Zbyněk a Daniela: Láska ze Střediska Teiresiás

mm

 
„Napsala jsi to jméno správně?“

Je pár minut po oslavě pátých narozenin Hands Dance. Brněnské skupiny, která se zabývá uměleckým tlumočením. Chystám se na rozhovor. A do počítače si píši: 57. osobnost Daniela Cincibus Vacková a Zbyněk Cincibus.

„Cincibus,“ odpovídám Zbyňkovi.

„Jo, tak to máš správně. Lidi nám to pořád komolí,“ směje se Zbyněk Cincibus, přepisovatel mluveného slova ve Středisku Teiresiás na Masarykově univerzitě a manžel Daniely Cincibus Vackové, členky skupiny Hands Dance a tlumočnice znakového jazyka.

Než se k nám připojí na rozhovor Daniela, ptám se Zbyňka, jestli jeho manželka neuvažovala o přechýlení příjmení.

„To moje jméno už v základu vypadá divně, tak s tím už manželka radši nehýbala,“ glosuje Zbyněk.

„Když jsem to jeho příjmení viděla poprvé napsané, hodně jsem se smála,“ vzpomíná Daniela, která se k nám připojuje. 

xx

Znak Cincibus… 

„Připravovala jsem se zrovna na tlumočení, koukala jsem se do zápisu, kde byl napsán předmět, vyučující, přepisovatel… A já na to: Haha, to je divné jméno… Co to musí být za člověka… No a stačilo pár let a vzala jsem si ho,“ směje se Daniela.

O lásce ke znakovému jazyku rozhodla brigáda

Když bylo Daniele patnáct let, vyrazila na svou první letní brigádu do Motorpalu. „Byla to jihlavská fabrika, která zaměstnávala hodně neslyšících. Pracovala tam se mnou paní Růženka, která mě naučila pár znaků. Brala mě i s sebou na obědy, kde si k nám přisedávali další neslyšící. Po osmiletém gymplu v Jihlavě jsem tak měla jasno. Přihlásila jsem se do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor Čeština v komunikaci neslyšících.“

A kromě toho ještě vystudovala magisterský obor Speciální pedagogika.

Protože rozhovor děláme v šatně, nejklidnějším místě toho večera, ale zároveň sem proudí slavící členové Hands Dance, rozhovor nenahrávám jako obvykle na diktafon, ale rovnou píši do počítače.

Jak tak ťukám do klávesnice, uvědomím si, jaké utrpení musí být pro Zbyňka – profesionálního přepisovatele s rychlostí přes 500 úhozů – moje sotva poloviční rychlost.

„V pohodě,“ usmívá se Zbyněk.

„No já jsem zrovna včera také něco psala. A kamarádka se zarazila a řekla mi, že píšu nějak pomalu. Přitom žena přepisovatele…“ směje se Daniela, která si v současné době dělá na JAMU v Brně doktorát. A téma? Samozřejmě umělecké tlumočení hudby.

Nejzajímavější předmět? Lingvistika znakovky

Přestože jí Praha nikdy nepřirostla k srdci, na studia na oboru Čeština v komunikaci neslyšících vzpomíná Daniela i po letech s velkou nostalgií.

„Měla jsem super neslyšící spolužáky, díky nimž jsem se rychle naučila znakovku. Skvělí byli i neslyšící pedagogové – Petr Vysuček a Radka Nováková. A moc ráda vzpomínám i na profesorku Macurovou. S ní byly přednášky drsné, ale naučila…“

A nejzajímavější předmět? „Určitě lingvistika znakovky. Stejně tak jsem ale ráda chodila i na Dějiny hluchoty Petra Vysučka.“

Daniela, rodačka z Jihlavy studující v Praze, se do Brna dostala přes vzdělávací projekt ComIn Masarykovy univerzity.

„Středisko Teiresiás hledalo tlumočníky znakového jazyka. Věděla jsem, že rozhodně nechci zůstat v Praze. A tak jsem se přesunula do Brna, ze kterého se stal můj druhý domov.“

V moravské metropoli našel druhý domov i její manžel Zbyněk, rodák z Jablonce nad Nisou. Cesta k profesi přepisovatele mluvené řeči však nebyla tak přímočará jako ta jeho manželky…

Z psaní všemi deseti jsem propadal

„Vystudoval jsem obchodní akademii, na které jsem měl předmět Písemná a elektronická komunikace, kde jsme se učili psát všemi deseti. A z tohoto předmětu jsem propadal… Byl jsem nejhorší z ročníku. Už to vypadalo, že se nikdy nenaučím psát… Po maturitě jsem se poflakoval po světě, hrál jsem různé počítačové hry… A v nich to stálo na textu, takže jsem mimoděk začal psát. Čím dál rychleji… Nejsem studijní typ, takže až mimo školu jsem zvládl toto řemeslo.“

To Zbyňkovo „poflakování“ po světě však mělo význam. Naučil se skvěle anglicky. Takže teď jako jeden z mála přepisovatelů v České republice přepisuje texty i v anglickém jazyce.

První práce? U soudu

Než se dostal do Brna do Střediska Teiresiás, pracoval u okresního soudu v Jablonci nad Nisou. „Neměl jsem žádnou jinou kvalifikaci, tak jsem šel k soudu. Tam jsem působil jako přepisovatel rok. Potom jsem usoudil, že pracovní proces ještě není pro mě. A šel jsem do Brna studovat religionistiku. Už během studií jsem si ale potvrdil, že opravdu nejsem studijní typ. A tak jsem hned sáhl po první brigádě, která se mi naskytla – začal jsem přepisovat pro Teiresiás.“

Externě přepisoval pár let. A byl tak dobrý, že se na Masarykově univerzitě stal prvním přepisovatelem, který zde získal ve své profesi stálé místo.

