Radek Vavřík: Se syny jsem opustil svět ticha

„Paní Vavříková, váš syn je jen líné dítě. Nespolupracuje, to je všechno,“ odbyli maminku dnes šestatřicetiletého Radka Vavříka.

Sluchovou vadu měl přitom od narození. Celkem srozumitelně však vyslovoval jednoduchá slova, takže zpočátku neměli ani jeho rodiče žádné podezření. Časem však přibývaly situace, kdy Radek nereagoval na zvuky a jeho slovní zásoba se již nerozvíjela tak, jako u slyšících dětí.

Mamince to bylo divné. Ale slova doktorů ji trochu uklidnila. Avšak ne nadlouho.

Po jeho čtvrtých narozeninách lékaři – na základě odborného vyšetření na foniatrii – vyřkli diagnózu. Jednalo se o velmi těžkou oboustrannou sluchovou vadu.

„Maminka z toho byla nešťastná. Obávala se o moji budoucnost. Nevěděla, zda nebudu na někom závislý ohledně péče, zda se sám postavím na vlastní nohy a jestli budu soběstačný. Byl to šok. Několik nocí proplakala. Neměla o sluchových vadách žádné informace. V té době měla maminka velkou podporu u svojí maminky, mojí babičky. Nedala se.“

Radkova babička pronesla: „My tomu našemu klukovi musíme pomoci. Uděláme vše pro to, aby mohl normálně žít.“

Na babičku, silnou osobnost a úžasnou ženu rodu, Radek dodnes s láskou vzpomíná. „Ale ten největší dík patří mamince, která to nevzdala a hodně se mi věnovala, abych se jednou mohl postavit na vlastní nohy. Díky ní bych dnes nebyl tam, kde jsem.“

První sluchadla

Tím, že se na jeho ztrátu sluchu přišlo až po čtvrtém roce, svá první sluchadla dostal, když mu bylo čtyři a půl roku. Tehdy se ještě jednalo o sluchadla s dlouhým kabelem. Část sluchadla nosil na hrudi v našité kapsičce.

„Až když mi bylo skoro šest let, darovali mi naši příbuzní z Německa kvalitní závěsná sluchadla. Na rozvoj řeči jsem tedy měl velmi krátkou dobu, zhruba dva roky, protože řečové centrum se uzavírá kolem sedmého roku. Proto jsem bral nějaké prášky na urychlení slovní zásoby. Naštěstí zabraly.“

V pěti letech byl Radek přijat do běžné školky. Rád tam ale nechodil.

„Nic jsem nechápal, ničemu jsem nerozuměl. Ve školce se mi nelíbilo. Proto mě maminka pak přihlásila do mateřské školy pro nedoslýchavé děti v Ječné ulici v Praze. Ani tam se mi zpočátku nelíbilo, neboť jsem měl již špatné zkušenosti s předchozí školkou. Ale časem jsem si na tu školku zvykl. V této budově, kde je školka, základní škola a gymnázium pro sluchově postižené děti, jsem zůstal až do maturity, tedy do dospělosti.“

16 let v jedné škole

Díky tomu Radek navštěvoval jednu školní budovu neuvěřitelných 16 let. A na školní léta vzpomíná s úsměvem na rtech.

„Měl jsem tam úžasný kolektiv ve třídě, byli skoro jako moje druhá rodina. Třída byla malá, maximálně deset dětí.“

Po maturitě zamířil na Zahradnickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získal bakalářský titul v oboru Zahradní a krajinářská architektura. Toužil však po dalším studiu. A zároveň se chtěl vrátit zpátky do Prahy. Proto se přihlásil na Českou zemědělskou univerzitu v Praze-Suchdole, kde v oboru Zahradní architektura získal inženýrský titul.

A právě na vysoké škole poprvé studoval se slyšícími. Nikdo mu tam nedával najevo, že má sluchový handicap.

