Šimon Bambas: Byl jsem nejmladším implantovaným dítětem v České republice

sss



Nejmladší implantované dítě v České republice. Takové je prvenství dnes sedmnáctiletého Šimona Bambase, kterému lékaři v roce 2003 jako sedmnáctiměsíčnímu miminku voperovali kochleární implantát.

Šimon se narodil jako neslyšící se stoprocentní ztrátou sluchu. „Na pravé straně mám kochleární implantát, takže se při komunikaci s lidmi automaticky nakláním na pravou stranu,“ vysvětluje Šimon.

Když vzpomíná na dětství, jako první se mu vybaví pravidelné nastavování kochleárního implantátu, logopedie a výuka znakového jazyka.

„Znakovku se kvůli mně dokonce naučila nejen mamka, ale i taťka. Ale ten už to zapomněl. Stejně jako já…“ směje se Šimon.

„Ale tak pár základních znaků si ještě pamatuješ, ne? Třeba dobrý den…“ zkouším namátkou.

„Tak to zrovna ne,“ směje se Šimon. „Ale umím poděkovat, popřát dobrou chuť… No v té hlavě toho opravdu už moc nezbylo…“

Po letech znovu na logopedii

Stejně důležitou součástí jako znakovka byla v dětství pro Šimona i logopedie. „Pravidelně jednou za čtrnáct dní jsem jezdil do Prahy na Mrázovku. Hodně mi tam pomohli. Pak jsem ale chodit přestal. Před rokem jsem se však rozhodl, že tam budu chodit znovu. Jsem si vědom některých nedostatků při výslovnosti – například r a ř, to chci zlepšit.“

Tím, že byl Šimon implantovaný velmi brzy a řeč se rozvinula podle doktorů nad očekávání dobře, začal hned od školky chodit mezi slyšící děti.

„Pocházím kousek od Příbrami z vesnice Podlesí. Asi jsem měl štěstí, ale děti mě hned mezi sebe přijaly. Sice se ze začátku ptaly, co to mám na hlavě, divily se… Ale pak si zvykly…“

A stejné štěstí na spolužáky, ale i učitele měl Šimon i na základní škole. „Měl jsem super třídní, která na mě brala ohled, se vším mi pomáhala. A jednou za půl roku za mnou vždy přijela Iva Jungwirthová z TamTamu, která se vždy divila, jaké mám neuvěřitelné pokroky.“

Žádné úlevy

S výborným prospěchem se Šimon dostal na Gymnázium Pod Svatou horou. „V žádném předmětu nemám úlevy. Až nedávno jsem požádal, abych nemusel psát diktáty. Nakonec jsme se s češtinářem ale dohodli, že diktáty budu psát dál…“

Šimon skvěle mluví, má výbornou intonaci. Když mu to říkám, usmívá se. „Věřím, že je to díky tomu, že jsem byl tak brzo implantovaný. Díky zvuku mi informace rychle naskákaly do hlavy… A vidím na mém kamarádovi, kterému je osmnáct let a byl implantovaný daleko později, že dnes mluví hůře. Proto jsem rád, že do toho rodiče šli a nechali mě implantovat tak brzo.“

Helmu jako fotbalista Petr Čech

Na základní škole v Příbrami hrával fotbal. „Rodiče se ale obávali, aby mi náraz míče nepoškodil kochleár, a tak jsem nosil jako brankář Petr Čech helmu.“

Fotbal nakonec vyměnil za volejbal. Chrání si hlavu stejně?

„Volejbalový míč je lehčí. A celkově je to méně kontaktní sport, takže už helmu nenosím.“

Sázka na volejbal se ukázala v Šimonově případě jako správná. V loňském roce se stal vicemistrem České republiky v kadetech, třetí pak byl v juniorech. A na beach volejbalu s kamarádem z příbramského týmu skončil druhý na Mistrovství ČR. A to vše mezi slyšícími sportovci. Krátce také působil na pozici libera v reprezentačním výběru své kategorie.

