Ondřej: Ztráta sluchu v neslyšících často zakoření pocit méněcennosti

„Nemusíš na mě tak artikulovat,“ říká mi neslyšící Ondřej Kači při představování na autobusovém nádraží v Liberci, kde mě vyzvedává. „Já tě slyším dobře, mám nová sluchadla…“

„To už je taková profesní deformace,“ směji se.

Že špatně slyší, zjistili ve školce. „Myslel jsem si, že tak, jak slyším, je to přirozené, že tak mám slyšet…“

A ztráta sluchu? Devadesát procent. „Hned jsem tedy vyfasoval sluchadla.“

Po rozvodu rodičů se odstěhoval s mámou na východní Slovensko. „Na dlouhou dobu tak byla pro mě jako hlavní jazyk maďarština a slovenština.“

Domů 300 kilometrů

Školu pro sluchově postižené navštěvoval v Lučenci na středním Slovensku. Domů na východní Slovensko to měl 300 kilometrů.



„Máma nebyla tak bohatá, aby pro mě jezdila každý týden, proto jsem z internátu jezdil jen jednou za měsíc či dva. Ale nevadilo mi to. Internát se pro mě stal druhým domovem. Měl jsem tam všechno a nic mi nechybělo. Měl jsem tam hlavně lidi, které jsem měl rád.“

Před osmnáctými narozeninami se vrátil zpátky do Liberce, kde dokončil osmou a devátou třídu ve škole pro sluchově postižené.

„Zatímco předtím jsme byli ve škole opravdu jen neslyšící a nedoslýchaví, teď už je tam mix – jsou tam děti s různým zdravotním postižením, což se ale může i nemusí projevovat negativně na výuce.“

Grafik úplnou náhodou

Na střední školu zamířil Ondřej do Rumburku na polygrafii na obor grafik. O tom, že bude studovat právě toto, rozhodla náhoda.

„Jeden z mých sousedů byl grafik a seznámili jsme se díky tomu, že mu otec pronajímal byt. Pozoroval jsem ho často při práci, co a jak dělá… Jednou vytvářel letáček pro taxislužbu a úplně mě to fascinovalo…“

Ke grafice přičichl díky otci, k počítačům se Ondřej dostal ale daleko dříve. „Ještě když jsem byl malý a bydlel jsem s rodiči v Liberci, táta byl mezi prvními, kteří do Liberce dovezli počítače. A táta dokonce vyučoval informatiku na škole pro sluchově postižené právě v Liberci.“

Studium polygrafie  tak pro Ondřeje byla jasná volba. „I za cenu toho, že jsem věděl, že budu mít kvůli svému handicapu problémy.“

Nedůvěra a podezíravost

Mezi Ondřejem, slyšícími spolužáky a vyučujícími byla komunikační bariéra. „Spousta učitelů se ke mně nechovala jako k neslyšícímu. Své ale sehrálo i mé – tenkrát malé – sebevědomí, podezíravost a nedůvěra vůči spolužákům i učitelům. Když jsem dělal chyby, často jsem obviňoval druhé, že oni mohou za mé chyby. Když jsme chodili ze školy na kus řeči do restaurace nebo do parku a oni mezi sebou mluvili, nedokázal jsem se jako neslyšící zapojit aktivně do hovoru. Nezkoušel jsem to ani za cenu, že to zkusím a třeba neuslyším všechno, ale alespoň se o to pokusím… Když se smáli, podezíral jsem je, že se smějí mně, když se ke mně otočili zády a něco si mezi sebou povídali, automaticky jsem bral, že mě pomlouvají… Byl jsem opravdu hodně vztahovačný…“

Zatímco se spolužáky a ostatními studenty komunikace nebyla ideální, ve škole zářil. „Na praxích jsem vynikal. Protože jsem díky tátovi uměl s počítačem velmi brzo, některé věci jsem pak dokonce učil svého mistra,“ směje se Ondřej.

