Kristýna Podeszwová: Tlumočit jsem dlouhou dobu nechtěla. Oddalovala jsem to

O tom, co budete (nebo nebudete) v životě dělat, mnohdy rozhoduje jeden jediný bod. To je případ i osmadvacetileté tlumočnice znakového jazyka Kristýny Podeszwové. Na vysněný obor Speciální pedagogika v Hradci Králové se nedostala o pouhý bod.

„Jeden jediný bod mi chyběl a mohla bych studovat speciální pedagogiku. Možná bych se ale nikdy nedostala ke znakovce. Chvála bohu, že mi to tenkrát uteklo! Zpětně si říkám, že něco špatného je pro něco dobré, jen si musíme počkat,“ vrací se zpátky v čase Kristýna.

A asi to tak opravdu mělo být. Už kdysi, na střední škole, jí maminka říkala o znakovce, že by bylo fajn ji umět.

„Znakový jazyk jsem znala jen z televize, ze sledování Jaroslava Švagra. A přesně v tom okénku v televizi mě maminka chtěla mít. Chtěla, aby byla ze mě televizní hvězda a mohla se se mnou chlubit. Ale to asi chtějí všechny maminky,“ směje se Kristýna, která dodává, že se tlumočení v televizi ale stále vyhýbá.

Propadala z angličtiny, za manžela si vzala Australana

Protože se nedostala na vysokou školu, přihlásila se na roční pomaturitní studium angličtiny do Prahy. „Když se ohlížím zpátky v čase, přijde mi vtipné, že zrovna já jsem šla studovat do hlavního města angličtinu. Já, která jsem z tohoto předmětu na gymplu propadala a neměla jej ráda. No, a nakonec mám za manžela Australana… Nikdy tedy neříkej nikdy…“

Když jela na zápis do jazykové školy, zasáhl osud. Kristýna potkala neslyšícího muže, který rozdával letáky s nabídkou kurzů znakového jazyka v Pevnosti.

„Vzala jsem si leták a řekla jsem si, proč to nezkusit. Bylo to moje první setkání s neslyšícím, který vůbec nevím, kdo vlastně byl, ale změnil mi můj život – nebo ho alespoň nasměroval dobrým směrem.“

Znakový jazyk mě uchvátil

Na kurz znakového jazyka se přihlásila. A už po prvních hodinách pochopila, že právě to je její cesta.

„Znakovka mě uchvátila a začala mě hrozně bavit. Poté jsem se dozvěděla o oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK.“

Přihlásila se hned další rok. Stejně tak i na speciální pedagogiku. Dostala se na oba obory. Ale studium znakového jazyka vyhrálo.

Studiem na Filozofické fakultě UK se Kristýně otevřel nový, úžasný svět neslyšících.

„Bavilo mě babrat se v jazycích – českém i tom znakovém – a o všem najednou začít přemýšlet. Měla jsem díky dvěma semestrům v Pevnosti už trochu náskok ve znakovce oproti většině vrstevníků. Ukázalo se to jako velká výhoda, mohla jsem pak dříve a rychleji navazovat vztahy.“

Nebylo to však hned. Až ve třetím ročníku si byla Kristýna jistá v kramflecích, až ve třetím ročníku na tlumočnické praxi měla pocit, že konečně začíná vést konverzaci a pořádně se zapojuje do rozhovoru s neslyšícími.

„Do té doby jsem se chytala každého znaku. A když jsem něco nechytla, měla jsem pocit, že jsem v koncích. Za nějaký čas jsem pochopila, že není třeba chytnout každé slovíčko, aby člověk mohl tlumočit. Dlouho jsem měla k tlumočení také velkou pokoru. Brala jsem to jako obrovskou zodpovědnost a dlouho jsem tlumočit nechtěla a oddalovala to. Díky oboru Čeština v komunikaci neslyšících a právě povinné tlumočnické praxi jsem se do toho vrhla po hlavě.“   

V Austrálii znakovku skoro zapomněla



Po státnicích si však potřebovala dát pauzu. A najít sama sebe.

„Jela jsem proto na rok do Austrálie na zkušenou. A tam jsem potkala svého budoucího manžela… A byla to taková klasická červená knihovna. Z Austrálie jsem po roce odjela, byli jsme v kontaktu. Nakonec tomu osud chtěl, že jsme se dali dohromady. A začali jsme spolu nový život v Kanadě,“ popisuje Kristýna, která měla před týdnem svatbu v Torontu.

