Tobias de Ronde: Jsem šťastný, že se má rodina naučila znakovat

Psal se 11. březen 2018. Do šatny kina přicházel usměvavý blonďák. Hlavní představitel filmu Neslyšící syn. Tobias de Ronde…

Znala jsem ho zprostředkovaně, z plátna kina v Lucerně, kde jsem moderovala besedy pro žáky základních a středních škol v rámci festivalu Jeden svět. A jedním z těch filmů byl právě Neslyšící syn.

Když jsme se spolu v šatně bavili, Toby byl šťastný, že jeho film – jeho život – pomůže lidem přiblížit sluchový handicap.

„Přiznávám však, že když jsme s tátou začali natáčet, měl jsem pochybnosti. Je můj život dostatečně zajímavý? Opravdu to bude někoho bavit? Přinese to lidem něco?“

Jeho pochybnosti rozptýlila hned první projekce. Dokumentární snímek Neslyšící syn (v originále Doof Kind) měl neuvěřitelný ohlas. A doteď je o něj na mnoha školách zájem.

Neslyšící syn, který vznikal pod režijní taktovkou Tobyho otce Alexe, je autentický. A ukazuje bez patosu, ale také bez příkras život v tichu…

Ani třísknutí poklic s ním nehnulo

Toby už jako malé miminko nereagoval na podněty. „Rok měl špatné výsledky. A když jsme pak šli za dva měsíce znovu k doktorovi a ten třísknul dvěma poklicemi Tobymu za hlavou a ten se ani nehnul… Jako rodič pak přehodnotíte své očekávání,“ popisuje upřímně Tobyho otec Alex.



Po prvotním šoku dokázal ze synova handicapu udělat přednost. A rozhodl se ho natáčet při každodenních činnostech tak, aby ukázal sluchový handicap v celé jeho šíři.

S Tobym trávil čas na festivalech, ve škole, na dovolených. To vše proto, aby ukázal, jaké překážky musí člověk se sluchovým handicapem den co den překonávat.

Logopedii jsem nesnášel

Jako malý trávil Toby spoustu času na logopedii. Díky tomu ale i dnes umí perfektně mluvit. „V dětství jsem však logopedii nesnášel,“ směje se třiatřicetiletý Toby.

„Nesnášel jsem, jak se cizí ruce dotýkají mé pusy, tváře… Nesnášel jsem, jak mi logopedka dávala dřívka od nanuku do úst. Cítil jsem se jako u zubaře nebo na ORL. Musel jsem foukat na ruku, dívat se pořád na sebe s nasazenými sluchátky do zrcadla… Až později jsem si uvědomil, že to bez toho nešlo, že to jsou metody, jak se naučit mluvit.“

Toaletní papír? Já jsem si pro něj musel sám

Toby vyrůstal spolu se starším bratrem Joachimem. „Těch historek s Tobym máme spoustu. Ale třeba jedna za všechny… Když Tobymu došel toaletní papír, zavolal na mě a já jsem mu pro něj došel. Ale když došel toaleťák mně, musel jsem si pro něj dojít sám. To mě štvalo,“ směje se Joachim.

Společně také bráchové vzpomínají na rodinná setkání. „Nedělali mi nic špatného, to ne. Ale vadilo mi, jak jsem jim nerozuměl,“ popisuje Toby.

„Mluvili s Tobiasem, třeba se ho zeptali, jak to jde ve škole. A když jim prstem ukázal, že dobře, byli z toho šťastní, že jim rozumí a hned se otáčeli na ostatní,“ přitakává Joachim.

„Bylo to, jako kdyby řekli psovi ‚Dej pac‘ a on jim rozuměl… Tak jsem se cítil,“ říká Toby a podívá se s vděčností na Joachima. „Proto jsem tak šťastný za svou rodinu, že jste se s tátou naučili znakový jazyk.“

„To byla samozřejmost,“ odpovídá Joachim.

„Ale není to bohužel tak ve všech rodinách,“ zamýšlí se Toby. „Já jsem vyrůstal v rodině, kde jste mi říkali, že nejsou žádné překážky. Ale jsou rodiny, které se leknou, když se jim narodí postižené dítě. A hned se rozhodnou pro mluvení. A přitom znakování je důležité!“

Na internát do Groningenu

Škola pro slyšící, nebo neslyšící? To bylo pro Tobiase dilema. „V Amsterdamu bych to měl blízko domova, ale v Groningenu byla škola pro neslyšící. I když jsem byl na internátu, jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Bylo to skvělých šest let,“ říká Toby, který přiznává, že se dal „snazší cestou“.

„Někteří mladí neslyšící se stále snaží včlenit mezi slyšící. Pořád narážejí do zdí, které jim společnost klade… To já jsem si vždy vybral snazší cestu. Vyhýbám se překážkám a jsem spokojený,“ popisuje Toby.

