Michael: Díky tlumočníkům znakového jazyka mám stejné informace jako slyšící

Byl na dovolené v Alpách. A když měl jít po návratu ze zahraničí do školy, bylo mu řečeno, že má zůstat v karanténě…

„Vůbec jsem té situaci nerozuměl. Pak najednou museli zůstat doma všichni. Až postupem času jsem zjistil, co se děje a že jsme všichni v karanténě kvůli koronaviru. Trvalo mi ale hodně dlouho, než jsem to vstřebal, než jsem získal ve znakovém jazyce dostatek informací. Začátky pro mě byly velmi stresové,“ popisuje dvacetiletý Michael Veselý.

S Michaelem se scházíme na rozhovor 23. dubna 2020 – tedy v době rouškové. A projekt Jsem jedno ucho má díky Michaelovi hned dvě premiéry.

Potkáváme se přesně v den, kdy Michael slaví jubileum – dvacáté narozeniny. A poprvé se rozhovor uskutečňuje přes online tlumočení – službu Tichá linka.

Přesně v 10 hodin 20 minut se Michael spojuje přes Tichou linku s tlumočnicí znakového jazyka. Tlumočí nám Anička Moudrá. Michaelovi tlumočí do znakového jazyka mé otázky, jeho odpovědi mi pak diktuje. A já vše simultánně přepisuji do počítače.

Mrzí mě, že nemohu do školy

Zatímco mnoho žáků a studentů se radovalo, že mohou v době karantény zůstat doma, Michaela nařízení vlády zavřít školy mrzelo.

„Byl jsem opravdu smutný, protože můj obor kuchař na hradecké škole pro neslyšící mě velmi baví. Tyto týdny mimo školu proto považuji za studijní ztrátu.“

Absence ve škole není jediná věc, co ho trápí. Ani po více než měsíci si nezvykl na nošení roušky.

„Roušky jsou velké téma. A v naší komunitě neslyšících ještě větší. Ústa jsou pro komunikaci ve znakovém jazyce důležitá. Když je rouškou zakrytá půlka obličeje, přicházím o spoustu informací. Rouška je velká překážka. Zatím jsem se bohužel nedostal k ochrannému štítu či průhledné roušce, takže nosím jen tu obyčejnou.“

Michaelovi se – tak jako spoustě dalších lidí – přes roušku špatně dýchá. „A v těchto krásných jarních dnech je také smutné, že máme omezený čich – vjem, díky kterému cítíme, jak kvetou kytky… To mi chybí.“

Střídání školek a škol

Michael má neslyšící rodiče i nevlastního bratra. „Rodiče spolu nežijí, vyrůstal jsem s maminkou. Ta mě dala do mateřské školy v Praze v Radlicích. Se školou ale nebyla spokojená, proto mě dala na Smíchov k neslyšícím dětem. Nakonec jsem skončil ve školce v Ječné pro nedoslýchavé, kde jsem byl až do šesté třídy. Ale nebylo to tam pro mě jako neslyšícího vůbec jednoduché. Vyučovalo se spíše orální metodou, necítil jsem se tam moc dobře. Sice tam bylo pár neslyšících spolužáků, ale s těmi jsme mohli znakovat v našem přirozeném jazyce jen o přestávkách. Ječná pro mě byla, jako bych byl v integraci… A já jsem chtěl být mezi neslyšícími.“

Maminka nesouhlasila. Chtěla, aby Michael dochodil školu v Ječné. Michael se však trápil, a tak zašel za tatínkem.

„Ten mi pomohl, abych se vrátil do Radlic. Od sedmé třídy jsem tak byl zpátky mezi neslyšícími. A bylo to něco úžasného. Na tuto dobu vzpomínám moc rád. Výuka byla ve znakovém jazyce, i někteří vyučující byli neslyšící. Také tam fungovala Multimediální tvůrčí dílna, kde jsme se učili základy režie, střihu, divadelní dovednosti… Zpětně si uvědomuji, že mi maminka chtěla usnadnit život, že to myslela dobře. Chtěla, abych se integroval do slyšící společnosti. Ale cítil jsem, že budu šťastný mezi neslyšícími.“

V Radlicích pokračoval i po základní škole. Ale studium hned v prvním ročníku ukončil.

„Měl jsem spory s jedním vyučujícím… A tak jsem nastoupil do práce. Vystřídal jsem různá zaměstnání, ale po čase jsem zjistil, že mi studium chybí… Odešel jsem proto do Hradce Králové na obor grafik. Ale i tam jsem měl spor s jedním vyučujícím, tak jsem studium vzdal. A našel jsem se na oboru kuchař. Tam jsem spokojený a snad tento obor dokončím,“ směje se Michael.

