Lena: Vzít mě do restaurace, kde je tma a jedna svíčka? Blbost

Maminka měla už delší dobu podezření, že její dcera špatně slyší. Ale u dětského lékaře ji uklidňovali, že jen plaší. Na pískání foukacích hraček se otáčela, v místnosti bylo hodně skla a zrcadel, a tak doktora ani nenapadlo, že by mělo být něco špatně.

„Zřejmě jsem reagovala na ten vzduch či odraz ve skle, byla jsem hodně vnímavá. Ale postupem času přibývaly situace, kdy třeba spadlo nádobí a já se neotočila… Nebo na mě rodiče volali z jiné místnosti a já jsem nereagovala. Proto mě naši vzali nakonec rovnou na foniatrii, kde rodičům řekli, že mám praktickou hluchotu,“ vrací se zpátky v čase třiačtyřicetiletá Lena Vaňková.

A příčina? V roce prodělala zánět mozkových blan. „Ale že je to skutečně ten důvod, to lékaři nikdy nepotvrdili na sto procent…“

Ve dvou letech dostala Lena první sluchadlo. Bylo to tehdy kapesní, „krabičkové“ sluchadlo.

„Maminka mi našila na trička kapsičku, kam jsem si „krabičku“ dávala. Z té vedly hadičky do uší. Vypadalo to jako walkman nebo jako když lidé dnes poslouchají hudbu před drátová sluchátka,“ popisuje Lena.

Při nástupu do školy již dostala závěsná sluchadla.

Její maminka pracovala jako učitelka v mateřské školce v Praze 10, kam Lena začala chodit mezi slyšící děti. „Ale samozřejmě jsem byla v jiné třídě, abych nebyla pořád s maminkou.“

Když Leny maminka zjistila, co všechno obnáší sluchová vada, rozhodla se kvůli dceři pro studium logopedie.

Ztracená v lese

Jelikož se i díky velké péči celé rodiny výborně rozvíjela, i základní školu absolvovala mezi slyšícími spolužáky. „Na prvním stupni jsme měli skvělou paní učitelku. S učením jsem tedy neměla problém. Seděla jsem vepředu, abych na ni dobře viděla. A hodně mi také pomáhalo, že jsem poměrně brzo četla – už v pěti letech ve školce. Měla jsem tedy ještě před nástupem do školy velkou slovní zásobu.“

Sluchový handicap se ale čas od času projevil na zážitcích mimo školu…

„Například ve druhé třídě jsme byli na výletě. Se spolužáky jsme hráli na honěnou. A já jsem tak moc nechtěla být chycena, že jsem utíkala pořád dál do lesa. A protože jsem neslyšela, že už za mnou nikdo není, dostala jsem se do hlubokého lesa… Naštěstí jsem si pamatovala, že máme jít po modré turistické značce. Došla jsem tedy do vesnice, kde jsem řekla, že jsem se ztratila a oni zavolali policisty, kteří následně kontaktovali paní učitelku.“

Učivo psané přes průklepový papír

Na druhém stupni se plně projevila puberta. „A moje odlišnost. Když mi třeba někdo nadával, to jsem naštěstí neslyšela. Ale například na lyžáku, když se v pokoji zhaslo, byla tma, já bez sluchadel… A byla jsem tím pádem odříznutá od komunikace. A spolužačky rády testovaly, jestli fakt neslyším…“

Úleva přišla v podobě nástupu na gymnázium. Alespoň co se týče kolektivu.

„Těžší tam bylo naopak učivo. Profesoři nás chtěli připravit na způsob, jakým se učí na vysoké škole. Místo toho, aby stáli před tabulí a vykládali učivo, často chodili po třídě… Přepis tehdy nebyl, kopírování téměř také ne, tak mi naštěstí některé spolužačky psaly látku přes průklepový papír. Problém byl, že jedna psala čitelně, druhá sice nečitelně, ale zato všechno… Jeden předmět jsem tak musela posbírat z více zdrojů.“

Češtinu a němčinu odezřu, angličtinu ne

V době, kdy Lena studovala, ještě dobře nefungovala centra podpory pro zdravotně znevýhodněné studenty při vysokých školách. Tím pádem studovala bez jakékoli pomoci. Pouze na hodinách angličtiny, kde měli rodilého mluvčího, byla známkovaná pouze z písemné části.

„Češtinu odezírám skvěle, němčinu také. Ale angličtinu vůbec,“ vysvětluje Lena, která vystudovala po maturitě hned dvě vysoké školy. Na Univerzitě Karlově obory biologii a speciální pedagogiku.

