Jakub Brandejs: Nedoslýchavost korigovat umíme, s tinnitem je to složitější

Tatínek zubař, maminka zdravotní sestra. Dvaatřicetiletý Jakub Brandejs měl k medicíně blízko. „Ve třetím ročníku na gymnáziu mě však chytla i matematika a fyzika, proto jsem nakonec na vysoké škole zkombinoval medicínu a elektro. Vystudoval jsem obor Biomedicínské inženýrství na brněnském Vysokém učení technickém,“ usmívá se Jakub. K vysokoškolskému studiu byl předurčen. Ale to, že ho to profesně zaválo ke sluchadlům, to byla náhoda…

V roce 2014 doznívala ekonomická krize. „Absolventi si nemohli až tak moc vybírat, kam půjdou. Stejně jako mí spolužáci – i já jsem si vypsal společnosti a okruhy, kde bych se mohl uplatnit. A jednou z možností byla i firma zaměřující se na sluchadla – na zpracování zvuku, signálu a dat, na ochranu sluchu… Začalo mi to všechno do sebe zapadat,“ popisuje Jakub, kterého fascinují technologie.

S digitálními sluchadly, které se seřizují pomocí počítače, se tak může „vyřádit“. Na rozdíl od těch analogových… „Analogová sluchadla už jsem nezažil, neměl jsem možnost do nich prakticky nahlédnout, ale je pravda, že s nimi by mě to asi tolik nebavilo,“ směje se.

Přestože digitální sluchadla přinášejí svým uživatelům daleko více možností oproti těm analogovým, ne všichni na ně pějí ódy.

Analogová sluchadla lepší než ta digitální?

Kolegyně Radka Klinderová mi nedávno vyprávěla, jak s láskou vzpomíná na analogová sluchadla. Je to vůbec možné?

„Ze statistického pohledu to možné je. Mohou být jedinci, kteří zažili analogová sluchadla a mají pocit, že jim vyhovovala více. Je ale potřeba upozornit na to, že jim mohla analogová sluchadla vyhovovat právě v době, kdy například jejich sluchová vada nebyla až tak velká. Mohlo to být také v době, kdy se jejich slyšení v dětství teprve vyvíjelo a mozek si na něco zvykl. Takovému člověku může být příjemnější analogový zvuk. Na druhou stranu si jsem jistý, že drtivá většina neslyšících a nedoslýchavých lidí preferuje digitální sluchadla, se kterými jsou spokojeni,“ vysvětluje Jakub.

Připouští, že s analogovými sluchadly má sice jen teoretickou zkušenost, nemá je tedy ‚naposlouchané‘ na vlastní uši. „Ale v literatuře se obecně popisují analogová sluchadla tak, že mají měkčí zvuk, přirovnává se to k poslechu gramofonu. Gramofon ale není zaměřen na detaily. Digitální sluchadla se přirovnávají k CD. Kvalita zvuku je vyšší. A stejně tak digitální sluchadla mají velmi precizní nastavení podle ztráty sluchu,“ popisuje Jakub.

‚Správné nastavení‘

Častým tématem – nejen ve skupinách neslyšících a nedoslýchavých lidí na sociálních sítích – je také nastavení sluchadel. „Když se bavíme o ‚správném nasazení‘ – co to vlastně je? Jedno je jisté. ‚Správné nastavení‘ je ošidné, obtížné. A to právě s ohledem na to, že vnímání zvuku je subjektivní veličina. Každý z nás vnímá zvuk subjektivně. A většinou se setkávám s tím, že si na nesprávné nastavení stěžují ti pacienti, kteří mají hned na začátku nereálná očekávání.“

Jakub připomíná, že sluch není možné opravit. „Neumím to já jakožto inženýr, technik. Vrátit sluch neumí ani lékař. Ztráta sluchu zhoršuje možnost vnímání zvuků a při ladění sluchadla zkrátka není možné sluch opravit. Pokud to tedy člověk nepochopí a v osmdesáti letech chce dotyčný slyšet jako ve dvaceti, tak takovému člověku sluchadla nenastaví správně nikdo.“

