Ivana: Díky kochlíku si užívám šustění listí i zvuk houslí

03.07.2020
Scházíme se v půlce června v Klánovicích v jejím domě. A dopředu avizuje, že má velké překvapení. „V květnu jsem byla na operaci, už mám konečně dva kochlíky,“ vítá mě s úsměvem dvaapadesátiletá Ivana Zoulíková. Na rozhovor se scházíme v pátek, tedy jen čtyři dny po prvním nastavení kochleárního implantátu. „Dlouho jsem se bála, že mi operaci překazí karanténa. A že půjdu třeba až za rok. A nakonec to vyšlo všechno v původním termínu. A jak se cítím? Jak slyším? Jsem naprosto nadšená!“

Aneta: Nejsem slyšící, ani neslyšící. Jsem člověk s neuroprotézou

26.06.2020
Dvě dcery. Každá s jiným partnerem. „Ale sešlo se to tak, že obě mají sluchovou vadu. Dva pokusy a stejná vada. Oba partneři mají stejně jako já poškozený gen connexin 26… Asi osud…“ říká Petra Černohorská, maminka dvacetileté Anety a dvanáctileté Sabiny.

Vlastimil: Soukromé televize povinných 15 procent otitulkovaných pořadů dodržují, ale jedná se hlavně o staré pořady, které se reprízují

12.06.2020
Bylo mu šest měsíců, když lékaři zjistili, že neslyší. Na pravém uchu naměřili doktoři ztrátu skoro sto procent, na levém kolem 96 procent. „Přestože jsem se narodil slyšícím rodičům, vzali to, myslím, dobře. V rodině už jsme totiž měli neslyšícího. Byl to bratr mojí babičky, který ohluchl ve dvou letech po zánětu mozkových blan,“ začíná své vyprávění 31letý Vlastimil Chlumský z vesničky Podveky.

Michal: Rodiče museli pediatra přesvědčovat, že neslyším

29.05.2020
Michalovi bylo půl roku, když si jeho maminka – učitelka v mateřské škole – začala všímat, že na hudbu a řeč nereaguje tak, jak by měl – tedy neotáčel hlavu směrem ke zvukům. „Následovala návštěva pediatrie. A moji rodiče museli dokonce lékaře přesvědčovat, že asi neslyším,“ vypráví devětadvacetiletý Michal Procházka.

Veronika: Krasobruslení mě naučilo jít dál i přes bolest

22.05.2020
Až do čtyř let si nikdo ničeho nevšiml. Pak ale učitelce ve školce přišlo divné, že Veronika při komunikaci stále nastavuje jen pravé ucho...

Lucie: Život s Usherem? Lidem vysvětluji, že jsem handicapovaná, ne divná

15.05.2020
„Lucinko!“ Ticho. To, že Lucie Ulrichová nereagovala na své jméno, si její maminka odůvodňovala tím, že je malinká a žije ve svém fantazijním světě. „Je prostě svá, klidná,“ myslela si celou dobu maminka. Ve třech však začal kolotoč vyšetření.

Mary: Až na střední škole se ke mně dostaly informace srozumitelnou cestou

08.05.2020
Narodila se jako neslyšící. A pro rodiče to nebylo žádným překvapením. „Sami jsou neslyšící, takže jim přišlo normální, že i já jsem neslyšící. V naší rodině už je teď třetí generace neslyšících – můj synovec i neteř,“ začíná své vyprávění 28letá Mary Mašláňová.

Michael: Díky tlumočníkům znakového jazyka mám stejné informace jako slyšící

01.05.2020
Byl na dovolené v Alpách. A když měl jít po návratu ze zahraničí do školy, bylo mu řečeno, že má zůstat v karanténě… „Vůbec jsem té situaci nerozuměl. Pak najednou museli zůstat doma všichni. Až postupem času jsem zjistil, co se děje a že jsme všichni v karanténě kvůli koronaviru. Trvalo mi ale hodně dlouho, než jsem to vstřebal, než jsem získal ve znakovém jazyce dostatek informací. Začátky pro mě byly velmi stresové,“ popisuje dvacetiletý Michael Veselý.

Blanka: Nedoslýchaví to mají často těžší než znakující neslyšící

24.04.2020
První uvědomění, že něco není v pořádku, se odehrálo již v jeslích. „Bylo mi divné, že v odpoledním klidu četla sestřička pohádky, kolem děti slyšely, rozuměly, reagovaly a já nic. Ale čistá dětská duše s tímto problém neměla a odlišnost zaregistrovala, ale nikomu nesdílela,“ vzpomíná 63letá Blanka Urbánková.

Naďa: Díky koronaviru se povedla velká osvěta znakového jazyka

17.04.2020
Mezinárodní konference, letní školy, koncerty, divadla… Tlumočnice znakového jazyka Naďa Hynková Dingová měla před sebou spoustu projektů, na které se těšila. Koronavirová pandemie jí však udělala čáru přes rozpočet.

Šimon: Kochleární implantát ze mě slyšícího neudělal

10.04.2020
V celé rodině je jediný neslyšící. A rodiče na to přišli velmi brzo. „Šli se mnou na procházku, vedle jela tatrovka, motor řval… A maminka se divila, že pořád spím, že nepláču,“ vrací se zpátky v čase jednadvacetiletý Šimon Skopový.

Tereza: Ve škole mě kvůli sluchovému handicapu šikanovali

03.04.2020
Narodila se o dva měsíce dříve. A do dvou let nikdo nepoznal, že neslyší. „Volali na mě, ale já jsem nereagovala. Až ve dvou letech tedy doktoři zjistili, že jsem neslyšící. Pak to všechno však šlo ráz na ráz. Hned mě poslali do Motola za doktorem Kabelkou. A ve 2,5 letech mě rodiče nechali implantovat,“ vrací se zpátky v čase sedmnáctiletá Tereza Hromádková.

Jaroslav: Ztrátu sluchu jsem si způsobil asi sám. Hlasitou muzikou

31.03.2020
„INSPO je zrušené.“ To byla hned po pozdravu první věta, kterou mi řekl Jaroslav Winter, organizátor této velké konference. Psal se 10. březen 2020. Přišel na rozhovor do Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, aby se stal šedesátou osobností Jsem jedno ucho. Měla jsem to vymyšlené následovně. Jaroslav Winter, jehož INSPO letos slaví 20. výročí, se sám stane 60. osobností projektu. A jeho příběh vyjde 27. března, den před konferencí. Ale osud (koronavirus) tomu chtěl jinak…

Kráťa: Po ohluchnutí jsem se nedomluvil ani s rodinou

13.03.2020
Psal se rok 1998. Lékaři zjistili Ladislavu Kratochvílovi oboustranný nádor v hlavě. Operace prvního se povedla. O pět let později se uskutečnila operace druhého. „Bylo mi čtyřicet. A po operaci jsem ohluchl…“ To byla pro hudebníka Ladislava, kterému nikdo neřekne jinak než Kráťa a který vystudoval konzervatoř, velká rána…

Jaroslav: S neslyšícími jsem prožil šedesát let

06.03.2020
„Kantoři jsou zvláštní, takoví zatížení,“ směje se Jaroslav Paur. „A já to mohu říci, protože je poznamenána celá naše rodina … Děda, táta, máma, sestra… To se prostě někde musí projevit…“ Jaroslav vyrůstal v kantorské rodině v bytě na Smíchově na Václavce. „Chodil jsem se sestrou do školy, kde byl svého času děda kantor, pak táta ředitel. Do stejné školy chodily i moje děti a já jsem tam dělal léta předsedu rodičovského sdružení.“