„Samozřejmě, že na vysoké škole by se dobrý sluch hodil. Občas mi bylo trapné vyptávat se spolužáků nebo vyučujících. Ale s velkou dřinou a pílí jsem vystudoval obory, které pro mě nebyly vůbec lehké.“

Lepší sluch?

Během puberty a dospívání se mnoha lidem zhoršuje sluch. To ale nebyl Radkův případ. „Pořád mi zůstával stejný. Ale vzpomínám si, že mi jednou pan doktor Jedlička na foniatrii řekl, že mám lepší audiogram, než když jsem byl malý…“

Radek nevěřil svým uším. „Opravdu? Jak to? Že bych slyšel lépe než předtím?“

„Ne, slyšíte stejně,“ odpověděl mu pan doktor Jedlička. A vysvětlil mu, že když byl malý, během audiologického vyšetření nedával přesně znamení, kdy slyší tóny.

„Nemačkal jsem tlačítko, i když jsem mohl něco slyšet. Nyní je průběh vyšetření přesnější, a tudíž se sluch jeví jako lepší. Ale ve skutečnosti lepší není.“

Connexin 26

Radek také dlouho hledal příčinu toho, proč špatně slyší. „Ani paní doktorka z foniatrie mi nedokázala sdělit přesnou příčinu mé sluchové vady. Prý mám poškozený sluchový nerv… Ve třiceti letech jsme však šli společně s manželkou na genetické testy. A tam jsme zjistili skutečnou příčinu.“

Ten den si Radek pamatuje, jako by to bylo dnes. Byla půlka prosince roku 2015. V odpoledních hodinách s manželkou Evou zamířil do Fakultní nemocnice v Motole, kde se od paní doktorky Pourové dozvěděl výsledky genetického vyšetření.

„Na základě krevních odběrů u nás u obou byly zjištěny dvě mutace v genu GJB2 pro Connexin 26, které jsou dle současných poznatků medicíny příčinou poruchy sluchu. Lékařka nám sdělila i takovou informaci, že musíme počítat s tím, že s velkou pravděpodobností budou mít i naši potomci sluchovou vadu. Oba máme mutaci ve stejném genu, tudíž možnost sluchové vady u našich dětí je téměř stoprocentní,“ vysvětluje Radek.

Sluchová vada přešla i na potomky

A měla pravdu. Oba kluci – Viki i mladší Vojtíšek – mají také sluchový handicap. A oba už jsou dokonce implantovaní.

„Starší syn Viki má dva kochleární implantáty a mladší Vojtíšek jeden kochleár a jedno sluchadlo. Na uchu, kde má sluchadlo, má středně těžkou sluchovou vadu. Myslím si, že jsme klukům umožnili brzký start do světa plného zvuků. A s manželkou jsme moc rádi, že jsme jim tuto možnost dali a že se vše podařilo. Oba kluci díky kochlíku slyší velmi dobře. Těm snad neunikne, ani kdyby spadl špendlík na podlahu,“ směje se.

Vy máte sluchovou vadu?

Daří se mu i v pracovním životě. Nyní pracuje pro jednoho z největších pražských developerů. „Když jsem absolvoval pracovní pohovor v současné firmě, můj budoucí nadřízený byl překvapen, že mám nějakou sluchovou vadu. Tuto informaci jsem mu sdělil až v průběhu pohovoru. Vůbec to na mně nepoznal. Ale i tak mě ujišťoval, že tento handicap není překážkou, že s tím nemá problém. Na konci pohovoru jsme se domluvili, že k nim mohu nastoupit do zaměstnání. Podali jsme si ruce.“

Nastoupil do oddělení inženýringu. A do kolektivu ihned zapadl. „Běžnou komunikaci zvládám dobře. Ano, jsou situace, kdy mi kolegové musí něco zopakovat, když třeba mluví rychle nebo mají roušky či respirátory. Rádi mi to zopakují. Nebo se občas stane, že v telefonu nerozumím, a tak to za mě vyřídí kolega. Ale to se stává spíše výjimečně. Pracuji jak samostatně, tak i v týmu.“

Telefonovat se Radek naučil již v dětství, kdy jako malý kluk hned běžel zvednout telefon, jakmile ho uslyšel.