Cesta od lékaře k technikovi

K Jakubovi se dostanou pacienti většinou z ordinací ORL lékařů nebo foniatrů. Tento postup je podle něj správný, protože ne vždy člověk, který najde Jakuba na internetu, potřebuje hned sluchadla…

„Stává se, že si nás najde třeba čtyřicátník, který má pocit, že začíná hůře slyšet. Takové pacienty však posíláme k ORL lékaři, aby se jim jako první podíval do uší, jestli se ta vada nedá řešit jinak než sluchadlem. Často se totiž stává, že jde například o mazový špunt. A pak stačí ucho vypláchnout.“

Do jeho kanceláře však přicházejí i třicátníci, čtyřicátníci, kteří mají ztrátu sluchu. A během první konzultace si pak s Jakubem sednou a diskutují nad možnostmi zlepšení sluchu. „Přichází na řadu hovor na téma typů sluchadel, jejich velikostí… Důležité je mít také sluchadla na obou uších, neboť uši jsou párový orgán. A po vyrobení sluchadel je pak společně nastavujeme a zkoušíme, jak s nimi daný pacient slyší,“ popisuje postup Jakub.

Sluchadla se nastaví sama

Technologie digitálních sluchadel je natolik propracovaná, že se podle výsledku audiogramu až z 90 procent nastaví samy do ‚použitelného stavu‘.

Přestože je Jakub ten, který sluchadla nastaví přesně na míru uživateli, není ten, který by pak sluchadla fyzicky vydal.

„To může jenom lékař. Ale je pravda, že západní svět se ubírá jiným směrem. Tam je zaběhlá praxe, že i technici vydávají sluchadla, která předtím společně s pacientem nastavili. Sluchadla se tak blíží brýlím, které vám také připraví na míru v optice.“

Opomíjené uši

Jakub připomíná, že na uši se obecně v minulosti zapomínalo. „A konečně – až v roce 2022 – je příspěvek na obě uši – dvakrát 7 tisíc korun. Sice jen pro některé pacienty a pozdě, ale přece…“

Dají se za 14 tisíc korun sehnat kvalitní sluchadla? To jsou dotazy, které pravidelně několikrát do měsíce přicházejí i k nám do Svazu. A technik Jakub má dobrou zprávu.

„Ano, ta nejlevnější sluchadla – plně hrazená pojišťovnou – prochází stejnou certifikací jako ta dražší. Jde ale o to, co člověk od sluchadel očekává. Bezdoplatková jsou vhodná pro pacienty například ke sledování televize v tichu. Nedají se úplně dobře jemně doladit, barva zvuku se mění složitě, ale fungují, jsou kvalitní. Čím máme lepší sluchadla (a dražší), tím máme my, ale i lékaři, více nástrojů k jemnému doladění zvuku. Přirovnal bych to k poslechu rádia bez vyladění. Písničky slyšíme, ale ‚chrchle to‘. Když tedy sluchadla doladíme, je i zvuk čistší.“

Sluchadlo? Klidně za 40 tisíc korun

Když jsme u těch cen… V Brně si pacienti u Jakuba objednávají sluchadla většinou v cenové relaci 20–30 tisíc korun za sluchadlo. „V minulosti jsme dávali i více bezdoplatkových sluchadel, ale od toho se upouští. Lidí, kteří nechtějí dát za sluchadlo ani korunu za svého, je čím dál méně.“

Kolik stojí nejdražší sluchadlo? Klidně i čtyřicet tisíc korun. Jak to mají ale udělat lidé, kteří si nemohou dovolit ze svého takový doplatek?

„S tím, jak jsou čím dál kvalitnější sluchadla, se na nás čím dál častěji obracejí lidé, jaké mají možnosti čerpání příspěvků kromě těch od pojišťovny. Existují třeba příspěvky od nadací. Z mých zkušeností toho využívají ale spíše rodiče dětských pacientů. Dospělí lidé většinou nechtějí čekat třeba čtvrt roku, než jim nadace příspěvek přidělí.“

Když hovoříme právě o těch dětských pacientech… Nejmladší pacient, kterého Jakub měl, byl osmiletý klučina. „Já se však specializuji hlavně na dospělé. Pro dětské pacienty je tu v Brně například Audio Fon Centr nebo dětská nemocnice.“

V čem se liší péče? „Je mnoho specifik. Ale tou zásadní je, že se například v rámci měření sluchu jinak pracuje třeba s desetiletou slečnou, jinak s miminkem.“

Nejstaršímu pacientovi, kterému nastavoval sluchadla, byl pak sedmadevadesátiletý muž.

