1 2 3 4 
  • Kateřina: Život v tichu si nedovedu představit

    14.03.2019
    Půl roku jsme si s Kateřinou Korgerovou, neslyšící atletkou, psaly. A nastal Den D. Kvůli rozhovoru pro projekt Jsem jedno ucho přijela s maminkou Gábinou do Prahy. Nechtěla jsem nic podcenit, a tak jsem celý týden přemýšlela, kam bych je vzala do kavárny. Aby tam nebyl hluk, aby nehrála podkresová hudba. Nakonec jsem našla kavárnu v Karlíně. Na rozdíl od mnoha dalších tam opravdu muziku nepouštějí. Je to malebná kavárna, kde je přes týden relativně klid. Jakmile jsem však otevřela dveře, zarazila jsem se. Na kavárnu jsem najednou pohlížela jinýma očima. A ušima… Perspektivou Katky.
  • Lukáš: Být nevidomý, nebo neslyšící? Určitě bych byl radši znovu nevidomý

    08.03.2019
    Píše rychlostí 500 úhozů za minutu. Potkáte ho na konferencích, kde pro nedoslýchavé zaznamenává pomocí klávesnice mluvené slovo. Co slyší, to naťuká na klávesnici. A text se rovnou objeví na promítacím plátně nebo na tabletech účastníků. Co je na Lukáši Hosnedlovi výjimečné? Je přepisovatel. Nevidomý…
  • Mirek: Hudbu miluji. I když ji neslyším

    28.02.2019
    Housle, kytara, harmonika. V rodině Mirka Červeňáka bylo vždycky živo. „Maminka proto musela mému tatínkovi říkat, ať nehraje, jinak mě vzbudí.“ S Mirkem však zvuky hudebních nástrojů vůbec nic nedělaly… „Mamince to začalo být podezřelé, že nijak nereaguji. Vyzývala proto naopak tatínka, ať hraje. Víc a víc. A já pořád nic…“
  • Anežka: Jedině upřímností si získáte důvěru neslyšících

    21.02.2019
    Když se řekne Anežka Červenáková, mnoha lidem se vybaví legenda. Symbol obětavosti. Sociální pracovnice se srdcem na dlani, velká bojovnice za práva lidí se sluchovým postižením, pracovnice Svazu neslyšících a nedoslýchavých a zakladatelka organizace EFETA…
  • Zdeňka: Srdcem jsem neslyšící

    01.02.2019
    Byla velmi zvídavé miminko. Všechno pozorovala, o všechno se zajímala. „Rodiče proto dlouho nevěděli, že se mnou není něco v pořádku. Když jsem ale v roce a půl nereagovala na volání, začali se mnou chodit po doktorech. A tam zjistili, že mám praktickou hluchotu,“ vrací se zpátky v čase pětašedesátiletá Zdeňka Winklerová.
  • Alexandr: Knihy pro mě byly přístupnější než televize

    25.01.2019
    Honičky na stromech, výzkumné výpravy do kanálů, sklepení a půd starých domů, ale i zábavy typu kdo vydrží déle ve vyřazené cisterně od fekálního vozu se zapáleným senem… Dětství 44letého Alexandra Zvonka bylo jedno velké dobrodružství. A dokázal si ho užít naplno. Navzdory sluchovému handicapu.
  • Radka Kulichová: Znakování? Ze začátku velký nápor na oči

    17.01.2019
    Studuje na divadelní fakultě na JAMU doktorské studium, na Vysokém učení technickém v Brně tlumočí studentům se sluchovým postižením v Poradenském centru Alfons, na Masarykově univerzitě ve Středisku Teiresiás působí jako lektorka tandemové cyklistiky pro nevidomé a lektorka plavání pro studenty s tělesným handicapem, pracuje jako fyzioterapeutka, na JAMU učí akrobacii, tlumočí do českého znakového jazyka, je členkou skupiny Hands Dance, spolupracuje s Českou televizí v Brně a připravuje pohádky pro neslyšící…
  • Marie: Nevidím, neslyším. Přesto jsem se naučila s počítačem

    10.01.2019
    „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“ To řekla Helen Kellerová, slavná spisovatelka, kterou nemoc připravila o zrak i sluch. Podobný osud čekal i Marii Biedermannovou, která se narodila s kombinovaným postižením – je neslyšící a má těžkou slabozrakost.
  • Martin: Někdo má brýle, já mám kochleární implantát

    13.12.2018
    Bylo pátečního odpoledne. Stála jsem v nákupním centru Fénix v obchodu s potravinami. Zrovna jsem si vybírala chleba, když jsem zaslechla hovor kluka a holky. O něčem spolu diskutovali. Pamatuji si, že jsem v tu chvíli nebyla schopná přemýšlet nad obsahem slov, ale nad tím, jak mluvili. Mluvili velmi zřetelně, výborně artikulovali. Automaticky jsem se jim podívala na hlavu. Kluk měl kochleární implantát.
  • Věra Oračková: První sluchadlo jsem naschvál rozbila

    07.12.2018
    Dlouho nevěděla, že má problémy se sluchem. „Bydleli jsme ve Studénce, s rodiči v paneláku, babička v rodinném domku kousek od vlaku. Když jsme s bratrem chodili k babičce přes koleje, vždycky jsme slyšeli, že jede vlak. Nebo když na nás maminka volala, abychom už šli k obědu, také jsme slyšeli,“ vzpomíná dvaapadesátiletá Věra Oračková.
1234