„S bráchou jsme závodili, kdo jako první zvedne telefon. Občas nám při závodění upadlo telefonní sluchátko. Volající se asi musel divit, co to slyší za rámusy a pády,“ směje se Radek.

Paradoxně mnohem náročnější než v práci byla komunikace na vysoké škole. „Vznikalo kvůli tomu hodně stresových situací. Tolik informací, samé projekty, důležité termíny zkoušek… Musel jsem si vše dobře ohlídat, aby mi nic neuniklo. Zato v zaměstnání je větší pohoda, nejsem tu ve stresu a za to jsem moc rád.“

Životní rozhodnutí

Své malé syny nechali implantovat. Radek s Evou však nikdy neuvažovali o tom, že by si i oni – v dospělosti – nechali voperovat kochleární implantát.

„Říkali jsme si, že máme sluchadla a s nimi si vystačíme. Byli jsme šťastní za tu možnost, že naši kluci uslyší zvuky, které my s manželkou neuslyšíme…“

Pak je ale oslovila – na základě toho, že jsou jejich synové implantovaní – firma Cochlear. A všechno šlo ráz na ráz. V České republice se totiž budoval tým dobrovolníků s kochleárním implantátem. A Radek s Evou se stali ambasadory.

„Jako lidé, kteří mají zkušenosti se ztrátou sluchu, pomáháme naplňovat poslání společnosti Cochlear bez nároku na odměnu. Sdílíme zkušenosti a sluchová řešení s ostatními kandidáty na kochleární implantát. Šíříme povědomí o problematice kochleárního implantátu.“

Na jednom víkendovém workshopu, kde se seznamovali s tímto dobrovolnickým projektem, zazněla osudová otázka.

„Radku, Evo, vy špatně slyšíte. Neuvažujete tedy o kochleáru?“

Otázka je zaskočila. A nasadila jim velkého brouka do hlavy… A pak už zbýval jen krůček k návštěvě implantačního centra ve Fakultní nemocnici v Motole.

Série vyšetření

Radek se s manželkou objednal na vyšetření u docenta Boučka. Audiologické vyšetření, poslouchání zvuků a slov bez sluchadla…

Vstupní konzultace a vyšetření ukázaly, že jsou oba vhodnými kandidáty na kochleární implantát. „Byli jsme zaskočeni. Tedy hlavně já. Jsem totiž na hraně, kdy ještě splňuji kritéria. U manželky se to dalo čekat. Slyší hůř než já. Toto vstupní vyšetření však rozhodně nebylo poslední.“

Čekala je celá série vyšetření. Návštěva foniatra, psychologické vyšetření, CT vyšetření hlavy (musí se ověřit průchodnost hlemýždě nebo vyloučit anomálie středního a vnitřního ucha), vyšetření u pediatra, vyšetření BERA vleže. Jedná se o vyšetření elektrických potenciálů mozkového kmene jako odpovědi na akustický podnět. Akustický podnět o různých intenzitách je vyšetřované osobě přiváděn pomocí sluchátek. Odpovědi jsou registrovány pomocí elektrod upevněných na hlavě.

„Takže oběhnutí všech těch doktorů asi nebylo záležitostí pár týdnů, viď?“ ptám se.

„Kdepak. Než jsem absolvoval všechna tato vyšetření, trvalo to… Zhruba půl roku,“ počítá Radek.

Termín operace

Na začátku září roku 2020 opět navštívil pana doktora Boučka a přinesl mu veškeré lékařské zprávy. Ten je prostudoval a domluvil se s Radkem na termínu operace.

