Lukáš: Být nevidomý, nebo neslyšící? Určitě bych byl radši znovu nevidomý
Píše rychlostí 500 úhozů za minutu. Potkáte ho na
konferencích, kde pro nedoslýchavé zaznamenává pomocí klávesnice mluvené slovo.
Co slyší, to naťuká na klávesnici. A text se rovnou objeví na promítacím plátně
nebo na tabletech účastníků. Co je na Lukáši Hosnedlovi výjimečné? Je
přepisovatel. Nevidomý…
Lukášova zraková vada se latinsky nazývá microphtalmus
microcornea a volně přeloženo znamená, že se mu nedovyvinuly části očí. Některé
z nich – například sítnice – mu chybí úplně. A ostatní jsou zakrnělé.
Pichtův psací stroj,
hmatové mapy, učebnice v Braillově písmu
První stupeň základní školy absolvoval v běžné škole.
„Určitě jsem za tuto zkušenost rád. Ale na druhou stranu to bylo těžké. Část
spolužáků se se mnou nebavila a ignorovala mě, byly tam i nějaké posměšky…“
Druhý stupeň už absolvoval Škole Jaroslava Ježka pro zrakově
postižené, poté jeho kroky zamířily na Gymnázium pro zrakově postižené
v Butovicích.
„Tam už byli samozřejmě učitelé školeni na to, jak
přistupovat k žákům se specifickými potřebami. Ať už to byly speciální
pomůcky jako Pichtův psací stroj, dodnes nezastupitelná pomůcka, která slouží
k ručnímu psaní na papír Braillovým písmem, později už klasický notebook
s nainstalovaným softwarem, tzv. odečítačem obrazovky, laicky hlasovým
výstupem, který pak nevidomý používá po zbytek života a dnes se vyskytuje už i
v chytrých telefonech, hmatové mapy a globusy do zeměpisu, modely
chemických prvků a vazeb, učebnice vytištěné v Braillově písmu, nebo
celkově jiný přístup než na běžných školách, kde třeba vyučující nemají tolik
povědomí o specifických potřebách žáků se zrakovým postižením.“
V rukavičkách
Jedním dechem ale Lukáš popisuje i odvrácenou stránku,
kterou poznal během studia. „S odstupem času mohu říci, že je mnohdy kladen
zbytečný důraz právě na ty specifické potřeby, s žáky a studenty se
zachází v rukavičkách a oni pak mohou být po dostudování v šoku, že
ten svět za dveřmi školy je natolik rozdílný a v mnoha směrech hodně
drsný… Musím však zdůraznit, že i v tzv. integraci, tedy při studiu na
běžné škole, se mi učitelé snažili nezbytné kompenzační pomůcky zajistit. Integrace
většinou probíhá ve spolupráci se Speciálním pedagogickým centrem (SPC) při
některé ze speciálních škol pro zrakově postižené.“
To poskytuje integrovaným dětem a jejich rodičům, ale hlavně
samotné škole, nezbytné rady, jak zdárný průběh studia umožnit.
Všechno ručně
„Měl jsem od první třídy asistentku, která se později stala
naší třídní učitelkou, protože tehdy už jsem zvládal sledovat běžný výklad a
nepotřeboval jsem k ruce vyhrazeného člověka, který by mi dovysvětlil,
názorně předvedl nebo přepsal do Braillova písma, co jsem z výkladu vyučujícího
nepochytil. Ona se naučila hned na začátku Braillem číst – očima, ne jako
nevidomí prsty – i psát na Pichtově stroji. Učebnice jsem měl také
v Braillu, vždy je bylo potřeba ještě ručně přepsat do počítače a
vytisknout na speciálním zařízení, tzv. braillské tiskárně. Některé učebnice
dítěti přepisují pracovníci SPC nebo už je mají z dřívějška, takže do
školy zapůjčí výtisk, který už dřívější student nepoužívá. To za mých let ale
neplatilo, byl jsem jeden z prvních integrovaných nevidomých minimálně
v Praze, takže tehdy ještě poctivě všechno přepisovaly a tiskly ručně moje
matka, asistentka a některé učebnice i pracovnice SPC. Nikdo, kdo se v tom
nepohybuje, si nedovede představit, kolik je práce kolem úspěšné integrace
jediného nevidomého dítěte a kolik lidí se do toho musí zapojit a věnovat své
úsilí často i dlouho po pracovní době.“
Devětadvacetiletý Lukáš studoval několik vysokých škol: dvouobor
překladatelství z angličtiny na Ústavu translatologie plus obecnou
jazykovědu na Ústavu lingvistiky Filozofické fakulty UK, později obor Český
jazyk se specializací na počítačovou lingvistiku, o který se dělí Fakulta
informatiky a Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, do třetice anglický
jazyk a literaturu na Katedře anglistiky FF MU, a nakonec dálkově lektorství
anglického jazyka na Pedagogické fakultě MU.