Čtyři roky studoval, aby se mohl stát učitelem znakového jazyka. „Byla to jedna životní etapa, moc krásná. Učil jsem slyšící studenty znakový jazyk. Respektovali mě, byl jsem pro ně důležitý, potřebovali mě k tomu, abych je učil.“

Jediná univerzita pro neslyšící na světě

Stejně tak s úsměvem na rtech vzpomíná na studium na Gallaudetově univerzitě. „Nachází se ve Washingtonu D.C. Zkratka znamená District of Columbia. Ale já tomu říkám Deaf Community,“ usmívá se Toby.

Chodit na tuto prestižní univerzitu, jedinou na světě, která je pro neslyšící, pro něj bylo neuvěřitelným obohacením. „V Americe je silná neslyšící komunita. Čím více máte neslyšících předků, tím více máte respektu. To je Amerika. Podle způsobu znakování dokonce neslyšící poznají, zda dotyčný je z neslyšící rodiny. Jde například o takové rysy, jako je plynulost znakování atd. Byl jsem rád, když si o mně mysleli, že mám spoustu neslyšících předků,“ směje se Toby.

Popisuje, že ho několikrát na univerzitě zastavili i znakující policisté. „Znakovali na mě, že v areálu nesmím kouřit. Poslušně jsem típnul cigaretu. Ale stejně to bylo milé vidět, že i strážci zákona se naučili znakovat,“ směje se Toby.

Podle něj na univerzitu chodilo několik typů studentů. „Byli tu oblíbení kluci, pak takoví ti počítačoví exoti, morbidní pankáči… A byli tu i osamocení a deprimovaní neslyšící, kteří si tu žili sami pro sebe.“

Těžké dětství bez maminky

Tobyho otec se musel vypořádat nejen se sluchovým handicapem svého syna, ale i brzkým odchodem své milované manželky…

„Kluci byli malí, bylo to velmi náročné,“ popisuje otec a vzpomíná na jednu z historek, kdy měl Joachim ve škole problém s jednou z učitelek.

„Pozvala si mě na třídní schůzku. A tam se mě ptala, jaká je u nás situace… Jestli je všechno v pořádku. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem řekl: ‚Joachimovi umřela maminka, bratra má neslyšícího…‘ A od té doby byla na Joachima milá,“ směje se Alex.

Litovalo okolí někdy i Joachima? Mlčí.

Ale po chvíli odpovídá: „Ne, nikdy. Naopak mi říkali, že to má můj bratr těžké, že ho litují… Když jsem třeba pořádal party, samozřejmě jsem na ni pozval Tobyho. Ale musím říci, že jsem se tam já cítil jako ten postižený. Nemohl jsem ho nechat samotného a říci mu, ať se baví s mými slyšícími kamarády. Ale naopak – on může na své party říci, ať se bavím a může odejít. Takže ano, cítím, že i já jsem to měl těžké, ale to moc lidem říkat nemůžu. Stejně by to nechápali.“

Dítě má zůstat dítětem

Jako křivdu vidí Joachim zpětně i to, že v dětství fungoval pro Tobyho jako tlumočník. Když spolu hráli basketbal, když byli na karate…

„Myslím, že kdybych měl neslyšící a slyšící dítě, nikdy bych neřekl tomu slyšícímu, že má překládat neslyšícímu. Já bych to udělal jinak. Třeba bych domluvil tlumočníka.“

„Je pravda, že je to věčné téma u CODA – slyšících potomků neslyšících rodičů. Děti na sebe automaticky převezmou odpovědnost za rodiče. Dítě má právo zůstat dítětem. Rodiče mají povinnost se postarat, ne naopak,“ kýve hlavou Toby.

„Mít neslyšícího bratra, to nás ale samozřejmě i sblížilo,“ vypráví Joachim. „Jsou věci, které jsem mohl dělat jen s ním – například na potápěčském kurzu. Ostatní lidé tápali, nevěděli, jak používat ruce. Pro nás s Tobym to bylo jednoduché. A naopak jsme si třeba pod vodou dokázali povídat o tom, co jsme měli k jídlu nebo co budeme ještě ten den dělat,“ směje se Joachim.

Jestli jsem chtěl někdy slyšet? Ano…

Toby žil celý život v tichu. Napadlo ho někdy, jaké by to bylo slyšet? Chtěl někdy slyšet?

„Asi ne… Spíše ne… I když… Ano, v některých situacích… Například když jsme byli na dovolené. Něco se stalo, ale já jsem nic nevěděl, musel jsem se ptát lidí okolo. Ale byl jsem spíše zvědavý, ne frustrovaný. Naučil jsem se, že si kolikrát musím informace získávat jiným způsobem.“

Tobyho tatínek vytahuje zápisník z roku 1994, když bylo Tobymu pět let. V něm Tobyho maminka zaznamenala krátký úryvek.

Toby: „Maminko, ty slyšíš?“

Maminka: „Ano.“

Toby: „A táta a brácha také slyší?“

Maminka: „Ano.“

Toby: „Maminko, já neslyším, viď? Chci slyšet…“

Maminka: „To není možné… Ale být neslyšící je také hezké…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv TOBIASE DE RONDE a VERONIKA CÉZOVÁ