Překvapivá technologie Bluetooth

Někteří uživatelé sluchadel se časem stanou kandidáty na kochleární implantát. A pak, v případě implantace, začnou chodit na nastavování. Funguje to tak i u sluchadel?

„Ano, je to velmi podobný proces. Sluchadla je také nutné zesilovat postupně. Zvláště prvouživatelé, kteří se nikdy se sluchadly nesetkali, nejsou zvyklí slyšet například všechny okolní zvuky – štěkání psa, cinkání příborů… A je nutné, aby si na tyto zvuky mozek postupně zvykal. Čím méně má zkušeností se sluchadly, tím i nastavování sluchadel musí být postupnější,“ vysvětluje Jakub.

Seřizování sluchadel, to je tak trochu alchymie. A proto se Jakub musí pravidelně školit na nové technologie. „Základ teorie nastavování sluchadel je však stejný. Náš dodavatel nám pravidelně dává e-learningová školení, díky kterým máme větší náhled na to, co je ‚uvnitř‘.“

Co Jakuba od roku 2014, kdy pronikl do tajů sluchadel, nejvíce překvapilo? „Nejvíce mě překvapila technologie Bluetooth ve sluchadlech. Upřímně – nikdy jsem si nemyslel, že to někdy bude možné zabudovat.“

Když si slyšící nasadí sluchadla… 

Technologii Bluetooth si zamiloval natolik, že když řídí na delší vzdálenosti, poslouchá v autě muziku ne přes rádio, ale právě přes sluchadla…

Sluchadla také zkouší i ve své kanceláři. „Sluch mám naštěstí v pořádku. Ale samozřejmě mě profesně zajímá, jak se chová operační systém, jak moc je to stabilní, všímám si, na co si dát pozor… Uchvátil mě proto nový typ sluchadel, kdy i já jako zdravý slyšící člověk mohu mít ze sluchadel benefit a poslouchat díky nim například v autě hudbu bez okolního šumu.“

Zubaři se lidem dívají na zuby, já sleduji uši

Ke každé profesi patří nějaká profesní deformace. Má to stejné i Jakub? „Ano,“ přiznává se smíchem. „Jako se zubaři dívají ostatním lidem na zuby, já se lidem dívám za uši.“

Že má někdo problémy se sluchem, to mnohdy vypozoruje i při řízení vozu. „Když vidím, že někdo minutu zbytečně bliká blinkrem, tak si říkám, že možná trpí počínající nedoslýchavostí, která mu brání zvuk blinkru slyšet.“

Jako otec dvouletého syna také vždy kroutí hlavou, když vidí, jak na koncertech nechají rodiče své malé děti procházet bez jakékoli ochrany sluchu kolem reproduktorů.

Po pěti minutách ztráta sluchu

„Je to zarážející, když člověk ví, že podle tabulek stačí být v hluku 105 decibelů po dobu pěti minut, aby se člověk dostal do rizika permanentní ztráty sluchu.“

S malým synem se dosud hlučným akcím vyhýbal. „Je také rozdíl, když je hlučná hudba rozptýlená na louce, nebo když stojíme blízko reprobeden.“

Protože se téměř dekádu zabývá ochranou sluchu, je jeho přání do budoucna jasné.

„Nesmíme rezignovat na ochranu sluchu. A to hlavně v práci, kde trávíme tolik času. Pokud někdo dělá ve slévárně nebo u pneumatického lisu a dvacet let nepoužívá ochranu sluchu, zadělává si nejen na trvalou vadu sluchu, ale i na tinnitus, který se velice těžko koriguje. Takového člověka bude tinnitus budit ze spaní, přivodí mu škaredé psychické stavy… A to je možná ještě horší než nedoslýchavost. Nedoslýchavost totiž korigovat dokážeme. S tinnitem je to složitější…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv JAKUBA BRANDEJSE