Ve škole brzy rozpoznali Ondřejův talent. „Proto jsem ani nemusel chodit po nějaké době na praxe. V naší škole fungovala tiskárna pro veřejnost. A tam jsem si už při škole vydělával jako grafik místo praxí.“

Po úspěšném složení závěrečné zkoušky Ondřejovi ve škole řekli, že je v historii školy první Rom, který tuto školu úspěšně absolvoval i dokončil. „Byl jsem na sebe hrdý. Nejen jako Rom, ale že jsem to dokázal zároveň se sluchovým handicapem.“

Mindrák, že jsem neslyšící

„Bylo to ale hodně těžké. Ve škole to bylo náročné – měli jsme tam různé sociální případy mezi studenty, drogově závislé, anarchisty, ale i skinheady… A pak ten sluchový handicap… Dlouho jsem měl mindrák z toho, že jsem neslyšící. Nebo ten věčný pocit, že mě chce někdo podrazit, z něčeho obvinit, vysmát se mi… Ono se to špatně popisuje… Člověk hledá jistoty ve vnějším světě, aby mohl být klidný… Ale když ztratíte sluch, najednou ztratíte i jednu z jistot… A s tím je hodně těžké se smířit…“

U polygrafie Ondřej neskončil. „Zjistil jsem, že grafika a fotografie patří k sobě. Ty dva obory se doplňují.“

Samouk, který začal vyhrávat soutěže profesionálů

Jako samouk čerpal z knížek, nápady a návody, jak fotit, hledal i na internetu.

A výsledek? Ondřej vyhrál několik fotografických ocenění – mimo jiné první místo v prestižní soutěži vyhlášenou časopisem Foto video. Dvakrát se také dostal mezi nejlepších 50 fotografů v soutěži Nikon kalendář. A dokonce měl i výstavu fotek Svět ticha, která putovala po celé České republice.

A aby toho nebylo málo – kromě toho, že Ondřej pracuje jako grafik a fotograf – jako programátor navrhuje, jak mají stroje vyšívat nášivky na trička.

Chybějící tlumočník? Ostuda pro neslyšící sportovce

Když s Ondřejem dělám v Liberci rozhovor, ještě to není ani týden od velké kauzy neslyšících sportovců, které na Hradě přijal prezident, a oni s sebou neměli profesionálního tlumočníka znakového jazyka.

Ondřej má na celou událost nekompromisní názor. „To, co se na Hradě odehrálo, se mi nelíbilo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o historickou událost, kdy prezident poprvé přijal neslyšící sportovce…Ten skandál s chybějícím tlumočníkem – a co horšího – následné poškozování jiných organizací včetně Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR… Můj názor je takový, že kdyby Český svaz neslyšících sportovců opravdu chtěl, tak by zajistil profesionálního tlumočníka. Nemusel kolem toho dělat takový cirkus a pomlouvat jiné organizace, které se snažily pomoci. A které pak už jen hasily průšvih, který organizace sportovců způsobila…“

Nejvíce Ondru – jako neslyšícího – mrzí, jak si mnozí udělali šmahem názor, aniž by si pravdivost informací ověřili z více zdrojů.

Ztráta sluchu? Až druhořadá

„Přesně se ukázala tzv. síťová nevědomost. Když promluví neslyšící osobnost, tak jsou všichni za jedno, ať dotyčný má či nemá pravdu. Berou to jako fakt, místo aby si ověřili, jaké jsou skutečnosti… Ono se totiž o tomto tématu u neslyšících tolik nemluví, ale ztráta sluchu jako taková – to je z mého pohledu až druhořadé. Ale z toho, že člověk neslyší, plyne jeho chování. Neslyšící tak mají často pocit, že mají všeho nedostatek, trápí se, mají výčitky svědomí, pocit, že je někdo chce podrazit…“

Ondra přiznává, že on byl dlouhá léta také takový.

„Mám pro to velké pochopení plynoucí z osobní zkušenosti. Také jsem neslyšící a zažil jsem, když se něco vyjednává, ale vy slyšící straně nerozumíte… Nedostanete se k příležitostem, které chcete… Ztráta sluchu – to není jen medicínský problém. Společně s tímto handicapem jde ruku v ruce to, že to ve vás zakoření pocit méněcennosti a nedůvěry vůči okolí. Ať už je člověk neslyšící, nevidomý, na vozíku… měl by přijímat život takový, jaký je. Neměl by si vytvářet domněnky, iluze… Měl by být sám sebou. Vždyť být sám sebou nevyžaduje žádné úsilí.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: ONDŘEJ KAČI, archiv