Lukáš: Být nevidomý, nebo neslyšící? Určitě bych byl radši znovu nevidomý

Píše rychlostí 500 úhozů za minutu. Potkáte ho na konferencích, kde pro nedoslýchavé zaznamenává pomocí klávesnice mluvené slovo. Co slyší, to naťuká na klávesnici. A text se rovnou objeví na promítacím plátně nebo na tabletech účastníků. Co je na Lukáši Hosnedlovi výjimečné? Je přepisovatel. Nevidomý…

Lukášova zraková vada se latinsky nazývá microphtalmus microcornea a volně přeloženo znamená, že se mu nedovyvinuly části očí. Některé z nich – například sítnice – mu chybí úplně. A ostatní jsou zakrnělé.

Pichtův psací stroj, hmatové mapy, učebnice v Braillově písmu

První stupeň základní školy absolvoval v běžné škole. „Určitě jsem za tuto zkušenost rád. Ale na druhou stranu to bylo těžké. Část spolužáků se se mnou nebavila a ignorovala mě, byly tam i nějaké posměšky…“

Druhý stupeň už absolvoval Škole Jaroslava Ježka pro zrakově postižené, poté jeho kroky zamířily na Gymnázium pro zrakově postižené v Butovicích.

„Tam už byli samozřejmě učitelé školeni na to, jak přistupovat k žákům se specifickými potřebami. Ať už to byly speciální pomůcky jako Pichtův psací stroj, dodnes nezastupitelná pomůcka, která slouží k ručnímu psaní na papír Braillovým písmem, později už klasický notebook s nainstalovaným softwarem, tzv. odečítačem obrazovky, laicky hlasovým výstupem, který pak nevidomý používá po zbytek života a dnes se vyskytuje už i v chytrých telefonech, hmatové mapy a globusy do zeměpisu, modely chemických prvků a vazeb, učebnice vytištěné v Braillově písmu, nebo celkově jiný přístup než na běžných školách, kde třeba vyučující nemají tolik povědomí o specifických potřebách žáků se zrakovým postižením.“

V rukavičkách

Jedním dechem ale Lukáš popisuje i odvrácenou stránku, kterou poznal během studia. „S odstupem času mohu říci, že je mnohdy kladen zbytečný důraz právě na ty specifické potřeby, s žáky a studenty se zachází v rukavičkách a oni pak mohou být po dostudování v šoku, že ten svět za dveřmi školy je natolik rozdílný a v mnoha směrech hodně drsný… Musím však zdůraznit, že i v tzv. integraci, tedy při studiu na běžné škole, se mi učitelé snažili nezbytné kompenzační pomůcky zajistit. Integrace většinou probíhá ve spolupráci se Speciálním pedagogickým centrem (SPC) při některé ze speciálních škol pro zrakově postižené.“

To poskytuje integrovaným dětem a jejich rodičům, ale hlavně samotné škole, nezbytné rady, jak zdárný průběh studia umožnit.

Všechno ručně

„Měl jsem od první třídy asistentku, která se později stala naší třídní učitelkou, protože tehdy už jsem zvládal sledovat běžný výklad a nepotřeboval jsem k ruce vyhrazeného člověka, který by mi dovysvětlil, názorně předvedl nebo přepsal do Braillova písma, co jsem z výkladu vyučujícího nepochytil. Ona se naučila hned na začátku Braillem číst – očima, ne jako nevidomí prsty – i psát na Pichtově stroji. Učebnice jsem měl také v Braillu, vždy je bylo potřeba ještě ručně přepsat do počítače a vytisknout na speciálním zařízení, tzv. braillské tiskárně. Některé učebnice dítěti přepisují pracovníci SPC nebo už je mají z dřívějška, takže do školy zapůjčí výtisk, který už dřívější student nepoužívá. To za mých let ale neplatilo, byl jsem jeden z prvních integrovaných nevidomých minimálně v Praze, takže tehdy ještě poctivě všechno přepisovaly a tiskly ručně moje matka, asistentka a některé učebnice i pracovnice SPC. Nikdo, kdo se v tom nepohybuje, si nedovede představit, kolik je práce kolem úspěšné integrace jediného nevidomého dítěte a kolik lidí se do toho musí zapojit a věnovat své úsilí často i dlouho po pracovní době.“

Devětadvacetiletý Lukáš studoval několik vysokých škol: dvouobor překladatelství z angličtiny na Ústavu translatologie plus obecnou jazykovědu na Ústavu lingvistiky Filozofické fakulty UK, později obor Český jazyk se specializací na počítačovou lingvistiku, o který se dělí Fakulta informatiky a Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, do třetice anglický jazyk a literaturu na Katedře anglistiky FF MU, a nakonec dálkově lektorství anglického jazyka na Pedagogické fakultě MU.

