Milan Klindera: Jako dobrovolný hasič jsem pomáhal na Moravě po řádění tornáda
Porod kleštěmi, kterými mu porodníci promáčkli část hlavy. A
aby toho nebylo málo, došlo u 46letého Milana Klindery i k přidušení a
lékaři mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu…
„Během porodu mi poškodili i levé oko s víčkem, na
Karlově náměstí jsem proto musel na operaci. Víčko mi pak takové špatné, jak ho
teď vidíte, zůstalo. Bylo by to na kosmetickou úpravu, ale to už neřeším,“
směje se Milan.
Jeho rodiče čekalo ještě jedno překvapení. To když začal
chodit do školky, kde nereagoval na zavolání.
K ostatním diagnózám se tak přidala ještě jedna.
Nedoslýchavost. V řeči čísel je jeho sluchová vada následující: na levém
uchu má stoprocentní ztrátu, na pravém devadesátiprocentní.
„Je to obrovská ztráta sluchu, ale není to tak, že bych
neslyšel vůbec. Jen neslyším vysoké tóny. Nebo když na mě někdo volá na dálku,“
vysvětluje.
Jaká byla reakce jeho rodičů, když se přidala ke všem
diagnózám ještě nedoslýchavost? „To už je ani moc nepřekvapilo. Při tom dušení
během porodu počítali s tím, že něco dalšího může následovat. Ale nakonec
to dopadlo ještě lépe, než všichni předpokládali. Původně se totiž očekávalo,
že nepřežiji ani do rána.“
Slyšící děti ho nepřijmuly
V Poříčanech, kde s rodiči bydlel, začal
navštěvovat mateřskou školu. Běžnou, pro slyšící děti. Tato volba se ale
ukázala jako špatná.
„Chodil jsem tam jen chvíli. Dětem jsem nerozuměl, navíc
jsem moc nemluvil. Zdravé děti mě nepřijmuly,“ vzpomíná Milan.
Protože byl Milan ve školce nešťastný, rodiče ho vzali domů.
Když jeho maminka dostala nabídku na práci v trafice, která byla jen na
pár hodin, mohl zůstat doma, protože se rodiče vystřídali.
„Tehdy se trafika otevírala ve 4 hodiny ráno, maminka byla zpátky
doma v 8 hodin. Jakmile dorazila, do práce šel tatínek,“ popisuje střídání
Milan.
Když se blížil čas povinné školní docházky, Milanovi rodiče
se od známých dozvěděli o škole pro nedoslýchavé v Ječné.
Jeden z okresu
„Každý okres měl dovoleno, že může do školy poslat jedno
dítě. Tedy z okresu Nymburk, Kolín… Nikdy tam nesměly jít dvě děti. Já
jsem měl to štěstí, že jsem se tam ten rok dostal.“
Přijetí však bylo podmíněno jedním velkým ale. Musel být od
první třídy na internátu.
„Rodiče pro mě neměli možnost jezdit každý den, práce jim to
nedovolovala.“
Začátky na internátu tehdy oplakal. „Vyčítal jsem rodičům,
že mě strkají do dětského domova. Ale brzo jsem pochopil, že to bylo pro moje
dobro a na těch devět let vzpomínám s láskou. Zažil jsem spoustu
dobrodružství a poznal přátele na celý život.“
K rozhovoru se přidává Milanova manželka Radka, která
absolvovala stejnou školu, ale bydlela v Praze. „Ten internát ti závidím,
alespoň jsi měl zážitky. Já jsem šla ze školy domů, kde jsem se nudila. A
čekala jsem, až mamka přijde z práce.“
V Ječné se rozmluvil
Zatímco před první třídou řekl Milan jen pár slov, díky
škole pro sluchově postižené se rozmluvil. „Bylo úžasné, jak mě dokázali naučit
mluvit.“
Devět let strávil mezi „svými“. Pak následovalo učiliště,
kam zamířil mezi slyšící spolužáky. „Hodili mě do vody a musel jsem plavat.
