Michal: Rodiče museli pediatra přesvědčovat, že neslyším
Michalovi bylo půl roku, když si jeho maminka – učitelka
v mateřské škole – začala všímat, že na hudbu a řeč nereaguje tak, jak by
měl – tedy neotáčel hlavu směrem ke zvukům.
„Následovala návštěva pediatrie. A moji rodiče museli
dokonce lékaře přesvědčovat, že asi neslyším,“ vypráví devětadvacetiletý Michal
Procházka.
Potvrdilo se to okolo prvního roku v Ostravě. A
následovalo nasazení sluchadel.
Jak velká byla tenkrát ztráta sluchu? To nikdo neví přesně.
Ztrátu sluchu? Téměř stoprocentní
„V jednom roce ještě dítě nespolupracuje. Pomocí
audiometrie, kdy je dítě pasivní a diagnostika nepřesná, se toho nedá moc
zjistit. Zpočátku si proto všichni mysleli, že mám menší ztrátu. Ale postupem
času, jak jsem více spolupracoval, zjistilo se, že mám téměř stoprocentní
ztrátu sluchu.“
Michal si vzpomíná i na svá první sluchadla – tzv.
krabičková. „Ty už se naštěstí nepoužívají,“ směje se Michal. „Nyní jsou krásná
závěsná, akorát mají nevýhodu. Nejsou viditelná, proto my sluchově postižení
máme občas problémy, že si lidé myslí, že jsme slyšící, že žádný problém
nemáme…“
Reakce rodičů na diagnózu byly smíšené. „Mamka to zpočátku
nesla velmi špatně, taťka to přijal jako fakt. Rodiče ze strany mamky to
nechtěli přijmout, jezdili i s námi na vyšetření, hlavně děda. Až po různých
vyšetřeních to přijali a začali řešit, co bude dál. Chtěli mě jako normálního
člověka. Dokonce děda řekl, že Michal bude tak upovídaný, až bude všechny bolet
hlava. Měl naprostou pravdu,“ směje se Michal.
Nejdříve k mamince, pak ke kolegyním
Díky tomu, že Michalova maminka pracovala ve školce, první
rok strávil ve třídě s ní, další ročníky pak absolvoval u jejích kolegyň.
„Dala mě k nim, abych na ní nebyl závislý. Proběhlo to
téměř v pořádku. Jasně, byly tam odchylky v komunikaci… A taky si
paní učitelky stěžovaly na divokého chlapečka,“ směje se Michal.
I základní školu zvládl se slyšícími dětmi. Měl podporu
speciálně pedagogického centra v Ostravě a individuální plán k tomu…
„První stupeň byl perfektní, měl jsem skvělou paní učitelku,
která byla zároveň i absolventkou speciální pedagogiky. Největší problém byl
český jazyk, s pomocí rodičů jsem seděl nad úkoly každý den asi dvě
hodiny. Museli mi to totiž vysvětlovat jinak, než to bylo v knížce.
Potřeboval jsem to pochopit a uložit do paměti. A tímto bych chtěl moc
poděkovat i mojí bývalé paní učitelce z prvního stupně za trpělivost. Nyní
si dokonce tykáme a jsme stále v kontaktu.“
Michalovi pomáhali nejen rodiče, ale i spolužačka Alenka.
„Měla na to talent, vše mi ukázala, vysvětlila. Myslel jsem si, že se vydá na
pedagogiku. Ale nakonec skončila na lékařské fakultě…“
Kombinace handicapu a puberty
Druhý stupeň znamenal přelom. Michal začal mít
v kolektivu spolužáků problémy.
„Nevěděl jsem, kdo a co jsem. Tyto problémy přetrvávaly až
do ukončení maturity. Nejtěžší byla kombinace handicapu a puberty. Problémy
jsem si nosil domů a vybíjel si je na rodičích. Rodičům jsem nikdy neřekl
všechno, jen část. Oni by mi to jinak pomohli řešit, ale to jsem nechtěl. Jsem
vděčný rodičům, že toto období vydrželi…“
Po střední škole
Michal zamířil do Brna na Masarykovu univerzitu na obor Aplikovaná informatika.
Po roce to vzdal, protože se mu tento směr nelíbil.