Tolik škol, tolik oborů… Nikdy ale nepostoupil do druhého
ročníku. Proč?
„Nechci, aby to znělo nafoukaně… Ale pořád jsem si
v průběhu studia říkal, kdy už se naučím něco nového… A když už jsem čekal
celý rok, tak jsem to pak vzdal,“ směje se Lukáš.

Klávesnice mi
otevřela svět
A jak se Lukáš dostal ke psaní všemi deseti? „Mamka byla
natolik osvícená, že mě začala učit už na základní škole. Koupila učebnici, ze
které mi jednotlivé lekce a cvičení předčítala a svědomitě kontrolovala
výsledky, a já se podle toho učil psát. Mamka mi říkala, že vzhledem k mé slepotě
bude jednou důležité, abych uměl s počítačem.“
A opravdu. Klávesnice mu doslova otevřela svět. „Díky
počítači dnes můžu být i v moderní informační společnosti stejně aktivní a
snad i přínosný jako kterýkoli zdravý člověk, který se o toto odvětví zajímá. Používám
většinou jen zmíněný odečítač obrazovky, ale existuje ještě speciální
hardwarové zařízení, tzv. braillský řádek, displej nebo zobrazovač, které se
připojí přes USB nebo Bluetooth a zobrazuje fyzicky, pomocí pohyblivých
vystouplých jehliček na svém povrchu, obsah obrazovky ve znacích Braillova
písma. Ten také vlastním, ale posledních pár let už na něj jenom sedá prach. Počítač
tedy obsah obrazovky čte syntetickým hlasem nebo zobrazuje v Braillu a já
jej ovládám pouze klávesnicí. Musím z hlavy znát desítky klávesových
zkratek, protože kromě zkratek samotného operačního systému má odečítač ještě
sadu vlastních speciálních příkazů, kterými mu sdělím, co mě v danou
chvíli zajímá. Přijde mi to ale stejně přirozené jako vidícím klikání myší,
protože jednak jinou možnost interakce s počítačem nemám a jednak
s ním takto pracuji denně několik hodin, takže už mám veškeré zkratky
zažité a nemusím o nich nijak přemýšlet. Nevidomý, který ovládá klávesnici a
odečítač podobně jako já, může s počítačem pracovat stejně rychle a
efektivně jako vidící uživatel, někdy možná i rychleji.“
Třetí místo
z Mistrovství ČR ve zpracování textu
S klávesnicí umí Lukáš divy. A píše tak rychle, že si
z posledního Mistrovství ČR ve zpracování textu v kategorii Záznam
mluveného slova odvezl 3. místo. „Samozřejmě jsem neměl žádné úlevy,“ zdůrazňuje.
A skvělý je nejen v přepisu, ale i v angličtině. Zatímco
mnoho studentů bere cizí jazyky jako nutné zlo, Lukáš tím žije. Složil
cambridgeskou zkoušku CPE (Certificate of Proficiency in English) – podle
Evropského referenčního rámce pro jazyky tedy nejvyšší dostupnou úroveň obecné
angličtiny.
„Původně jsem hledal práci překladatele, o což se snažím
dosud, ale protože jsem hledal už opravdu dlouho a zatím mě coby nevidomého
nikdo nezaměstnal, trochu jsem ztratil trpělivost a rozhodl se změnit přístup.
Vyvěsil jsem si životopis a profil na vlastní server a všude jsem rozeslal
odkaz, přátele na sociálních sítích jsem požádal o sdílení... A zrovna si toho
všimla kamarádka, nevidomá přepisovatelka ze společnosti Transkript. V té
době jsem s ní ale už několik let nebyl v kontaktu, prostě se naše
cesty tak nějak samovolně míjely, jak se to často stává, a neměl jsem tedy
vůbec tušení, že v Transkriptu už nějakou dobu pracuje, i když o této
společnosti jako takovém jsem předtím už slyšel.“
Lukáše kamarádka doporučila vedení. A pak už to šlo rychle.
Následoval vstupní pohovor, krátké školení… A pak už denně vyrážel na zajímavá
místa plná inspirativních lidí.
Lukášovou prací je – hlavně na různých konferencích a
seminářích – přepisovat text, který se v reálném čase objevuje na
promítacím plátně či rovnou tabletech lidem se sluchovým handicapem.
Bezchybný, nebo celý
text?
V rychlosti, kterou píše, se samozřejmě čas od času
objevují chyby. Jak řeší Lukáš dilema, jestli přepsat všechno s případnými
chybami, nebo psát bezchybný text s možností, že nestihne přepsat 100 procent
mluveného slova?
