Miloš: Mrzí mě, že jsem byl líný a nenaučil se znakový jazyk
Píše se rok 1938. A Miloš Lang, čtyřletý klučina, se diví,
co se to děje na letišti ve Kbelích. „Blížila se válka. A protože ještě nestály
žádné věžáky, až z Vokovic jsme viděli na Kbely, kde byl v té době
pořádný ruch. Brácha běhal na letiště pravidelně. Fascinovala ho všechna ta
letadla…“
Rok po začátku druhé světové války šel Miloš do první třídy.
Co si vybavuje z válečných let? „Všechny vzpomínky jsou z druhé ruky.
Naštěstí.“
I když… Milošův bratr studoval v Resslově ulici na
obchodní akademii u kostela, který se zapsal do dějin jako ten, ve kterém do
posledních sil bojovali letci z atentátu na říšského protektora Reinharda
Heydricha. Po atentátu se rozpoutala ze strany nacistů obrovská vlna nenávisti
vůči Čechům.
Strejda skončil v
Terezíně
„Jejich hněv dopadl i na tatínkova kamaráda, který umřel
v koncentračním táboře. A můj strejda – tátův bratr – byl zase voják
z povolání, podplukovník generálního štábu Obrany národa. Gestapo ho
vyslýchalo a odvezli ho do Malého pevnosti v Terezíně, což byla pobočná věznice
Pankráce. Dlouho se v těch hrozných podmínkách držel, dokonce se vrátil po
osvobození domů. Nakonec ale 23. května 1945 zemřel na tyfus…“
Miloš oceňuje, že se před ním rodiče nikdy nebáli mluvit. A
vzpomíná na to, jak se vždycky těšil na poslech zahraničního rozhlasu.
„Doma jsme ale neměli
vhodné rádio, a tak jsme poslouchali zprávy, až když jsme jeli na prázdniny na
Moravu. Krátké vlny nesměly být, musely být odmontované. Ale lidi byli šikovní.
Vyndali je jen kvůli kontrolám a pak zase šup zpátky! Chtělo to ale odvahu,
neboť na každém rádiu si pamatuji tu křiklavě červeno-černou česko-německou
cedulku Pamatuj, pamatuj, že poslouchati cizí rozhlas je trestné ba i smrti!“
Neslyším tikot hodin!
Skončila válka. Zhruba rok po ní si rodiče všimli, že má
Miloš problémy se sluchem. „Najednou jsem přestal slyšet tikot nástěnných
hodin, náramkových hodinek… Nic se s tím ale tehdy nedělalo.“
Když byl na vojně v osmnácti letech u odvodu, nahlásil,
že hůř slyší. Lékař si jen něco poznamenal a mlčel. „Když jsem pak šel na půl
roku na vojnu, poznal jsem hned, že má úloha odpovídá tomuto handicapu.
Nestavěli mě na stráž, jenom ke vchodu do kasáren. Tam jsem tak moc slyšet
nepotřeboval,“ směje se Miloš.
Nakonec se dostal na ušní. Do Prahy do Kaprovy ulice do
logopedického ústavu pro mládež. „To už jsem byl na klasickém audiogramu. Byl
to tehdy asi jediný audiometr v Praze, vypadal podobně jako stará rádia. A
tam jsem se setkal s docentem Šupáčkem, předním odborníkem na sluchové
vady. A ten mi hned ukázal, že má také sluchadlo…“
Krabicové versus
brýlové sluchadlo
Od něj také dostal Miloš své první – krabicové – sluchadlo.
Mělo reproduktor, amplion, do ucha vedlo sluchadlo. Bylo analogové, dalo se
zesilovat, zeslabovat… A nosilo se na šňůrce na krku.
„Někteří si na něj rychle zvykli. Já ne. Třelo se o textil,
bylo hodně slyšet. Hrozný zvuk! Nosil jsem ho, jen když jsem musel nutně něco
slyšet – třeba když jsme měli doma nějakou slavnost.“
Až ve 38 letech si pořídil sluchadlo, které nosil trvale.