Ani na vysoké škole neměla v učení úlevy. „Teprve v průběhu studia se začala pomalu rozbíhat podpora studentů se specifickými potřebami. Proto jsem i nadále využívala poznámek od spolužáků, které jsem si přepisovala.“

Diktafon profesor nedovolil

U všech předmětů to šlo. Až na jeden. „Nebyla na něj skripta, strašně špatně se na to hledala literatura. Navíc jsem profesorovi vůbec nerozuměla. Se spolužáky jsme vymýšleli, jak se to učit… Nakonec jsem ho poprosila, jestli bych si jeho přednášky mohla nahrávat do diktafonu, že by mi je sestra přepisovala. Profesor to však nechtěl, že by se ty informace daly zneužít… Dnes už chápu, že se bál… Ale tím, jak to tehdy kategoricky odmítl, už jsem se na diktafon nezkoušela ptát ani nikoho jiného.“

Zkoušku si Lena nakonec posunula o rok. A právě za rok profesor vydal skripta, takže zkoušku nakonec úspěšně absolvovala.

„Dnes už to je retro, ale tehdy jsem musela překonávat spoustu překážek…“

Kdyby se mohla vrátit zpátky v čase, chtěla by studovat s možnostmi, jaké mají dnešní studenti?

„Určitě. Přístup k informacím jsem měla složitější než slyšící. A učení mi tak zabralo strašně moc času a energie… A vlastně i bolestí hlavy. Vždy, když jsem musela delší dobu odezírat a komunikovat s více lidmi, bylo skoro jisté, že se dostaví intenzivní bolest hlavy.“

Z laboratoře zpátky mezi lidi

Lena se už jako malá viděla jako přírodovědkyně. Na vysoké škole se proto specializovala na fyziologii rostlin.

„Nakonec jsem ale zjistila, že to není v laboratoři ono, že mi chybí kontakt s lidmi. Už v pubertě, když jsem hledala svou identitu, jsem podvědomě hledala lidi, kteří také špatně slyší. Dostala jsem se na kurzy znakového jazyka a vyvinulo se to až v to, že jsem vystudovala speciální pedagogiku – obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených na FTVS.“

Stejně jako její maminka, i Lena se stala speciální pedagožkou. Pracuje v Centru pro dětský sluch Tamtam v Ostravě, kde pomáhá rodinám s dětmi se sluchovým postižením.

A jak se jako dítě sama Lena učila vyslovovat různá písmena?

„Logopedka, ke které jsme docházeli, používala drátek s kolečkem na konci. Tím ukazovala, kam jazyk v puse správně patří. Bylo to dost nepříjemné, neměla jsem to ráda. Moje maminka se z toho poučila a s dětmi v logopedické školce pak používala raději slanou tyčinku, nebo v případě písmena „L“ třeba kousek čokolády a dítě muselo horní patro vylízat.“

Na svatbě: Musíte mít tlumočníka!

Celý život se Lena pohybovala mezi slyšícími. A slyšícího má i manžela. „Pracuje s lidmi se sluchovým postižením, což je velká výhoda.“

A Lena přidává perličku. Když se v Praze vdávala, úřednice na matrice vyžadovala, aby měla Lena kvůli sluchovému handicapu tlumočníka do znakového jazyka.

„Úřednici jsem vysvětlovala, že mým mateřským jazykem je čeština a potřebuji tedy simultánní přepis mluveného jazyka. To už ale neznali… Ale byl pro ně problém to zajistit. A bez toho by nás neoddali…“

Slyšícího nebo neslyšícího manžela? O tom Lena dopředu nepřemýšlela.

„Než jsem poznala manžela, měla jsem pár vztahů. Mnoha mužům však chyběla empatie, schopnost vcítit se do toho, co člověk se sluchovým postižením potřebuje. Například že je blbost zvát mě do restaurace, kde je tma a hoří tam jedna svíčka… Prostě někteří nedomýšleli ty situace… Proto jsem ráda, že manžel i díky své práci ví… Bylo příjemné, když mě vzal na film s titulky. Věděl, že z dabovaného bych nic neměla… Nebo když byla tma, mobilem si posvítil na pusu, abych mohla odezřít, co říká… Mnoha lidem se to může zdát jako drobnost, ale tohle byly právě ty „drobné“ střípky, které mi usnadňovaly komunikaci.“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