Tolik škol, tolik oborů… Nikdy ale nepostoupil do druhého ročníku. Proč?

„Nechci, aby to znělo nafoukaně… Ale pořád jsem si v průběhu studia říkal, kdy už se naučím něco nového… A když už jsem čekal celý rok, tak jsem to pak vzdal,“ směje se Lukáš.

Klávesnice mi otevřela svět

A jak se Lukáš dostal ke psaní všemi deseti? „Mamka byla natolik osvícená, že mě začala učit už na základní škole. Koupila učebnici, ze které mi jednotlivé lekce a cvičení předčítala a svědomitě kontrolovala výsledky, a já se podle toho učil psát. Mamka mi říkala, že vzhledem k mé slepotě bude jednou důležité, abych uměl s počítačem.“

A opravdu. Klávesnice mu doslova otevřela svět. „Díky počítači dnes můžu být i v moderní informační společnosti stejně aktivní a snad i přínosný jako kterýkoli zdravý člověk, který se o toto odvětví zajímá. Používám většinou jen zmíněný odečítač obrazovky, ale existuje ještě speciální hardwarové zařízení, tzv. braillský řádek, displej nebo zobrazovač, které se připojí přes USB nebo Bluetooth a zobrazuje fyzicky, pomocí pohyblivých vystouplých jehliček na svém povrchu, obsah obrazovky ve znacích Braillova písma. Ten také vlastním, ale posledních pár let už na něj jenom sedá prach. Počítač tedy obsah obrazovky čte syntetickým hlasem nebo zobrazuje v Braillu a já jej ovládám pouze klávesnicí. Musím z hlavy znát desítky klávesových zkratek, protože kromě zkratek samotného operačního systému má odečítač ještě sadu vlastních speciálních příkazů, kterými mu sdělím, co mě v danou chvíli zajímá. Přijde mi to ale stejně přirozené jako vidícím klikání myší, protože jednak jinou možnost interakce s počítačem nemám a jednak s ním takto pracuji denně několik hodin, takže už mám veškeré zkratky zažité a nemusím o nich nijak přemýšlet. Nevidomý, který ovládá klávesnici a odečítač podobně jako já, může s počítačem pracovat stejně rychle a efektivně jako vidící uživatel, někdy možná i rychleji.“

Třetí místo z Mistrovství ČR ve zpracování textu

S klávesnicí umí Lukáš divy. A píše tak rychle, že si z posledního Mistrovství ČR ve zpracování textu v kategorii Záznam mluveného slova odvezl 3. místo. „Samozřejmě jsem neměl žádné úlevy,“ zdůrazňuje.

A skvělý je nejen v přepisu, ale i v angličtině. Zatímco mnoho studentů bere cizí jazyky jako nutné zlo, Lukáš tím žije. Složil cambridgeskou zkoušku CPE (Certificate of Proficiency in English) – podle Evropského referenčního rámce pro jazyky tedy nejvyšší dostupnou úroveň obecné angličtiny.

„Původně jsem hledal práci překladatele, o což se snažím dosud, ale protože jsem hledal už opravdu dlouho a zatím mě coby nevidomého nikdo nezaměstnal, trochu jsem ztratil trpělivost a rozhodl se změnit přístup. Vyvěsil jsem si životopis a profil na vlastní server a všude jsem rozeslal odkaz, přátele na sociálních sítích jsem požádal o sdílení... A zrovna si toho všimla kamarádka, nevidomá přepisovatelka ze společnosti Transkript. V té době jsem s ní ale už několik let nebyl v kontaktu, prostě se naše cesty tak nějak samovolně míjely, jak se to často stává, a neměl jsem tedy vůbec tušení, že v Transkriptu už nějakou dobu pracuje, i když o této společnosti jako takovém jsem předtím už slyšel.“

Lukáše kamarádka doporučila vedení. A pak už to šlo rychle. Následoval vstupní pohovor, krátké školení… A pak už denně vyrážel na zajímavá místa plná inspirativních lidí.

Lukášovou prací je – hlavně na různých konferencích a seminářích – přepisovat text, který se v reálném čase objevuje na promítacím plátně či rovnou tabletech lidem se sluchovým handicapem.

Bezchybný, nebo celý text?

V rychlosti, kterou píše, se samozřejmě čas od času objevují chyby. Jak řeší Lukáš dilema, jestli přepsat všechno s případnými chybami, nebo psát bezchybný text s možností, že nestihne přepsat 100 procent mluveného slova?