Pak tu jsou ale i soutěže pro neslyšící. „To jsem zase s nedoslýchavým kamarádem byl třetí na Mistrovství ČR v beach volejbalu. A pravidelně se účastním i Mistrovství světa a Mistrovství Evropy neslyšících ve volejbalu šestkovém.“

Jak těžké je hrát volejbal se sluchovým handicapem? „Tím, že nosím kochleár i na zápasy, tak to není tak hrozné. Samozřejmě ale znám své limity. A hlavně na začátku jsme si na sebe s kluky museli zvyknout, nastavit si komunikaci. Když je například balón mezi námi, musí spoluhráč víc zařvat, že má balón on…“

Návleky proti pocení

Když se Šimona ptám, jestli se o něj rodiče při zápasech ještě bojí, směje se. „Myslím, že už si zvykli… Ale spíš hodně řešili, jak ochránit vnější část kochleáru, když se při sportu hodně potím.“

Šimonova maminka našla na internetu návod, jak ušít speciální návlek. „Ale nebylo to ono, a tak jsme si až z Ameriky nechali dovézt speciální návleky. Jsou super. Předtím, než jsem je měl, se mi kvůli potu několikrát přerušilo spojení mezi vnějším a vnitřním procesorem a museli jsme jet hned do Prahy na výměnu. Teď už problémy odpadly.“

Šimon miluje i plavání. A dřív byl odkázaný ve vodě na ticho. „Byl to divný pocit, nepříjemný, skočit do vody a nic neslyšet. Měl jsem pocit, jako kdybych spal… Ale jak jde technika kupředu, vynalezli příslušenství do vody – ochranný obal na vnější část kochleáru. Díky tomu ve vodě slyším. A cítím se i bezpečněji.“

Rozseknutá hlava a osm stehů

Přestože by se dalo čekat, že úraz hlavy se stane právě při sportu – největší strach měli rodiče v sedmé třídě, kdy se honil s kamarádem po třídě a naběhl na roh zdi.

„Rozseknul jsem si hlavu a měl jsem osm stehů. A těch rentgenů, co jsem měl…“

„Rentgeny?“ divím se. „Můžeš chodit na rentgeny, když máš v hlavě voperovaný magnet?“

„Ano, mohu, ale rentgen musí být správně nastavený. Pokaždé na to s rodiči upozorňujeme, že mám kochleár a že to musí brát v potaz. A je fakt, že si vzpomínám, že když jsme byli na vodní přehradě na Orlíku, tak jsem nemohl do některých částí přehrady, protože tam bylo tak silné magnetické pole, že by mi to vytrhlo magnet z hlavy…“

Že nemohl na celou exkurzi, Šimona trochu mrzelo. Ale vzhledem k jeho optimistické povaze dokáže na všem najít i tu světlou stránku. „Třeba se spaním nemám žádné problémy!“ směje se. „Někoho v noci vzbudí déšť či projíždějící auto… Já si sundám vnější část kochleáru a rázem jsem v tichu. A hned usnu.“

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že je jiný

ddc

Na lavičce v Karlínském parku s námi během rozhovoru sedí i Šimonova přítelkyně Eliška, se kterou se seznámil na volejbalu.

„Chodili jsme se dívat na extraligu, pak jsme chodili na procházky… No a pak se to vyvinulo…“ červená se.

Poznali se, když jí bylo 13 let. „Když jsem ho poprvé viděla, věděla jsem, že má kochleár. Chodil k nám na školu trénovat volejbal. Ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že je jiný. Bylo mi s ním dobře, ráda jsem s ním trávila čas.“

Přiznává, že ze začátku měla hodně otázek. Chtěla znát odpovědi, ale bylo jí hloupé se ptát… „Ale Šimon mi všechno tak hezky vysvětlil…“

„No, bylo lepší jít hned s pravdou ven,“ směje se Šimon.

„O to víc si ho vážím. Jeho nic nezastavilo. Při sportu, při studování školy… Šimon je zkrátka výjimečný…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

 

Vytisknout