Už tu však nebyla
možnost podat přihlášku na jinou vysokou školu, tak to zkusil na VOŠ
v Litomyšli na obor Pedagogika volného času se zaměřením na speciální
pedagogiku.
Po úspěšném studiu
však cítil, že mu to nestačí. A zatoužil se ještě dále vzdělávat. Proto podal
přihlášku v Ústí nad Labem na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně na obor
Speciální pedagogika. Letos ho čekají bakalářské zkoušky. A po nich snad i
navazující studium…
Tak trošku jiné dítě
Kdyby si mohl kdysi vybrat, asi by však zvolil jiné
povolání…
„Chtěl jsem být pilotem, řidičem metra… Ale to jsem si ještě
pořádně neuvědomoval, že mám sluchový handicap a jsem tak trošku jiné dítě…
Proto jsem časem přemýšlel nad různými povoláními – od ekonoma až po
speciálního pedagoga.“
Michal se dlouho pohyboval pouze mezi slyšícími. Od rodiny
až po kamarády na školách.
„Komunitu Neslyšících jsem poznal hlavně v Brně na
Masarykově univerzitě, kde jsem studoval rok fakultu informatiky. Díky VOŠ
v Litomyšli se mi však zalíbila speciální pedagogika, a tak jsem se dostal
do Ústí nad Labem.“
O škole se dozvěděl od pracovnice z Tichého světa
z ústecké pobočky, která na univerzitě v Ústí nad Labem studovala.
Díky ní se dozvěděl nejen o novém oboru na univerzitě, kam ho nakonec po
odvolání přijali, ale dostal i práci na Tiché lince. A nakonec se dostal až
k lektorství.
Handicap výhodou
Každá práce má svá specifika. Je něco, co Michala
v práci limituje?
„Jak se to vezme. Můj handicap má velkou výhodu. Tím, že mám
jiné myšlení a dokážu se vžít do druhého člověka a pochopit, jak se cítí, mám
spíše výhodu. Mám silnou empatii. V práci se necítím, že mám velký handicap,
někdy mě instituce přijímají jako lektora nebo konzultanta Tiché linky
příjemně, ale samozřejmě se občas stane, že i trošku arogantně. Ale je to
vždycky o lidech. Podle mě nezáleží, jaký má člověk handicap. Ano, člověk
s handicapem je jiný. Ale být jiný je normální. Věřím, že v budoucnu se to
přijme jako normální záležitost, pomaličku se k tomu blížíme. Naše komunita
lidí se sluchovým handicapem se hlavně nesmí schovávat!“
Michal pracuje jako lektor, učí znakový jazyk především
menší skupinky z řad veřejnosti. „Mají velkou motivaci se učit. A na kurzy
chodí se širokým úsměvem, protože se snažím učit zábavnou formou,“ usmívá se
Michal.
Přestože je sám lektor, snaží se neusnout na vavřínech a
stále se vzdělávat. A protože se celý život pohyboval mezi slyšícími, piluje
denně i znakový jazyk.
Znakový jazyk nikdy nespí
„Zvládám ho na komunikační úrovni, ale to stále nestačí.
Hledám různé starší i nové znaky, znaky krajské… Znakový jazyk nikdy nespí,
stále žije!“
Michalovým snem je cestovat, poznávat odlišná místa i
kultury.
„No a pak mám i cíle materiální a rodinné – jako mít vlastní
byt či dům, auto… A udržet si milující rodinu. A tu si také rozšířit,“ usmívá
se Michal.
Velkou péči věnuje i šestiletému Samíkovi, pejskovi, který
pochází z problémové rodiny. „Měl psychické problémy, ale díky přítelkyni
a jejímu přístupu se zlepšil. A nyní je on náš nejlepší psycholog! Ocásek
nahoře, pusa… A hned mám lepší náladu!“
Michal ale myslí i na lidi se sluchovým postižením.
„Ohluchlé osoby, uživatel kochleárního implantátu, nedoslýchaví… Každá skupina
má jiné potřeby. Je potřeba podporovat všechny. Ale hlavně – mým velkým snem
je, aby majoritní společnost začala více respektovat komunitu Neslyšících. Aby
je začala chápat a snažila se je podpořit, že mají právo na svůj jazyk a na
tlumočníka znakového jazyka. A chci, aby i se Neslyšící přestali bát a za svá
práva bojovali!“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Michala Procházky