Neshodli se však na tom, které ucho bude operováno. „Doktor Bouček chtěl to lepší ucho, kde nosím sluchadlo. To jsem ale odmítnul. Během operace je totiž možné přijít o veškeré poslední zbytky sluchu. Žádný doktor vám negarantuje, že zbytky sluchu zůstanou zachovány. Určité riziko tam zkrátka je.“

Nakonec se společně dohodli na tom, že implantát bude umístěn na horší ucho, kde již Radkovi sluchadlo vůbec nepomáhá.

„Věděl jsem tedy, že nemám co ztratit. Ale zároveň jsem musel počítat s tím, že rehabilitace bude delší a obtížnější, neboť ucho nebylo dlouho stimulováno. Na druhou stranu jsem si říkal, že kdyby se to povedlo a měl bych oboustranné slyšení, byl by to velký benefit do života. Téměř celý život jsem totiž byl zvyklý vnímat zvuky jedním uchem.“

Z práce rovnou do nemocnice

Týden před plánovanou operací Radek absolvoval další sérii předoperačních vyšetření. Do operace zbývalo jen pár dní… A Den D, kdy měl nastoupit do nemocnice, měl být čtvrtek 26. listopadu 2020.

Psalo se pondělí 23. listopadu. Radek šel jako obvykle do práce. Během dopoledne mu však přišel e‑mail od docenta Boučka, zda může ihned přijít do nemocnice. A následující den na operaci…

„Byl jsem zaskočený. Do nemocnice jsem měl nastoupit až ve čtvrtek. Neměl jsem nic sbaleno a v práci jsem měl rozdělané úkoly. V zaměstnání jsem se domluvil. Pustili mě a všichni mi drželi palce. Rychle jsem jel domů, zabalil jsem si věci s sebou do nemocnice a ještě jsem musel na poslední vyšetření na EKG. Do nemocnice jsem dorazil 2 minuty po třetí hodině. Příjem do ambulance byl uzavřen již v 15 hodin, naštěstí mě ale ještě vzali. Udělali mi výtěry na Covid‑19. Výsledky měly být známy do druhého dne ráno. Poslali mě na lůžkové oddělení do izolace. V pokoji jsem byl úplně sám. Večer mi sdělili, že na sál jedu ráno po osmé hodině…“

Na samotce

Bylo ráno. Ale výsledky nikde. Radek tak musel stále čekat na samotce, v izolaci. Až kolem jedenácté hodiny dorazily výsledky.

„Negativní!“ zaradoval se hned Radek.

Ale dobrá nálada ho rychle přešla. Všechny sály totiž mezitím byly obsazené. Nastalo tedy další čekání. „Od rána jsem nic nepil ani nejedl. To, že jsem nejedl, mi až tak nevadilo. Spíše to sucho v ústech bylo nepříjemné a byla mi trochu zima. Na lůžku jsem čekal nahý, samozřejmě přikrytý. Ale i tak jsem byl prochladlý.“

Až odpoledne, kolem třetí hodiny, konečně přišel doktor. Ale zpráva, kterou pro Radka měl, nebyla moc pozitivní.

„Pane Vavříku, dnes vás nemůžeme vzít na sál. Sály byly od rána plné, u některých operací došlo ke komplikacím a protáhly se. Na sál půjdete až zítra.“

Radkovu tvář zahalil smutek. Už to chtěl mít za sebou. A navíc ho rozbolela hlava. „Nemohl jsem jít ani na procházku, nadechnout se čerstvého vzduchu.“

A byla tu středa… Radek pozoroval venku za oknem mrznoucí mlhu… Když vtom přišel doktor s tím, že na sál dnes půjde. Ale až v jedenáct.

„Zase mě tedy čekaly další hodiny koukání do stropu… Ale vydržel jsem to. Stejně nebylo kam utéct,“ směje se Radek.