V březnu se měl Michael zúčastnit soutěže Gastro Hradec. „Ale kvůli koronaviru se to posunulo… Škoda, těšil jsem se. Se spolužáky jsme cvičili vyřezávání z melounů, připravovali jsme předkrmy, polévky, hlavní jídlo… Jsem ale rád, že jsem se stihl zúčastnit v jednom pražském hotelu akce, kterou pořádala Eliška Hašková. Bylo to zaměřené na etiketu a byl to pro mě velký zážitek.“

Maso, to je moje

Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. To ale rozhodně neplatí o Michaelovi. „Doma vařím. Často a rád. A dokonce jsem založil na Instagramu stránku Yes Chef, kde pravidelně umísťuji své výtvory. Jídlo vždy stylizuji, nafotím… A co nejraději připravuji? Maso!“

Michaelovým životním snem je mít vlastní restauraci. Ale stojí nohama na zemi a uvědomuje si, že cesta k ní bude asi dlouhá.

„Tak nějak tuším, že dodržet všechny zákony, předpisy a vše, co je se založením restaurace nutné, bude asi běh na dlouhou trať. Rozhodně to nechci uspěchat. Skočit po hlavě do vlastního podnikání asi není nejšťastnější krok. Proto se chci nechat nejprve zaměstnat v nějaké restauraci a uvidím, co dál.“

Czech Deaf Youth

Michael je v komunitě neslyšících velmi aktivní. A to především v organizaci Czech Deaf Youth (CDY). „Dostal jsem se do CDY díky sestřenici, která mě tam lákala, abych se stal dobrovolníkem, že je to prestižní záležitost. Byl jsem dost na vážkách, myslel jsem si, že se to nepovede. Ale vybrali mě! Jsem šťastný, že můžeme ovlivňovat a podporovat mladé neslyšící – děláme pro ně akce, vyjíždíme do zahraničí… Být v CDY pro mě znamená životní zkušenost a neuvěřitelné zážitky.“

Po letech v CDY se Michael vypracoval na jejího místopředsedu. „Máme za sebou třeba výjezd do Berlína, přátele z Holandska jsme zase provedli po Praze.“

Berlín pro něj znamenal velkou zatěžkávací zkoušku. „Bylo to hodně práce, ale přineslo mi to velké zkušenosti. Ale také velký stres – poprvé jsem byl v roli vedoucího, všechno jsem musel za naši skupinu organizovat a do toho nastal zdravotní problém. Ale všechno se podařilo vyřešit.“

Mezinárodní znakový systém jako esperanto

Když komunikuje se zahraničními neslyšícími, domlouvá se prostřednictvím mezinárodního znakového systému.

Jak se ho naučil?

„To je dobrá otázka. Vyrůstal jsem v Čechách, žádný kurz tu nebyl… Bylo mi asi jedenáct, když jsem se díval na YouTube, kde byl jeden neslyšící, který používal mezinárodní znakový systém. Ze začátku jsem mu vůbec nerozuměl. Postupně jsem ale jeho videa nakoukával, pronikal jsem do toho… A výhoda pak byla, když jsem se začal potkávat s kamarády ze zahraničí, se kterými jsem mohl tento systém aktivně používat. Pro práci v CDY je mezinárodní znakový systém základ, bez toho by to nešlo.“

S tlumočníkem k lékaři i na úřad

Náš čas přes online tlumočení se chýlí ke konci. A tak jako poslední otevírám právě téma tlumočníků. Anička Moudrá tlumočí Michaelovu odpověď.

„Tlumočnické služby využívám často – ať už u lékaře či na úřadě. Tlumočník je proto pro mě velmi důležitá osoba. Kdybych chodil sám, hodně informací se ke mně ani nedostane. Zdraví je pro mě zásadní téma, proto potřebuji, abych měl stejně informací, jako mají slyšící.“

Vzhledem k technickému pokroku Michael přiznává, že v současné době využívá více online tlumočení než objednání fyzického tlumočníka.

„Tlumočníků je nedostatek, a tak je problém je kolikrát sehnat. Často se mi stane, že potřebuji něco vyřešit třeba za hodinu. A takhle rychle neseženu tlumočníka na dané místo a čas. Proto tak ze 70 procent využívám online tlumočení. Je flexibilnější. Ale samozřejmě jsou chvíle, kdy tlumočníka žádná technika nenahradí…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