„Jednalo se o tzv. brýlové sluchadlo, ve kterém byl v závěsu u ucha mikrofon,
reproduktor, bylo to vedené hadičkou do ucha. Koupil jsem si ho ve
zdravotnických potřebách v Hybernské jako podpultové zboží. Za 2 500
korun. Padl na to celý plat. Ale stálo to za to!“
Šustění listí, zpěv
ptáků
Zatímco krabicové sluchadlo nasazoval příležitostně,
z brýlového sluchadla se stala doslova závislost. „Sluchadla jsem nasadil…
A byl jsem unešený. Šel jsem domů, slyšel jsem ptáky, šustění listí ve větru,
slyšel jsem, když šel někdo za mnou, slyšel jsem své vlastní kroky… Od té doby
jsem sluchadlo nesundal.“
Do sluchadla se nedávaly jako dnes baterky, ale
akumulátorky. Čtyřiadvacet hodin sluchadlo vydrželo, pak se muselo přes noc
dobít.
Kurz knižní kultury
Miloš vyrůstal ve Vokovicích. Po povinné docházce si brousil
zuby na gymnázium. „Neměl jsem ale ten správný původ, tak jsem se na školu
nedostal. Zbyl na mě tedy jednoroční kurz knižní kultury. Po válce se totiž
zjistilo, že neexistuje žádná knihovnická škola, naši plánovači zapomněli něco
takového založit… Nebyla to klasická škola zařazená do školského systému,
vypsalo to tehdejší ministerstvo informací a osvěty, které vedl známý Václav
Kopecký.“
Ve třídě se sešli spolužáci, kterým bylo od patnácti do
dvaadvaceti let. A Miloš na měsíce strávené v kurzu vzpomíná
s úsměvem na rtech. „Bylo to tam hrozně fajn, učili nás vysokoškolští
pedagogové, kantoři z povolání, na odborné předměty jsme měli například
pozdějšího ředitele Národní knihovny doktora Vinárka.“
Krasopis? Nic pro mě
Na Miloše čekaly zajímavé předměty jako knihkupectví,
světová literatura nebo krasopis. „Ten pro mě byl ale ponižující, neboť jsem
hrozně škrábal,“ směje se Miloš. „Takové psaní na stroji, to byla jiná. To bylo
objektivní, zkoušky jsme skládali na slepé klávesnici.“
Kurz se celý rok odehrával v nádherných prostorách
Klementina nad tehdejší Technickou knihovnou. „Jen si to představte. Je vám
patnáct a do školy chodíte do takových krásných prostor. A vzpomínám si, jak se
pod schody prodávaly svačiny. Šálek mléka a housky… To byla dobrota!“
Inspirující láska
Důležitým mezníkem se stala láska ke spolužačce.
Z jednoročního kurzu udělala postupové zkoušky na gymnázium. Miloše
inspirovala, rok se připravoval a dodělával si předměty, které do té doby neměl.
Doučil se latinu, angličtinu i matematiku. Zkoušky zvládnul.
Gymnázium stálo na Strossmayerově náměstí vedle kostela.
„Dnes je tam základní škola. A gymnázium – a celý profesorský sbor – se
přesunul Nad Štolu.“
Studium zdárně zakončil v roce 1953. „Zajímavostí je,
že tehdy přišla měnová reforma. A kvůli ní jsme si nemohli udělat ani třídní
tablo, protože jsme na něj rázem neměli peníze.“
A jak dopadla Milošova láska, která ho motivovala na
gymnázium? „Láska nebyla,“ směje se. „Ale mělo to svůj smysl. Jako všechno
v životě. A představte si – sháněl jsem se pak po osudu té dívky. Věděl
jsem, že chodila s nějakým architektem. A před čtvrt rokem mě napadlo
podívat se na stránky ministerstva vnitra, kde jsou i seznamy STB. Na každého
tehdy něco vedli. Zadal jsem tam její dívčí jméno, podle data narození jsem si
ověřil, že je to ona. Zjistil jsem, že se provdala a v roce 1968
emigrovala. Musím přiznat, že mě to i po těch letech sebralo…“
Práce za čtrnáct
milionů
Že má zhoršený sluch, měl Miloš úředně potvrzené už při
odvodu v osmnácti letech. Ale opravdové problémy začal pociťovat na svém
prvním pracovišti v Krušných horách, kam se dostal po studiu geologie.
