůli tomu chodím každý týden také k logopedce, aby mě upozorňovala, jak mluvím.“

Velký problém: návštěvy

Kráťova manželka si už zvykla komunikovat přes tablet. „Ale i po těch šestnácti letech od ohluchnutí jsou velkým problémem návštěvy. Znáš to – třeba na vánoční svátky. Lidé se neviděli třeba rok, tak si mají co říct… Baví se spolu, něčemu se smějí a hluchej tam sedí jako pátý kolo u vozu, protože nerozumí a nikoho nenapadne, aby si vzal třeba papírek a něco mu napsal. Nejdřív mě to hodně trápilo, ale dnes už to zvládám. Vypil jsem si s nimi kafe. A když mi nikdo nic nenapsal, řekl jsem jim: ‚Hele, když nestojíte o mě, já nestojím o vás.‘ A šel jsem k počítači.“

Kráťa říká, že si uvědomuje, že to bylo možná trochu neomalené. Proto propojil televizi s počítačem.

 „Velká televize je dominantní věcí v pokoji. Na počítači spustím Word, koluje bezdrátová klávesnice, lidé píší, a to se zobrazuje na televizi. Zobrazování na televizi je také bezva v tom, že to všichni vidí. Svádí je to něco napsat a nepůsobí to jako šeptání, což psaní na papír jen pro mě ano. Druzí by si mohli třeba myslet, že jsou pomlouváni. A nyní jsem to ještě vylepšil – místo psaní se diktuje do tabletu propojeného s televizí.“

„Takže to máš jako takové domácí kino?“

„Jo jo, je to prima,“ směje se Kráťa. „Taková z nouze cnost, ale pro návštěvy pěkné zpestření.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ, MONIKA JINDROVÁ