Spontánní odjezd do Austrálie brala jako novou zkušenost. A že by zapomněla znakovku, to si vůbec nepřipouštěla.

„Na začátku jsem si říkala, že budu pravidelně koukat na zprávy ve znakovce nebo různá videa a volat si s neslyšícími kamarády, abych si to udržela. Ale pak má člověk moc práce a jiné starosti a vydrželo mi to tak měsíc… Když jsem tedy po bakaláři odjela do Austrálie, skoro jsem znakovku zapomněla.

Když se po roce vrátila zpátky do Čech, chvíli pracovala v kavárně. A pak našla inzerát, že Česká unie neslyšících v Praze hledá nového tlumočníka.

„Říkala jsem si, že to zkusím. Tenkrát mě vzali, protože jsem byla časově flexibilní a mohla jsem se jim přizpůsobit. Doteď jsem jim vděčná, že mi tenkrát dali šanci. Mně – tlumočníkovi – nováčkovi. A ještě téměř bez praxe.“

Baví mě se studenty procházet jejich zkoušky, úspěchy i neúspěchy

Začínala v komunitním tlumočení. S neslyšícími chodila k lékaři, na úřady… A poté si k tomu přidala ještě online tlumočení.

„Nyní pracuji druhým rokem na Univerzitě Palackého v Olomouci jako koordinátorka tlumočnických služeb. Vysokoškolské prostředí mě moc baví a mám to tam ráda. Je úžasné se studenty procházet všechny jejich zkoušky, neúspěchy a dovést je až ke státnicím. Je príma být na této jejich cestě přítomná a neustále se díky tomuto tlumočení učím něco nového.“

Každé tlumočení je tak trochu adrenalin. A přesně to má na tom Kristýna ráda. Když se však bavíme o nejkrásnějším tlumočení, bez váhání odpovídá, že to se uskutečnilo na pobytu s neslyšícími seniory v Šiklově mlýně.

„S kamarádkou jsme tam týden dobrovolně tlumočily a zažily jsme s nimi tolik srandy. Převlékaly jsme se do kostýmů, tancovaly, vařily guláš, střílely z luku. Pamatuji si, jak jedna seniorka nás chodila s píšťalkou budit vždycky v sedm hodin ráno. A když jsme jí vysvětlovaly, že takto probudí celou chodbu, odpověděla, že její parta je neslyšící, takže oni jsou v pohodě,“ směje se Kristýna.

Není to vždy jen nekončící ráj…

Letos je to už pět let, co Kristýna aktivně tlumočí. A svou práci by nikdy nevyměnila. „Každé tlumočení je jiné a speciální. To mě právě na tom baví úplně nejvíc, jak je to rozmanité. Také se člověk dostane do míst, kam by se nikdy jako obyčejný smrtelník nedostal. Také se dozvídá spoustu zákulisních informací…“

 

Ne všechno je vždy ale zalité sluncem. „Je to občas těžké skloubit s mojí vášní cestovat, jelikož znakový jazyk není mezinárodní. Ale v dnešní moderní technické době je vše možné.“

Cestování a stěhování má i své stinné stránky, které již Kristýna během svých cest poznala.

„Nebudu lhát… I když občas to z fotek, které dávám na Facebook nebo na svůj blog, může vypadat jako nekončící ráj a že jsme pořád šťastní, když cestujeme. Tak to tak není. Stýská se mi po rodině a dlouholetých kamarádech. Čechy jsou můj domov. Také prožíváme strasti a smutky, jen to veřejně neukazujeme, tak jako vysmáté fotky z pláží nebo hor. Cestování vám však pomůže si uvědomit, že rodina je nade vše.“

Když je v Čechách noc, já mám den. A příplatky

Po bakalářském studiu se rozhodla ještě pro to magisterské. Po úspěšných státnicích jí tak už nic nebránilo odjet za budoucím manželem, který byl tou dobou již v Kanadě.

