Tereza Hradilová: Dlouho jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama

Cože? To byla otázka, kterou Tereza Hradilová často pokládala svým rodičům. „Z vyprávění také vím, že jsem postupně přestávala reagovat na zavolání na větší vzdálenost, což se dříve nestávalo…“

Psala se první polovina 90. let, informace o sluchovém postižení tehdy nebyly širší veřejnosti moc známé. Tereza měla štěstí. „Rodiče jsou zdravotníci, takže kolečko vyšetření proběhlo poměrně rychle.“

V jejích pěti letech se dozvěděla, že má lehkou až střední nedoslýchavost.

Pro rodiče – přestože působí ve zdravotnictví – to byl šok. A pro maminku obzvlášť. „Během procesu diagnostiky a oznámení diagnózy byla podruhé těhotná. Na toto období vzpomíná jako na velmi těžké, neboť komunikace zdravotníků a dalších odborníků také nebyla vždy úplně nejcitlivější.“

Rodiče Terezy se tak třeba dozvěděli, že se jejich dcera – když bude šikovná – možná maximálně vyučí. A že ji určitě mají dát do školy pro sluchově postižené.

Od školky po vysokou školu mezi slyšícími

Dopadlo to ale úplně jinak. Systému navzdory. Tereza absolvovala celý školní systém – od mateřské školy až po tu vysokou – mezi slyšícími vrstevníky.

„Od rodičů vím, že v době, kdy rozhodovali o mém školním zařazení, mezi sebou vedli menší spory. Maminka prosazovala běžnou školu, táta uvažoval o škole pro sluchově postižené. Obojí má své pro a proti, ale zpětně jsem ráda, že jsem byla v hlavním vzdělávacím proudu.“

Dokonce celou povinnou školní docházku zvládla bez sluchadel.

Celou základní školu bez sluchadel

„Vím, že mi téměř hned chtěli dát sluchadla, ale tenkrát jsem je odmítla a až do konce základní školy jsem je nenosila,“ vzpomíná Tereza.

Obešla se bez nich, spoléhala na zbytky sluchu. A také na odezírání. Ztrátu sluchu se snažila maskovat, o sluchovém handicapu nechtěla nikomu z vrstevníků říci. Styděla se.

„Maskovat nedoslýchavost bylo přeci jen lehčí, než se přiznat. Jako úplně neslyšící si to na přelomu století neumím moc představit. Ještě nebyla nastavena dostatečná legislativní podpora, vše bylo na určité vůli učitelů. Ti byli samozřejmě různí…“

A stejné to bylo i se spolužáky. S přibývajícím věkem a blížící se pubertou však na druhém stupni začaly přibývat různé posměšky.

Byla to šikana? To Tereza zpětně nedokáže zhodnotit. „Nevím, jestli se to dá označit přímo tímto slovem. Každopádně pro mě atmosféra ve třídě příjemná mnohdy nebyla. Rozhodně jsem totiž nebyla to dítě, co by v hodině zvedlo ruku a řeklo, že špatně rozumělo, jestli mu to může učitel zopakovat… To jsem neuměla. A učím se to i teď v dospělosti.“

Noční můra? Diktát

Ve škole nesnášela – stejně jako hodně dalších osobností Jsem jedno ucho – diktáty. Stejně tak trpěla, když chodil učitel po třídě a zápisky třídě diktoval.

„Vždycky jsem také trnula, když jsem měla navázat třeba na spolužáka, který něco mumlal, tři lavice za mnou. A já jsem samozřejmě nevěděla co. Neuměla jsem to ale přiznat.“

Na základní školu – a zejména na druhý stupeň, nevzpomíná ráda. „Třídní kolektiv nebyl moc dobrý. Když jsme se v deváté třídě rozešli, ulevilo se mi. Nemáme proto spolu ani žádný kontakt.“

O moc lepší to nebylo ani v dívčím kolektivu na střední zdravotnické škole. „Kolektiv nebyl ani dobrý, ani přímo špatný. Vzpomínám na něj spíše neutrálně. Ale je pravda, že jsem se v té době moc nezapojovala, byla jsem spíše introvertní.“

A právě v pubertě – době rozbouřených hormonů – se Tereze zhoršil sluch. A bez sluchadel se již neobešla.

„Tím, že se mi sluch zhoršoval, jsem se ještě více stáhla do sebe. Na vysoké škole jsem pak studovala speciální pedagogiku. Věřím, že kdybych si tenkrát řekla o pomoc, dostalo by se mi jí. Akorát jsem to ještě neuměla, měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout sama.“

Přestože sama o pomoc během studia nepožádala, teď je v roli té, která pomáhá. Vyučuje na Katedře speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UK.

„Při výuce je to někdy nejistá půda pro mě i pro studenty, ale snažíme se najít vzájemné porozumění. Pro studenty navíc může být setkání se mnou i praktickou přípravou na budoucí povolání,“ usmívá se Tereza.

Kromě vysoké školy působí i na dalších místech. „Jde většinou o pozice, kde se buď vyskytují další osoby s postižením, nebo kde je snaha přizpůsobit se mým komunikačním potřebám.“

Genetika? To nikdo neví

Tereza v průběhu života pátrala po tom, kvůli čemu se stala nedoslýchavou. Přesně to ale dodnes neví. „Jelikož se mi sluch začal zhoršovat až kolem pátého roku, mělo se za to, že to genetický podklad nemá. Nikdo se ale neměl moc čeho chytit, protože jsem neprodělala žádné onemocnění ani úraz.“

Dnes se už však přiklání k tomu, že by sluchová vada mohla být na podkladě tzv. recesivní dědičnosti. „Ačkoli jsem v rodině první a jediná se sluchovým postižením a sestra je slyšící, dostávám se k novým informacím. A z nich vím, že některé dědičné vady se mohou začít projevovat právě i ještě kolem pátého roku. Mám i kamarádku, u které to přesně takto bylo,“ vysvětluje Tereza, která má známý Connexin 26 negativní.

„Těch genetických mutací jsou ale již stovky… Připouštím, že jsou chvíle, kdy bych ráda věděla, co mi to způsobilo. Ale spíše to už neřeším.“

V pubertě mi ještě spousta věcí nedocházela

Když se bavíme s Terezou o tom, jak se se ztrátou sluchu vyrovnávala v pubertě – v období, které mnohé osobnosti Jsem jedno ucho považují za nejtěžší – sama Tereza říká, že jí přijde, že je to v dospělosti ještě horší.

„Mám pocit, že mi v dospívání ještě nedocházela spousta souvislostí. A také to, že si do budoucího života nastavuji v některých aspektech nevhodné vzorce chování a jednání. Byla jsem v té době hodně introvertní. Možná až moc. Uzavřela jsem se do svého světa, který pro mě tenkrát byl bezpečný, ale z dlouhodobého hlediska příliš výhodný není. V dospělosti se pak tyto vzorce hůře odbourávají…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv TEREZY HRADILOVÉ