Nikola: Ne všichni slyšící berou lidi se sluchovým handicapem jako sobě rovné
Jako malá milovala zpěv ptáků. „Poslouchala jsem je u dědy, jak zpívají. A najednou, ve čtyřech letech, jsem je přestala slyšet. Myslela jsem si, že nezpívají, protože mě už nemají rádi,“ vrací se zpátky v čase dvaatřicetiletá Nikola Novotná.
Právě ve čtyřech letech měla úraz hlavy. Najednou přestala rodičům odpovídat, nereagovala na podněty…
Rodiče s ní jezdili po vyšetřeních po celé Praze. Nikde nic nezjistili. Až lékařka v Jablonci nad Nisou vzala pískací hračku, která Nikolu nechala úplně chladnou.
„Nakonec mi doktorka zjistila stoprocentní ztrátu sluchu.“
A reakce rodičů? „Mamka začala jezdit do Liberce na kurz znakovky. Naučila se to, pak ji naučila mě,“ usmívá se Nikola.
Do školky chodila chvíli se slyšícími, pak ji ale rodiče dali do Liberce k neslyšícím. „Ve škole se při výuce výhradně mluvilo, neznakovalo se. Jakmile však byla přestávka, se spolužáky jsme hned znakovali,“ směje se Nikola.
Jako talentovaná žačka zamířila z Liberce na střední školu do Prahy. Na gymnázium do Ječné. „Nebyla to rozhodně procházka růžovým sadem, ale škola mě bavila a měla jsem i skvělé spolužáky. Z předmětů mě nejvíce bavila asi biologie a chemie.“
Do Brna na biochemii
A právě biochemii se rozhodla dále studovat i na Přírodovědecké fakultě v Brně.
Bez nadsázky říká, že nebýt Střediska Teiresiás, možná by studovala dvakrát déle.
„Ve Středisku jsem měla individuální výuku angličtiny a matematiky, místo anglického poslechu jsem měla chatování přes počítač, měla jsem i předměty jako fyzikální chemii či organickou chemii individuálně. Na hodně předmětů s námi byl i tlumočník znakového jazyka či přepisovatel mluveného slova.“
Přednášky byly náročné, ale co teprve laboratoře…
„Ty byly nejhorší,“ směje se Nikola. „Museli jsme mít stoprocentní účast. A měli jsme laborky brzo ráno, v šest jsem musela vstávat. A s tím jsem měla celou dobu problém. Dokonce jsem jednou vstala ve tři ráno v domnění, že už je šest, a vyrazila jsem do školy. Pak mi přišlo divné, že je venku pořád taková tma. I vrátná koukala, kam to jdu. Když jsem zjistila, kolik je, vrátila jsem se zpátky na koleje…“
V laboratoři byla vždy přítomná asistentka, která Nikole a její spolužačce z gymnázia Magdě, která studovala chemii, tlumočila chemické postupy.
„Práce v laborce byla náročná, ale zamilovala jsem si ji. Proto jsem teď vděčná, že již téměř dva roky pracuji v Nemocnici Na Františku na oddělení hematologie a klinické biochemie, kde zpracovávám vzorky krve a moči.“
Když kolegy nestíhám, doptávám se
Po dvou letech už si zvykla na to, že spolupracovníci – mnohdy ve stresu – mluví hodně rychle. „To pak nestíhám a musím se doptávat,“ směje se a pak trochu zvážní. „Občas by to s tou komunikací mohlo být lepší. Zvládám odezírat, ale když někdo drmolí nebo nevidím na pusu, tak je to pak složitější. Ale jinak jsou v pohodě, už jsme si na sebe zvykli a v práci si někdy i zasmějeme.“
Vedoucí Potkanů
Práci v laboratoři miluje. Ale realizuje se i mimo ni - jako vedoucí skautu pro neslyšící. Vede Potkany - 53. skautský oddíl.
„Na vůdcovském kurzu se po jedné hře diskutovalo o rolích ve skupině. A tam mi došlo, že se mezi slyšícími a neslyšícími projevuji jinak. Mezi neslyšícími jsem jako vedoucí, která se aktivně zapojuje do diskuze. Ale mezi slyšícími jsem musela využít tlumočení. A než tlumočnice přeložila, co jsem říkala, že jsem zareagovala… Konverzace se už posunula někam dál. A já jsem tak byla spíše pasivní.”
Podobné zkušenosti má Nikola i při vyřizování běžných věcí. „Když třeba cestuji a chci si koupit lístek, někteří jsou ochotní, ale je stále mnoho těch, kteří jsou protivní. A je pro ně problém použít papír a tužku, abychom si porozuměli… Vnímám, že ne všichni slyšící berou lidi se sluchovým handicapem jako sobě rovné… Nebo se mi stává, že se mě slyšící zeptají na ulici, kolik je hodin. A když hned nedokáži zareagovat a zeptám se jich, co potřebovali, oni místo toho, aby mi to zopakovali, raději utečou… O to více jsem pak vděčná těm, co neutečou. Děkuji jim za to, že zůstanou a snaží se komunikovat. Někdy je to dokonce i vtipné.”
Zéland bez bariér. V Čechách po příjezdu šok
Nikola strávila rok na Novém Zélandu. Když přijela zpátky do České republiky, čekal ji šok. „Zatímco na Zélandu jsem paradoxně – i když jsem musela používat angličtinu – necítila žádný sluchový handicap a bariéru, tady mě čekala ledová sprcha… Jakmile jsem vystoupila v Praze z metra, mladé holky si hned na něco stěžovaly, měla jsem sto chutí jim říct, ať přestanou, že život je přece krásný!“
Má pro tu zdejší „blbou náladu“ Nikola vysvětlení?
„Asi je to povahou zdejších lidí… Pořád si na něco stěžovat… Třeba na Zélandu jsou lepší pracovní podmínky, dobrý minimální plat, mám tedy pocit, že to má určitě taky vliv na náladu ve společnosti. Tam byli lidé více v pohodě, milí a ochotní… Ale naštěstí existují i tady milí lidé. A těmi se tu obklopuji.“
Vášeň jménem focení
První foťák Nikole pořídili rodiče v deseti letech. A rovnou si ho vyzkoušela se skauty na výletě ve Švýcarsku.
Focení se stalo postupně její vášní. Po vysoké škole si našetřila na zrcadlovku, se kterou vyrazila na Nový Zéland. „Vůbec jsem nechápala nastavování, do odjezdu jsem si ani nestihla nastudovat, jak foťák funguje. Všechno byl pokus omyl. Ale nakonec se fotky povedly.“
Po letech s první zrcadlovkou si našetřila na další. A k přírodě, na kterou se do té doby specializovala, přibyli i lidé. „Nejdříve to bylo jen focení pro kamarádky. Pak se ale rozkřiklo, že fotím, takže jsem fotila už i těhotenské fotky či svatby.“
Její fotky mají neuvěřitelné kouzlo. Jak se jí daří zachycovat to, co jiným fotografům zůstává skryto? Má předem v hlavě scénář a lokace?
„Samozřejmě, že si dopředu promýšlím, jak bych tu fotku vyfotila. Ale na místě je to stejně všechno jinak. Většinou to tedy skončí u improvizace,“ směje se Nikola.
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv NIKOLY NOVOTNÉ