„Spíše volím první variantu. Ale samozřejmě také záleží na tom, kde přepisuji. Když je to konference, kde je velké promítací plátno, které sleduje mnoho lidí najednou, dávám si na chyby větší pozor a případně se je snažím rychle opravit. Něco jiného je, když se to promítá rovnou nedoslýchavým do tabletu a třeba jen zaměním dvě písmenka, ale je patrné, co za slovo to má být…“

Když udělá chybu, uvědomí si ji? „Většinou hned,“ směje se Lukáš, se kterým dělám rozhovor po konferenci Týden komunikace se sluchovým postižením v Senátu PČR.

Právě v kontextu konference se Lukáše ptám, jestli souhlasí s výrokem Hellen Kellerové, která řekla, že slepota odděluje člověka od věcí, kdežto hluchota od lidí… „V zásadě s tímto výrokem souhlasím. A kdybych si musel vybrat, jestli být nevidomý, nebo neslyšící, znovu bych radši nevidomý.“

Sluch jako hlavní zdroj informací

S lidmi se sluchovým postižením se stýká – prostřednictvím své práce – téměř denně. A protože je pro Lukáše – vzhledem ke zrakovému handicapu – hlavním zdrojem informací právě sluch, vnímá specifika komunikace daleko více než slyšící.

„Je mnoho neslyšících či ohluchlých, kteří mluví obdivuhodně srozumitelně a přirozeně, ale přesto jsem zatím u každého, se kterým jsem mluvil, zřetelně poznal, že svou vlastní řeč zkrátka nemá možnost slyšet. Je také pravda, že když jsem se jednou setkal na přepise se dvěma neslyšícími, kteří ovládají znakový jazyk i psanou češtinu a četli si přepis společně o přestávce se spolu bavili, všiml jsem si, že při znakování bezděčně vydávají nezvyklé neartikulované zvuky. Paní si spíš jen šeptem předříkávala slova v češtině, která znakovala, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ten zvuk je bezděčný šepot, pán zřejmě v potřebě lépe se dorozumět nebo zdůraznit své znaky občas vydal hlasitý zvuk. Musím přiznat, že mě to v první chvíli trochu vyděsilo, i když se za to zpětně stydím. Popisuji to tak dopodrobna proto, že sluch nemůžete vypnout, jako když zavřete oči. Pro mě je sluch primární způsob vnímání informací, které ke mně přicházejí z okolí. Možná tak získáte lepší představu, jak komunikace dvou a více znakujících neslyšících může působit na nevidomého.“

Když jde nevidomý s neslyšícím na pivo…

S Ladislavem Kratochvílem, řečeným Kráťou, neslyšícím kolegou z Transkriptu, si Lukáš jednou zašel za zajímavých okolností na pivo.

„Můj nevidomý kamarád slavil čtyřicátiny a já jsem mu chtěl darovat nějaké opravdu dobré a málo známé pivo. Je znalec a věděl jsem, že dobré pivo ocení. Totéž jsem se dozvěděl o Kráťovi, a protože se sám v pivu vůbec nevyznám, i když si ho jako každý druhý rád dám, poprosil jsem Kráťu o pomoc s výběrem. Kráťův známý provozuje rodinný podnik, kde prodává a také čepuje piva z malých, většinou také rodinných pivovarů. Domluvili jsme se tedy na předání, a protože si Kráťa dal tu práci, aby mi jednotlivé lahve různých piv označil tak, abych je od sebe po hmatu rozeznal – na některé přivázal provázek, u jiných mi podrobně popsal a dal osahat jejich dobře plastickou etiketu – šli jsme si k tomu rovnou taky jedno dát, protože „vzorků“ bylo hodně a ke každému mi Kráťa podal zasvěcený výklad včetně podrobného popisu chuti. A jak jsme se bavili, Kráťa na mě mluvil, já mu psal na klávesnici připojené k jeho tabletu, kterou jsem měl položenou na stolku před sebou, Kráťa se v jednu chvíli zamyslel a povídá: „Tohle je jak z vtipu, který začíná větou, že slepý a hluchý jdou spolu na pivo. Kdybych to někomu ještě před pár lety navážno vyprávěl, nevěřil by mi.“

Na pivo zajdou, o životě si – prostřednictvím přepisu a tabletu – pohovoří. „Existuje ale jedna věc, která mě opravdu hluboce mrzí – a sice, že se s Kráťou ani s někým podobným nikdy nebudu moci podělit o svou oblíbenou hudbu. Mně ale zase nikdo vidící nikdy nebude moci plně vysvětlit, jak vypadá barva, duha, západ slunce nebo rysy obličeje. I kdyby se snažil sebevíc. Takže určitá zvrácená spravedlnost možná přece jen existuje…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