V šatně, kde děláme rozhovor, se to hemží neslyšícími. A Zbyněk s nimi prohodí sem tam nějaký vtípek.

„Takže jsi multitalent? Umíš psát i znakovat?“ zajímá mě.

„To ne,“ říká skromně Zbyněk. „V rámci toho, že se mělo Středisko Teiresiás profesionalizovat, jsem chodil na prvních šest modulů znakovky. Ale neprojevil jsem se jako talent, dnes umím tak třicet znaků, sem tam s neslyšícími udělám fórek, ale to je všechno,“ směje se Zbyněk.

Samozřejmě přehání. Těch znaků umí daleko, daleko více. Jako přepisovatel se potkával na akcích nejen s nedoslýchavými, ale také s Neslyšícími.

„Tehdy jsem ještě neměl žádnou zkušenost se sociální službou, se znakovkou… Když jsme se chtěli s neslyšícími domluvit, psali jsme na papírek… Přepisovatelé to asi znají… Byla to pro mě velká komunikační bariéra. A zároveň oslí můstek k tomu, abych se naučil znakovku.“

Ani když zavře dveře Střediska Teiresiás, znakovky se jen tak nezbaví. „Mám za manželku tlumočnici, takže to ani jinak nejde,“ směje se Zbyněk.

„Hodně zkoušek naší skupiny Hands Dance se koná u nás doma,“ vysvětluje Daniela. „Sice máme malý byt, ale bydlíme v centru města, takže se často scházíme u nás. A taky vždycky něco dobrého upeču, takže to je další důvod, proč k nám tak rádi chodí,“ směje se Daniela.

Jako oheň a voda

Daniela je živel. Je jí všude plno. Rozzáří každou společnost. Zbyněk je její pravý opak. Nerad na sebe poutá pozornost. O slovech, která pronáší, dlouze přemýšlí. Váží jejich význam.

Než se proto dali oni dva dohromady, trvalo to roky. Roky se spolu setkávali na společných akcích. Ona tam tlumočila, on přepisoval. 

vv

Středisko Teiresiás. Místo, kde to všechno začalo. :-)

„Protože nejsem sociálně zdatný, ledy tály postupně. Velice pozvolným způsobem. Tál jsem jako ledovec. Jejím účelem bylo rozmluvit mě. To se jí povedlo přes kafíčka a cigárka,“ usmívá se Zbyněk.

Ledy nakonec roztály. A koncem loňského roku zazněly nad Brnem svatební zvony.

bbb

Přepis jako práce na celý život?

Přestože to ani jeden z nich během studií neplánovali, osud je zavál do Brna. A tam se natolik zabydleli, že si dovedou představit tam zůstat.

„Dovedeš si představit, že by byl přepis tvoje práce do konce života?“ ptám se.

„To je politická otázka… Na západě je to opravdu práce klidně až do důchodu. To jen u nás to zatím je pořád vnímané jako brigádnická pozice. Studenti se vycvičí, mají to jako přivýdělek při studiu a pak odejdou za svojí kvalifikací.“

Zbyňkova práce ho ale jen tak neomrzí. I díky přepisům v angličtině, které jsou často velkou výzvou. „Musíme si jako přepisovatelé zvykat na různé přízvuky. Například nedávno jsem přepisoval přednášku z oblasti informatiky pro Holanďany. Stále se tam opakovalo „log files“, ale jak Holanďané chrochtají a já na informatiku nejsem specializovaný, celou konferenci jsem psal „loch“. Naštěstí si nikdo nestěžoval,“ směje se.

Různé přízvuky, různé typy mluvčích, hlasový projev nedoslýchavých a neslyšících. „To jsou specifika, kvůli kterým práce přepisovatele snad ani nemůže omrzet… Chápu, že si mnoho lidí neumí představit, že by dělali jednu práci celý život. Může to vypadat na první pohled jako absence ambicí. Ale já to tak nevnímám… Trénuji psaní, mám základy sociální práce… Přepisovatel se postupně stává tak trochu i odborníkem v tom, co přepisuje… Dávám důraz na letitou zkušenost a věřím, že kvalitního přepisovatele po letech práce v oboru překvapí daleko méně věcí. Vnímám svou profesi jako plnohodnotnou.“

Díky znakovému jazyku si plním životní sen

Ani Daniela neuvažuje, že by dělala něco jiného. „Díky tomu, že mám velmi pestrou práci, dovedu si představit, že budu tlumočit celý život. Pracuji na JAMU, dělám online tlumočení na Tiché lince, tlumočím studentům ve Středisku Teiresiás, občas jdu na komunitní tlumočení…“

Tlumočila, co má říct Mikuláš dětem, tlumočila i porod štěňátek. Na rutinu si Daniela rozhodně stěžovat nemůže.

Ale přece jen…

„Kdyby se to jednou povedlo, ráda bych dělala na plný úvazek umělecké tlumočení. Chtěla jsem být herečka, v devítce jsem dělala zkoušky na konzervatoř. Postoupila jsem dokonce do druhého kola. Ale pak to nevyšlo… Proto si díky uměleckému tlumočení ve znakovém jazyce se skupinou Hands Dance plním svůj životní sen…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: NIKOLA NOVOTNÁ (svatební fotky), VERONIKA CÉZOVÁ

 

 

Vytisknout