Tereza: Ve škole mě kvůli sluchovému handicapu šikanovali

Narodila se o dva měsíce dříve. A do dvou let nikdo nepoznal, že neslyší.

„Volali na mě, ale já jsem nereagovala. Až ve dvou letech tedy doktoři zjistili, že jsem neslyšící. Pak to všechno však šlo ráz na ráz. Hned mě poslali do Motola za doktorem Kabelkou. A ve 2,5 letech mě rodiče nechali implantovat,“ vrací se zpátky v čase sedmnáctiletá Tereza Hromádková.

Mateřskou školu absolvovala v Holečkově ulici mezi neslyšícími. Pokračovala tam i na základní školu. Strávila tam tři roky, poté se přestěhovala do Uhříněvsi do běžné školy.

„Tam jsem si zopakovala třetí třídu. Rodiče už chtěli, abych začala mluvit,“ vysvětluje Terka.

Přechod mezi slyšící spolužáky byl náročný. „Ze začátku jsem řešila, jestli budu moct s kamarády mluvit. Hodně jsem při mluvení křičela, do toho jsem znakovala… Tamní děti mě neznaly, a tak byly časté konflikty. Byla jsem pořád sama, bez kamarádů, smutná. Často mě bolela i hlava.“

Spolužáci chtěli docílit toho, abych odešla

Jak umí být děti zlé, Terka zažila na vlastní kůži. „Začalo to tím, že jsem jako neslyšící byla zvyklá dotknout se lidí, když jsem chtěla s někým začít mluvit. To některým asi vadilo… A tak mi dělali spolužáci naschvály. Ke kochleárnímu implantátu jsem měla připevněný mikrofon. Před hodinou jsem ho položila vždy na katedru. A najednou jsem slyšela chrastění klíčů… Spolužáci naschvál dělali do mikrofonu šílené zvuky, nešlo to vydržet… Chtěli docílit toho, abych odešla ze školy.“

Došlo to tak daleko, že přišla na řadu i policie. „A řešilo se to i s psycholožkou. Dlouho jsem se tomu bránila, nechtěla jsem to řešit, ale rodiče mě pak přesvědčili, že je správné se ozvat.“

Postupem času získávala Terka čím dál větší slovní zásobu. V šesté třídě na druhém stupni pak přišly i nové učitelky.

„Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych se vrátila k neslyšícím zpátky do školy v Holečkově ulici. Rodiče ale nesouhlasili. To období jsem tedy přečkala. A druhý stupeň už byl klidnější. Možná i díky tomu, že už byli kluci vyspělejší a rozumnější.“

Tři varianty

Když v devítce přemýšlela, kam dál, přemýšlela o třech školách. „Gymnázium jsem zavrhla rychle, neboť by pro mě bylo hodně náročné. Tlumočnici jsem sice chtěla dělat, ale během šesti let mezi neslyšícími jsem zapomněla znakovat… A tak přišla na řadu Střední umělecká škola textilních řemesel u Hlavního nádraží. Měla jsem tam kamarádku z Holečkovy školy, která už byla v prváku na této střední škole. Od ní jsem věděla, že tam jsou menší třídy a hodní učitelé.“

Ve škole kreslí, maluje, šije, paličkuje, tká. Ale seznam jejích uměleckých vloh je daleko obsáhlejší. Hraje v Pantomimě S.I. a miluje tanec.

Hudba jako motivace

„Už od dětství jsem chtěla tancovat jako Michael Jackson. Díky tomu, že mám kochleární implantát, jsem hudbu slyšela, zároveň jsem ji vnímala ale i prostřednictvím vibrací.“

Hudbu Terka slyší, ale s anglickými texty má zatím problémy. „Konkrétně s výslovností. Ale stále na sobě pracuji a hudba je moje velká motivace se učit anglicky. Kochleární implantát mám na pravém uchu, kde mám stoprocentní ztrátu sluchu. Na levém uchu nosím právě kvůli angličtině sluchadlo. Mám totiž ztrátu sluchu 80 procent.“

Pozorní bratři

Terka pochází ze slyšící rodiny a má ještě dva starší bratry. „Rodiče mi vyprávěli, že oni vůbec nepoznali, že neslyším. Zjistili to až díky bratrům, kteří se se mnou snažili komunikovat.“

A jak se jako jediná neslyšící v rodině učila mluvit? „Až z videí, která natáčeli rodiče, jsem zjistila, jak jsem mluvila. Na papíru třeba namalovali princeznu a pak – většinou táta – mi řekl, že je to princezna. A já jsem to měla zopakovat. Zatímco mamka hodně křičela, táta skvěle artikuloval, takže jsem mu při výuce rozuměla více než mamce.“

Ale nezastupitelnou úlohu hrála samozřejmě i maminka, se kterou Terka chodila poctivě na logopedii. „Mamka s babičkou mi pak udělaly slovník, do kterého kreslily různé obrázky. Tak jsem si rozšiřovala slovní zásobu.“

Zpátky k neslyšícím

Terka za pár dní oslaví 18. narozeniny. A s tím přichází na řadu i plánování budoucnosti. „Maluji, vyrábím různé vychytávky, tancuji, dělám divadlo, opět znakuji, zkouším hrát filmy… Nabízí se tedy do budoucna například pantomima na DAMU, studium designu nábytku, tlumočnictví… Tlumočnice bych chtěla být z jednoho prostého důvodu – je nás málo. A už nyní se snažím neslyšícím pomáhat. Baví mě to. A já nechci znakový jazyk – svůj mateřský jazyk – zapomenout.“

Rodina o Terce mluví – díky kochleárnímu implantátu – jako o slyšící.

„Já se ale více vnímám jako neslyšící. Znakuji. Neslyšící mi sice říkají, že znakuji hůře… Takže je fakt, že se někdy cítím na pomezí. Teď jsem v životě více u slyšících, ale vím, že nastane doba, kdy se začnu vracet zpátky k neslyšícím….“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