Musel jsem se s tím sám poprat, byl to šok. Nejen pro mě, ale i pro
spolužáky. Trvalo dlouho, než si zvykli, že jsem nedoslýchavý.“
Zvyknout si museli nejen spolužáci, ale i učitelé. „Stále
jsem je musel upozorňovat, že nerozumím, co diktují, že na mě nemohou volat
z dálky nebo když mi stojí za zády.“
A proč vůbec zamířil na učňovský obor polygrafik, knihař a
kartonář? „Jako špatný žák jsem si nemohl moc vybírat,“ směje se Milan. „Ne, že
bych byl hloupý, spíš líný,“ zpytuje svědomí.
Po třech letech však dostal učňovský list
s vyznamenáním. A rovnou se vrhnul do práce. „Nelíbil jsem se však jednomu
mistrovi. Nepochopil, že mohu jako sluchově postižený dělat se stroji. Naopak
jsem mu říkal, že když je rámus a něco se bourá nebo lítají papíry, já je vidím
daleko dříve než slyšící, protože si zrakem kompenzuji sluchovou vadu.“
Dvacet let na České poště
Vydržel tam tři roky. Nakonec – kvůli malému platu – odešel.
A dostal se díky známému na Českou poštu do Malešic, kde dělal strojovou a
knihařskou práci.
„Bylo to malá tiskárna, kde jsem zúročil knihařinu, kterou
jsem vystudoval. Naučil jsem se pracovat na strojích, opravovat je… Celkem jsem
tam strávil dvacet let, až jsem se vypracoval na pozici mistra.
Za práci uměl vzít jako málokdo. Po dvaceti letech však
přišlo nové vedení, původní parta se rozpadla, Milan neměl žádné vyhlídky na
povýšení.
A v té chvíli se dozvěděl, že v Poříčanech, kde
bydlí se svou manželkou a dcerou Adélkou, starostka sháněla nového školníka.
„Zeptala se mě, jestli to nechci dělat. Váhal jsem. Ale
přijmul jsem to a nelituji. Jsem svým pánem a jsem spokojený.“
„A jsi tady populární,“ doplňuje hrdě jeho manželka Radka.
Nejlepší školník
„To máš pravdu,“ usmívá se Milan. „Dvakrát za sebou jsem byl
vyhlášený jako nejlepší školník. Mám respekt, děti mě mají rádi. Co víc si
přát?“ klade si řečnickou otázku Milan, který popisuje, že zatímco bývalí
školníci zdravili nerudně ‚Dobrý den‘, on vždy s úsměvem, i když má třeba
sám den blbec a špatnou náladu, pozdraví děti i učitele ‚Dobré ránko‘!
Ve škole, po 23 letech, kdy pracoval po různých sklepích, si
užívá, že konečně vnímá takové maličkosti, jako je roční období. „Vnímám, jak a
kdy kvetou stromy, jak opadávají… Každý den je jiný. Moje práce je všechno, jen
ne rutina. Rozbitá skříňka? Klika? Záchod? Hrabání listí? Sekání trávy? Nikdy
dopředu nevím, co se ten den namane.“
Milanova práce je obohacením nejen pro něj samotného. „I pro
učitele jsem taková studijní pomůcka,“ směje se a dodává, že i pedagogové se
museli naučit, jak s ním, nedoslýchavým, komunikovat.
„Přesto někteří stále nechápou, co obnáší nedoslýchavost,“
směje se Milan. „Někteří mluví rychlostí kulometu, tak mám problém rozumět.“
(Ne)splněný sen
Má krásnou manželku, šikovnou dceru, práci, ve které je
pánem svého času. Přesto měl v životě sen, který se mu – kvůli zdravotnímu
handicapu – nikdy nesplní.
„Chtěl jsem zachraňovat lidské životy. Být vojákem,
policistou…“
Jejich uniformu na sebe sice nikdy nevezme, sen si přece jen
splnil. Alespoň částečně. Už čtvrt století je dobrovolným hasičem.