„Pracoval jsem tam jako tzv. zodpovědný geolog. Musel jsem jim tam tehdy
navrhnout šachtu na těžbu železné rudy. Pozvali nás na hloubění tři sta metrů
pod zem. Běžely tam malé stroje na stlačený vzduch – sbíječka a malý bagr.
Hrozný rámus!“
Každý vrt musel být řádně geologicky proměřený po sto
metrech, měřila se radioaktivita. „Měl jsem ohledně toho spoustu důležitých
hovorů, mojí povinností bylo vše hlásit. A průšvih byl, že jsem se
s vedoucími po telefonu nemohl domluvit. Navštívil jsem tedy brzy doktora
a začal jsem pracovat na tom, abych mohl co nejdříve skončit. Jenže jsem neměl
komu ty práce za 14 milionů korun předat! Takže jsem to musel dotáhnout do
konce.“
Jak ty dlouhé měsíce přečkal? Miloš na rovinu říká, že díky
psychiatrickým lékům, které dostal od svého lékaře. „Byl jsem díky nim takový
nabuzenější…“ Práce zdárně dokončil a odešel do Prahy do Akademie věd, kde
mikroskopoval horniny.
„Akademie sídlila v Lysolajích, takže jsem to měl
kousek, z Vokovic jsem přes Šárku chodil dlouhá léta pěšky. Do důchodu
jsem odešel sice v roce 2010, ale ještě teď, jednou týdně na půl dne, tam
jezdím. Jako emeritní zaměstnanec tam budu mít až do smrti svůj stůl a počítač,“
směje se.
Cesta do Svazu
invalidů
Před rokem 1989 existoval Svaz invalidů, který sdružoval
lidi s různými handicapy. „A v roce 1976, když jsem dostal první
brýlové sluchadlo, jsem poprvé poznal díky Svazu invalidů komunitu lidí se
sluchovým postižením. Oslovili mě a pozvali na schůzi na Pankrác, kde jsem se
setkal s lékařskou kapacitou – doktorem Vladimírem Hübschem. Do té doby
jsem nevyhledával lidi s podobným osudem, ale řekl jsem si, že vlastně o
sluchových vadách vůbec nic nevím, a tak jsem využil přednášek, které Svaz
invalidů pořádal. A jako jednomu z nejmladších – čerstvému čtyřicátníkovi
– mi dávali i samé funkce,“ směje se Miloš. „Ale nejdůležitější pro mě bylo, že
jsem poznal kamarády s podobnými problémy.“
Po revoluci Svaz invalidů zanikl. „Byla škoda, že se
postupně organizace začala rozpadat. Ale už nebyl nikdo, kdo by do toho lil
peníze. Protože – co si budeme povídat – komunisté do toho dávali spoustu
peněz. A díky tomu jezdili lidé, kteří měli třeba jen invalidní důchod, na
různé rekreace. Já jsem pracoval ve vědě, kde naštěstí tolik nevadilo, že
neslyším. Měl jsem slušný plat… Ale vím, že rekreace pomohly mnoha lidem, kteří
by si takový pobyt nemohli dovolit.“
Jak se ze mě stal
odborář
Na převrat si Miloš pamatuje, jako by to bylo dnes.
S kolegou jel zrovna z Krušných hor. „Byl pátek a celou cestu jsme si
povídali, že máme tušení, že se něco semele. A taky že jo. Pak vyhlásili
generální stávku. A mě v práci oslovili, abych se ujal odborů a šel do
Ústavu molekulární chemie na školení. Tak jsem šel. Já, který se tomu
celoživotně vyhýbal… Najednou byl ze mě odborář!“
Pravidelně chodil na porady do Domu odborových svazů na
Žižkově. „Tehdy bylo potřeba, aby někdo dělal administrativu, vedl účetnictví…
Nikomu se do toho nechtělo, tak jsem to začal dělat sám. A jak se mi ty věci
později hodily! Ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR jsem dělal
jednoduché účetnictví, stal jsem se předsedou pobočného spolku v Praze 4 a
dopracoval jsem to až na krajského předsedu.“
Pobytové kurzy
odezírání
Poprvé práh Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob
v ČR na Karlínském náměstí překročil v roce 1992, kdy tam šel kvůli
dotacím. A už o rok později vymyslel pobytové kurzy odezírání. „Do té doby byly
jen ambulantní. Problém byl, že co se lidé naučili, velmi rychle zase
zapomněli. Napadlo mě, že kdyby si lidé spojili odezírání se zážitky, daleko
lépe by to všechno vstřebali.“
Miloš přiznává, že se z jeho strany jednalo o pokus.