Viki, Vojta, Viki, Vojta…

Operace se nebál. Byl s ní smířený. A když ho vezli dlouhou chodbou na sál, sledoval míhající se nemocniční světla na stropě a opakoval si: „Viki, Vojta, Viki, Vojta…“

Proč zrovna jména obou synů? „Naši kluci absolvovali operaci a zvládli ji taky. Říkal jsem si tedy, že ji musím zvládnout též. Doktorům přeci věřím. A jména našich kluků – to pro mě byla taková útěcha.“

Doktoři Radka na sále pozdravili, zeptali se ho na jméno, které ucho budou operovat a zda ho nebolí zuby. Poté ho přesunuli na operační sál.

„Všude kolem mě bylo plno doktorů, nade mnou velké silné operační světlo. Operační sál působil velmi moderně, skoro jako ve sci‑fi filmu. Napojili mě na sledovací přístroje. Odevzdal jsem jim sluchadlo…“

Pak už se nad ním objevila anesteziologická maska, z níž vanul chladivý anestetický plyn. Masku mu přiložili na tvář… A usnul…

„Pane Vavříku,“ oslovil ho pan doktor Bouček ještě na sále, „máte operaci úspěšně za sebou! Je hotovo.“ Radek zaslechl tyto dvě věty a opět usnul.

Zalepené oči. Sucho v ústech. A velká žízeň. To všechno Radek zaregistroval, jakmile se probudil na pokoji.

„Hlava mi třeštila tak, jako kdybych měl silnou migrénu. Často mi měřili tlak, třikrát mi dávali fyziologický roztok, antibiotika v kapačkách. Napil jsem se trochu nemocničního čaje, kupodivu byl dobrý. Hlavu jsem měl zavázanou. Požádal jsem sestřičku, aby mi podala mobil. Bylo pár minut po čtrnácté hodině, stěží jsem si přečetl čas na mobilu. A jediné, čeho jsem byl schopen, bylo napsat zprávu Evičce, mojí manželce, že žiji.“

Za necelý den domů

Neuběhlo ani 24 hodin od operace a Radek zamířil domů. „Pane inženýre, jizva se vám krásně hojí, půjdete na rentgen, zda elektroda pěkně sedí. A pokud bude vše v normě, pustíme vás už dnes…“

Doma je doma. Kluci ho vítali s otevřenou náručí a hned se na něj chtěli věšet a vyvádět s Radkem psí kusy. Musel se tomu bránit. Mohli si na něj jen sednout.

„Cítil jsem se skvěle. Jako bych měl za sebou jen ambulantní zákrok a nikoliv náročnou operaci. Ale je pravda, že když jsem doma usnul, v hlavě se mi spustil velmi hlasitý tinnitus, jako kdybych slyšel dva velmi hlučné lodní motory. A navíc uvnitř operovaného ucha mi plaval ‚červ‘. To se elektroda usazovala v hlemýždi. Druhý den po dlouhém spánku mi naštěstí to hučení z hlavy odeznělo.“

V následujících dnech se dokonce vůbec neobjevily žádné pooperační komplikace – problémy s chůzí kvůli možnému narušení rovnováhy, žádné závratě, ztráta chuti na jazyku nebo bolesti hlavy. Deset dní od operace, po dobrání antibiotik, už byl dokonce zpátky v práci.

První nastavování kochleáru

Tři dny před Štědrým dnem Radka čekala první aktivace kochleárního implantátu. „Manželka chtěla být u toho, tak jsme šli spolu, aby byla mojí svědkyní této nové události. I já jsem byl velmi zvědavý, zda ucho, na které jsem neslyšel snad více než 20 let, se probere z dlouhého tichého spánku. Na to ucho jsem vlastně nikdy neslyšel dobře, lidskou řeč už vůbec.“

První nastavování kochleárního implantátu, rehabilitace… Radek začal slyšet první zvuky. Připadalo mu to jako zázrak.