„Spíše volím první variantu. Ale samozřejmě také záleží na
tom, kde přepisuji. Když je to konference, kde je velké promítací plátno, které
sleduje mnoho lidí najednou, dávám si na chyby větší pozor a případně se je
snažím rychle opravit. Něco jiného je, když se to promítá rovnou nedoslýchavým
do tabletu a třeba jen zaměním dvě písmenka, ale je patrné, co za slovo to má
být…“
Když udělá chybu, uvědomí si ji? „Většinou hned,“ směje se
Lukáš, se kterým dělám rozhovor po konferenci Týden komunikace se sluchovým
postižením v Senátu PČR.
Právě v kontextu konference se Lukáše ptám, jestli
souhlasí s výrokem Hellen Kellerové, která řekla, že slepota odděluje
člověka od věcí, kdežto hluchota od lidí… „V zásadě s tímto výrokem
souhlasím. A kdybych si musel vybrat, jestli být nevidomý, nebo neslyšící,
znovu bych radši nevidomý.“

Sluch jako hlavní
zdroj informací
S lidmi se sluchovým postižením se stýká –
prostřednictvím své práce – téměř denně. A protože je pro Lukáše – vzhledem ke
zrakovému handicapu – hlavním zdrojem informací právě sluch, vnímá specifika
komunikace daleko více než slyšící.
„Je mnoho neslyšících či ohluchlých, kteří mluví obdivuhodně
srozumitelně a přirozeně, ale přesto jsem zatím u každého, se kterým jsem
mluvil, zřetelně poznal, že svou vlastní řeč zkrátka nemá možnost slyšet. Je
také pravda, že když jsem se jednou setkal na přepise se dvěma neslyšícími,
kteří ovládají znakový jazyk i psanou češtinu a četli si přepis společně o přestávce
se spolu bavili, všiml jsem si, že při znakování bezděčně vydávají nezvyklé
neartikulované zvuky. Paní si spíš jen šeptem předříkávala slova
v češtině, která znakovala, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ten zvuk
je bezděčný šepot, pán zřejmě v potřebě lépe se dorozumět nebo zdůraznit
své znaky občas vydal hlasitý zvuk. Musím přiznat, že mě to v první chvíli
trochu vyděsilo, i když se za to zpětně stydím. Popisuji to tak dopodrobna
proto, že sluch nemůžete vypnout, jako když zavřete oči. Pro mě je sluch primární
způsob vnímání informací, které ke mně přicházejí z okolí. Možná tak
získáte lepší představu, jak komunikace dvou a více znakujících neslyšících
může působit na nevidomého.“
Když jde nevidomý
s neslyšícím na pivo…
S Ladislavem Kratochvílem, řečeným Kráťou, neslyšícím
kolegou z Transkriptu, si Lukáš jednou zašel za zajímavých okolností na
pivo.
„Můj nevidomý kamarád slavil čtyřicátiny a já jsem mu chtěl
darovat nějaké opravdu dobré a málo známé pivo. Je znalec a věděl jsem, že dobré
pivo ocení. Totéž jsem se dozvěděl o Kráťovi, a protože se sám v pivu
vůbec nevyznám, i když si ho jako každý druhý rád dám, poprosil jsem Kráťu o
pomoc s výběrem. Kráťův známý provozuje rodinný podnik, kde prodává a také
čepuje piva z malých, většinou také rodinných pivovarů. Domluvili jsme se
tedy na předání, a protože si Kráťa dal tu práci, aby mi jednotlivé lahve
různých piv označil tak, abych je od sebe po hmatu rozeznal – na některé
přivázal provázek, u jiných mi podrobně popsal a dal osahat jejich dobře
plastickou etiketu – šli jsme si k tomu rovnou taky jedno dát, protože
„vzorků“ bylo hodně a ke každému mi Kráťa podal zasvěcený výklad včetně
podrobného popisu chuti. A jak jsme se bavili, Kráťa na mě mluvil, já mu psal
na klávesnici připojené k jeho tabletu, kterou jsem měl položenou na
stolku před sebou, Kráťa se v jednu chvíli zamyslel a povídá: „Tohle je
jak z vtipu, který začíná větou, že slepý a hluchý jdou spolu na pivo.
Kdybych to někomu ještě před pár lety navážno vyprávěl, nevěřil by mi.“
Na pivo zajdou, o životě si – prostřednictvím přepisu a
tabletu – pohovoří. „Existuje ale jedna věc, která mě opravdu hluboce mrzí – a
sice, že se s Kráťou ani s někým podobným nikdy nebudu moci podělit o
svou oblíbenou hudbu. Mně ale zase nikdo vidící nikdy nebude moci plně
vysvětlit, jak vypadá barva, duha, západ slunce nebo rysy obličeje. I kdyby se
snažil sebevíc. Takže určitá zvrácená spravedlnost možná přece jen existuje…“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