„Zdejší sbor dobrovolných hasičů měl skončit, a tak kamarád
Radek Váňa sehnal dalších šest kluků a udělali jsme nové družstvo. Začínali
jsme úplně od nuly, jako mladý ucha,“ usmívá se Milan, který se stal i místním
kronikářem.
„To však nebylo za odměnu ani za mimořádné výkony, ale
protože to nikdo jiný nechtěl vzít,“ směje se.
25 let dobrovolným hasičem
Vyklízení zaplaveného Českého statistického úřadu
v Karlíně po povodních 2002, zásahy v hořící fabrice v Pečkách
nebo vily v Jevanech, hledání pohřešovaných osob…
„Za těch pětadvacet let mám za sebou neuvěřitelné množství
zážitků a míst, kde jsem asistoval. Nejdříve to byly malé požáry, později jsme
se dostávali k čím dál větším zásahům,“ popisuje Milan, který má radost,
že už dorůstá další generace mladých dobrovolných hasičů.
„Je tedy fakt, že mladí kolikrát nechtějí poslouchat starší.
Ale musí si uvědomit, že i my jsme se od těch starších učili… Ale vnímám, že ti
mladí jsou šikovní, zapálení, zažraní do toho, jako jsem byl kdysi já. Hasiče,
toho musí totiž dělat člověk srdcem, ne z povinnosti.“
Setkal se někdy s tím, že měli lidé pochybnosti, jestli
může dělat jako nedoslýchavý dobrovolného hasiče? „Samozřejmě. Lidé se bojí, že
na mě může něco spadnout, že někdo bude volat o pomoc a já ho neuslyším… Ale na
to vždy odpovídám, že nedoslýchavý musí být opatrný stejně jako slyšící. A že
když kolem hoří, je rámus, řev, i slyšící má problém vyhodnotit, odkud zvuk
vychází.“
Obrovská solidarita
Jedním z posledních Milanových výjezdů byl ten na jižní
Moravu, kde řádilo tornádo, které poničilo, nebo rovnou srovnalo se zemí,
několik desítek domů.
„S kolegou jsem byl do postižené oblasti vyslán. Dopředu
jsme zjišťovali, jak můžeme pomoci, co konkrétně budou místní lidé potřebovat.
Hodně lidí si totiž myslí, že je to stejné jako při povodních. Ale oni
potřebovali jiné věci. Z Poříčan jsme jim vezli například elektrocentrálu
nebo motorovou pilu a další nezbytné věci.“
A jaké byly bezprostřední pocity z míst poničených
tornádem? „Viděl jsem neuvěřitelnou solidaritu. Ale zároveň jsem jako
dobrovolný hasič vnímal, že na mnoha místech byl zmatek. Ta pomoc byla hodně
živelná. Všichni se snažili, ale chyběli koordinátoři…“
Zároveň to na něj v Mikulčicích působilo i velmi
tíživě. „Když jsem viděl ty rozpadlé zateplené stěny polystyrénem, všude kolem
rozházené tašky, plech… Vypadalo to jako po výbuchu granátu.“
Neslyšící není radno pomlouvat
Milan má za sebou tolik výjezdů s dobrovolnými hasiči a
tolik „napáchaného“ dobra, že by si v životě už nemusel nic dokazovat.
Přesto se čas od času setkal s tím, že ho lidé, kteří ho neznali,
pomlouvali.
„Takoví si ale většinou neuvědomí, že my nedoslýchaví často
umíme perfektně odezírat. To je třeba můj případ. Když mě tak někdo chtěl
pomlouvat, musel si u toho zakrýt ústa,“ směje se Milan a dodává, že se se svým
sluchovým handicapem smířil. A naopak z něj dokázal v některých
případech i vytěžit.
„Neslyšící a nedoslýchaví si mohou povídat – znakovat –
třeba přes sklo. Nebo na zábavě, kde je hudba a velký rámus a nikdo nikoho
neslyší, jsem z dálky dokázal rozumět, o čem se dva baví…“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Milana Klindery