„Návrat zvuků i ve druhém uchu! Báječné! Neuvěřitelné! To jsem ani nečekal. Myslel jsem si, že neuslyším nic. Byl jsem velmi překvapený. Ze začátku jsem nevěděl, zda slyším zvuky nebo to je tinnitus – hučení v hlavě. Skutečně to byly zvuky, všechny však zněly stejně. Slyšel jsem příliš vysoké tóny pulzujících zvuků. Takové klepání vysokých tónů. Bylo to hodně nezvyklé… Od prvního nastavování jsem opravdu nic nečekal. Dostal jsem tedy opravdu krásný předvánoční dárek!“

Když ten den přišel odpoledne domů, děti byly velmi hlasité. Radkovi se z toho rámusu úplně točila hlava. Motal se a musel syny napomínat, aby nebyli tak hluční.

„Hlasitost na kochleáru jsem musel snížit, aby zvuky dětí byly únosné. Viki se hned zajímal o můj nový kochleární implantát. Říkal mi, že mi s tím vším pomůže. Dobije akumulátory, uloží do sušičky…“

Pomalý rozjezd zvuků

Druhé nastavování kochleárního implantátu čekalo na Radka hned první pracovní den roku 2021. A na inženýra, který mu kochleár nastavoval, měl hned jeden požadavek. Potřeboval, aby mu nastavil pomalý náběh zvuků během nasazování kochleáru na hlavu.

„Má to i náš Viki. Je to mnohem příjemnější než rovnou velký rámus v hlavě. Bylo to jako třískání kladivem o plech. Během nastavování jsem již rozpoznal nějaká slova z uzavřených souborů slov. V tomto případě mi říkali náhodně zvolená čísla od 1 do 10. Asi jen tři čtyři slova jsem uhodl. Nedá se říci, že bych čistě slyšel slova, ale podle slabik jsem tušil, co asi slyším. Paní logopedka a inženýr byli překvapení, že pár slov jsem již dokázal uhodnout. Říkali mi, že je to hodně dobré na to, že jsem teprve na začátku. I já jsem byl velmi překvapený.“

Doma zkoušel různé uzavřené soubory slov, například dopravní prostředky – autobus, letadlo, auto, vlak, metro, tramvaj, trolejbus. Zkoušel také dny v týdnu – pondělí až neděle, nebo města – Praha, Brno, Plzeň, Liberec, Ústí, Kolín, Ostrava, Olomouc, Pardubice.

Slyším! Tikající semafor i ťukání na klávesnici

Po druhém nastavování již slyšel úplně vše. Šustění sáčků, tření dlaní, ťukání na klávesnici, tikání semaforu na přechodu a dokázal bez jeho sledování rozlišit i to, zda na něm zrovna svítí červená či zelená…

„Abych se mohl domluvit po telefonu nebo v práci s kolegy, musel jsem si často kochlík sundávat, protože mě rušil. Pouze se sluchadlem jsem slyšel krásně… Mozek zřejmě ještě neumí zpracovávat zvuky z obou stran. Proto mi inženýr u třetího a čtvrtého nastavování snížil intenzitu tichých zvuků, aby nebyly tak hlasité. Aby mě zvuky přes kochleár nerušily.“

Radek má za sebou čtvrté nastavování. Kochleární implantát má krátce, dva měsíce. Čeká ho ještě dlouhá a náročná cesta, na které se bude za pomoci rehabilitace učit rozlišovat nové zvuky a rozumět řeči.

„Čekají mě další nastavování, s nimi jsem ještě neskončil. Jsem zvědavý, co dalšího nového uslyším. Ale neobejde se to bez mojí trpělivosti, trénování poslechu a spolupráce s inženýrem u nastavování. Už teď ale vím, že to stálo za to! Díky implantaci já i mí kluci můžeme plnohodnotně slyšet. Opustili jsme svět ticha!“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv RADKA VAVŘÍKA, JIŘÍ ČEJKA