Netušil, jestli pobytový kurz bude fungovat. Zaznamenal však obrovský ohlas.
„Účastnili se ho hlavně nedoslýchaví a ohluchlí lidé. Byly tam ale i dvě
neslyšící, obě bezvadně odezíraly. Byl to neuvěřitelný zážitek i pro mě.“
Neslyšící matu
Nabízí se otázka, jestli se Miloš naučil za svůj život v komunitě
lidí se sluchovými vadami znakový jazyk. „Bohužel ne. Neumím znakovat. Byl jsem
líný se ho naučit. A teď mě to strašně mrzí, protože mě to odděluje od určité
skupiny lidí se sluchovým postižením. Někdy je doslova matu svým počínáním.
Kolikrát je rozčiluji tím, že gestikuluji, mávám rukama a on je to nějaký znak…
Jsou zmatení, co že se jim to snažím říct,“ směje se Miloš.
Genetika, nebo akustický
šok?
Dodnes s úplnou jistotou neví, proč ohluchl. Svou roli
– stejně jako u jeho tatínka – sehrála genetika. Nezanedbatelnou roli měl ale i
akustický šok z fárání v dole v Krušných horách. „Lékaři mi
nakonec sdělili tuto dlouhou diagnózu – mám oboustrannou ischemickou percepční
vadu. A hodně důležité je právě slovo ischemie – nedokrevnost. Nedokrvují se mi
totiž periferní cévy. A sluchový nerv je koneckonců také periferní.“
Miloš přiznává, že dnes by už bez sluchadla být nemohl.
„Jsem na něm doslova závislý. Bez něj bych byl úplně vyřízený, nevěděl bych, co
se kolem mě děje.“
Sluchadlo sundává jen na spaní. „Měl jsem ale partnerku
vozíčkářku, která často v noci padala z postele. Když jsem tedy
věděl, že je neklidná, nesundával jsem si sluchadlo ani na spaní. Ale to se
nedalo. Nemohl jsem vůbec spát, takže jsem ho k ránu stejně nakonec odložil,
abych se aspoň trochu vyspal.“
Tango se sluchadlem
Problémy se sluchem mají i obě jeho děti. „Syn se s tím
ale poměrně rychle sžil. Dokonce se profesionálně věnuje tanci. Pracuje sice
jako ajťák, ale jako vedlejšák vede klub tanga v Brně. Jediné, co mu vždycky
vadilo, bylo, že klasické sluchadlo je vidět, koupil si proto pouze zvukovodové
sluchadlo. Ale chápu ho. Dnešní mladí nechtějí, aby tento handicap byl vidět.“
Emile, posaď se…
Cože, kosatce?
Ohluchlost s sebou přináší mnoho zážitků. „Mnoho z nich
je velmi trapných. To člověk zažívá dnes i denně. Ale jsou samozřejmě i ty
milé, srandovní. Každou chvilku slyším nějaké nesmysly,“ směje se.
Miloš vzpomíná na dětství, kdy volala jeho tatínkovi švagrová.
„Chtěla mu oznámit, že se její syn podruhé rozvádí. Otce zavolali za zahrady.
Vzal si telefon a švagrová mu říkala: Emile, posaď se…“
Byla to pro ni velmi těžká chvilka a nevěděla, jak to svému
bratrovi říct… „A on jí na to odpověděl: Cože, kosatce?“
A ve vzpomínkách na humorné okamžiky zabrousí Miloš až do
roku 1972. „Manželka šla na operaci s ušima, protože měla nádor na ušní
cévce. Byla zrovna na předoperačním vyšetření, po kterém jsem ji navštívil. A
chvilku na to za ní přišla ošetřující doktorka, dlouze se s ní bavila a
pak se začala smát a manželce povídá: Váš pan manžel se s námi asi nudí,
viďte? A manželka na to: Ne, on jenom neslyší…“
VERONIKA CÉZOVÁ