 

„V Kanadě jsem částečně tlumočila online zpátky do Čech, jen jsem si musela hlídat časový rozdíl. Na druhou stranu – příplatky za noční směny, když máte v Kanadě vlastně den, jsou moc fajn.“

Tlumočení pak střídala i s prací v prádelně a kavárně. „Je to nejlepší možnost, jak poznat místní lidi a jejich kulturu. Navíc mi to pomohlo si uvědomit, jak moc mám tlumočení ráda!“

Manžel pochopil, že nemusí cítit lítost k lidem s postižením

Své tlumočnické nadšení už stihla přenést i na svého manžela, který její práci obdivuje.

„Myslím, že ho to dost naučilo a otevřelo mu to oči. Říkal mi, že pochopil, že my všichni jsme si rovnocenní. Že nemusí cítit lítost k lidem s nějakým postižením či znevýhodněním, ale prostě začít něco dělat a pomáhat. Je to hlavně moje velká podpora a se vším mi pomáhá a zajímá ho to. Dokonce se chce v budoucnu naučit i australský znakový jazyk.“

Po příjezdu do Kanady si Kristýna začala plnit svůj sen – vytvořila cestovatelský blog Sweet potatoes on the way.

 
„Pamatuji si, jak mě můj Neslyšící kamarád Milan Fritz jel doprovodit na letiště, když jsem odlétala do Kanady a chvilku jsme si ještě na letišti povídali. Říkala jsem mu, že mám v plánu začít blogovat, jelikož je to nejlepší možnost, jak dát všem vědět, kde jsem, co dělám a nemusím to každému zvlášť psát. A on se mě zeptal, jestli to bude i ve znakovce…“

Byl to Milan, který Kristýně vnukl nápad překládat text do znakového jazyka. „Je to práce navíc a dost práce, ale stojí to za to! Ráda bych také zanechala inspiraci pro velké věci a odvahu pro všechny spřízněné duše.“

Tlumočnické trapasy? Těch je hodně 

Různých nedorozumění a trapasů zažila Kristýna během tlumočení hodně. Ale jedno tlumočení jí přesto vyčnívá nad ostatními…

„Když jsem začala pracovat v České unii neslyšících, hned po dvou měsících bylo velké školení pro slyšící a neslyšící. Netroufla jsem si tam, měla jsem právo to odmítnout. Nikdo z tlumočníků však nakonec nemohl. To by ale znamenalo, že by neslyšící byli bez tlumočníka. A to mi srdce a svědomí nedovolilo.“

Noc předtím Kristýna vůbec nespala. Tak moc byla nervózní. A nastal Den D.

„Na začátku se každý měl představit a střídali se slyšící a Neslyšící. Pak přišla jedna slyšící kolegyně později, což mě asi trochu rozhodilo a lektor ji poprosil, aby se představila a ona začala mluvit: ‚Ahoj, jmenuju se Jana a pracuji…‘ a já jsem to po ní začala opakovat. V mluvené češtině!“

Chvilku bylo ticho. A pak se všichni – včetně Kristýny – začali smát.

„Pak lektor v průběhu používal různé metaforické špeky jako ‚Kalhoty nepadnou každému‘ nebo ‚Za horizont nevidím…‘ Takže mé první větší tlumočení bylo fakt nezapomenutelné…“

Do nepálské školy. Bez přechozí domluvy

 

Cestovatelskou vášeň nesdílí Kristýna jen s manželem. Před rokem se vypravila s maminkou a bratrancem do Nepálu. A dostala nápad zajet se podívat do místní základní školy pro neslyšící děti. Bez předchozí domluvy a organizování.

„Byla tam slyšící učitelka, který uměla anglicky, neslyšící učitel a asi deset neslyšících dětí. Všichni nás přijali s otevřenou náručí a vypadali nadšeně, že tam mají turistku. Sice mezinárodní znakový systém neumím, ale naštěstí tam byla slyšící učitelka, která všechno překládala.“

Následně si Kristýna s dětmi i neslyšícím učitelem povídala. „Rukama nohama… Ale domluvili jsme se. Je úžasné, jak oblast, ve které se pohybujeme, dokáže lidi tak spojit. Máme podobnou ‚Neslyšící kulturu‘. Dodnes jsem s těmi učiteli v kontaktu. A občas mi pošlou i nějaké video s dětmi… Žijeme v překrásném světě, kde zážitky, a hlavně dobrodružství nikdy nekončí. Jen jim občas musíme vyjít trošku vstříc a opustit naši zajetou komfortní zónu. Stačí mít otevřené oči a mysl.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv KRISTÝNY PODESZWOVÉ